Peklo v duši: Deprese je černý pes…

Autor: Pixabay.com / TheUjulala, podle licence: Public domain

„Deprese je černý pes, který tě zalehne.“ Citátem Winstona Churchilla začíná kapitola z knihy Peklo v duši – deprese a mánie, z níž vám přinášíme ukázku.

Hypománie – „báječný sluha, leč zlý pán“. I tak by se dalo psát o mánii, která je námětem knihy a jejíž takřka „rodnou sestrou“ je tak známá deprese. O nich a o dalších stavech lidské psychiky píše psycholog Tomáš Novák, stálý spolupracovník serveru Vitalia.cz. Publikaci Peklo v duši – deprese a mánie z nakladatelství Grada ocení nejen rodinní příslušníci a blízcí osob zasažených maniodepresivní poruchou.


Autor: Grada

S touto knihou porozumíte lidem, kteří střídají nálady, čiší nezřízenou aktivitou a doslova zaplavují své okolí megalomanskými plány. Proč takoví lidé považují zázraky na počkání za samozřejmou drobnost? Proč jejich až nepřiměřená radost přejde tak rychle v hluboký smutek, od něhož je již jen krůček k depresi? Na to, a mnohé další, najdete odpovědi právě zde. Zjistíte, jak s těmito lidmi jednat, co dělat i nedělat, pokud trápení vybočuje z běžného chování. Již nemusíte být zcela bezmocní a můžete podat svým blízkým pomocnou ruku. Radu tu najdou i ti, kteří se sami se zmíněnými nesnázemi potýkali – a dnes, byť je již překonali, musí nést jejich následky.

V knize najdete také test podle Beckovy škály deprese, vyzkoušet ho můžete i online: Test: Co když je to deprese?


Deprese, lidově depka, je termín vymezující široké spektrum stavů. Vše od rozlady po prohře v okresním přeboru v košíkové až po situaci „zbytečného člověka“ Oblomova. Být depresivní znamená být v dobré společnosti. Namátkou osobní zkušenost „s velkým černým psem, který vás je schopen zalehnout“ měl autor uvedené charakteristiky deprese W. Churchill. Dále třeba M. Kopecký, V. Havel nebo O. Pavel. Za úvahu stojí prolog z Největšího z pierotů Františka Kožíka:

„Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. ‚Jste nemocen, pane?‘ ‚Ano doktore, myslím, že smrtelně.‘ ‚Co je vám?‘ ‚Jsem smutný, melancholický. Trpím a nevím proč. Trápím se, srdce mne bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.‘ ‚To není smrtelné. Vím o léku pro vás.‘ ‚Jaký je to lék?‘ ‚Lék, který vás z toho všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!‘ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: ‚Já jsem Deburau, doktore.‘“

À propos, byť by slavný mim 18. století byl nesmrtelný, máte-li depresi, nevyléčí vás. Všechno je jinak – viz výše.

V rozličné intenzitě občas postihuje zhruba každého pátého člověka.

Truchlení přejde, deprese zůstává

„Zlom přišel, když jsem jednoho rána zjistil, že pro mě téměř všechno ztratilo smysl. Nebyl jsem schopen promluvit ani normálně fungovat. Ležel jsem, nemluvil, nejedl, tupě zíral do stropu. Na víc jsem neměl. Vůle odešla.“

(z blogu na iDnes.cz)

Deprese ve formě truchlení po určitou dobu, coby odpověď na stresovou životní událost, se může přihodit každému. Jak přišla, tak časem odejde. Její konec nemusí souviset se zlepšením situace. Rčení konstatuje, že zvyknout si lze i na šibenici. Závažnější a dlouhodobější deprese se během života objeví zhruba u čtvrtiny žen. Výskyt u mužů bývá uváděn u 7–12 % populace. Deprese je pravděpodobnější u starších jedinců. I zde může být vyvolávačem stresová životní událost. V poslední době přibývá depresivních lidí zdůvodňujících svůj stav akutním ohrožením svého pracovního místa, tj. „vyhazovem“. Na tomto základě rozvíjejí katastrofické řetězce úvah, co vše se pak stane s nimi, rodinou, bytem atd. Výpověď očekávají (naštěstí zbytečně) v nejbližších dnech.

Život s depresí je jako jízda autem, jízda se zataženou ruční brzdou

Změny situace k lepšímu nemají na depresi vliv. Vhodnou léčbou, ale někdy dokonce i spontánně, může dojít k výraznému zlepšení. Nebývá trvalé.

„Jaké je právě roční období. Jaro, nejkrásnější období roku. Příroda se probouzí k novému životu… Podzim – čas mlžné melancholie. Příroda se zvolna ukládá ke spánku…“ Víte, co mají oba poetické popisy ročních období společného? Žně! Připouštím nadsázku ve společném jmenovateli. Pravdou je, že počet pacientů v psychiatrických ordinacích a množství klientů psychologů právě ve zmíněných obdobích výrazně roste. Občas se hovoří o „psychiatrických žních“. Diagnóza mnoha příchozích je shodná.

První útok na led, chceme vidět balet…

Tak skandovali kdysi fandové brněnské hokejové Komety. Příznaky depresivních poruch nálady jsou úspěšnými útočníky na naši kondici. Spíše než balet, tanec živých s mrtvými, Dance Macabre.

Příznaky depresivních poruch nálady

První útočná trojice: trvale špatná nálada, rozmrzelá „brblavost“, podrážděná zlostnost nebo naopak zmlknutí a stažení se.

Druhá útočná trojice: žádná radost, potěšení, spokojenost, cizím slovem anhedonie.

Třetí útočná trojice: úzkost, strach, pocity bezmoci.

Životní události mohou přinášet i reálné rozlady, pocity ztráty a smutky. Postižení bez deprese se s nimi dokáží vyrovnat. Překonat je a „jít dál“. Deprese připomíná balvan, který se bez léčby dá stěží odložit. V nejlepším případě, pokud jde o lehkou depresi, je postižený bez nálady a žije dejme tomu jakž takž, tj. hůř i pomaleji než dříve. U těžké deprese je velkým výkonem vstát z postele. Ženy se (za dopoledne) obvykle dokáží umýt a některé i namalovat. Muži se neholí. Obě pohlaví mají tendenci k sebeobviňování. Zmíněný pasivní obraz nemusí platit vždy. Variantou může být neklid, roztěkané pobíhání.

Deprese je popínavá rostlina. Zachytí se (určité události) a roste. Vize krize je naplňována depresivními myšlenkami. Lze z nich utkat žíněnou košili kajícníka. Namátkou: „Jsem nemožný!“ „Všechno, co se stalo, je má vina.“ „Prohrál jsem život nejen sobě, ale i své rodině.“ „Život je pes.“ „Je toho všeho na mě příliš.“ „Nejraději bych se zahrabal dva metry pod zem.“ Depresivnímu člověku je jasná i černá budoucnost: „Je zle a bude ještě hůř.“ „Nikdy už to lepší nebude.“ Myšlenky se vnucují jakoby samy, automaticky. Jsou přinejmenším zkreslené a často bezdůvodné. V souhrnu vytvářejí tzv. naučenou bezmocnost. Po takové, často dlouhodobé přípravě, se ani nelze divit specificky depresivním formám chování. Patří mezi ně: pasivita, vyhýbání se činnosti, odkládání toho, co je jen trochu únosné, a hledání zdůvodnění zoufalých pocitů. Například zdravotní sestra vyhledala psychologa s tím, že vyhodila omylem svazek receptů. Mohou se dostat do nepovolaných rukou a být zneužity drogově závislými. Ukázalo se, že šlo o žádanky o léky v ústavní lékárně. Riziko zneužití bylo vzhledem k systému kontroly nulové. Zdá se, jako by deprese byla popínavá rostlina – zachytí se na tyčce (problému) a roste.

Sloni mají jasno

Pro lehčí či středně intenzivní deprese je typická zvýšená potřeba povzbuzení, ocenění, naslouchání chmurným vývodům. Se soucitem je to složitější. Depresanta může i popuzovat. Výroky typu „Hlavu vzhůru, nesmíš se tomu poddávat!“ spíše popuzují. Trpělivost lidí v okolí nemocného bývá poměrně velká, ne však věčná. I ve volně žijících stádech slonů jsou jedinci trpící depresí. Ostatní zvířata se je snaží rozveselit. Plácají je choboty, polévají vodou, i když jí mají málo. Leč jen do času. Najednou se situace jakoby zlomí a nemocného slona zaženou do buše. Určitá podobnost s lidmi je čistě náhodná?

Ukázka z knihy

Tomáš Novák, Hana Lásková: Peklo v duši – deprese a mánie

Vydává Grada, www.grada.cz