Patří „parkinson“ za volant?

Pětapadesátiletý muž, který působí starší, než ve skutečnosti je, se malými krůčky šourá ulicí. Třesoucí se rukou vytahuje z kapsy klíčky od auta. Obtížné je pro něj i samotné zmáčknutí dálkového ovládání. Vzbuzuje zájem kolemjdoucích, kteří se zastavují a nevěřícně čekají, co se bude dít dál. K překvapení všech muž pomalu usedá za volant, nastartuje auto a odjíždí pryč. Nechává za sebou jen prázdné parkovací místo.

Parkinsonova nemoc obvykle propuká mezi padesáti až šedesáti lety, v pozdějším stadiu způsobí, že pacienti téměř nemohou chodit. Jejich „druhýma“ nohama může být právě auto. Divíte se, jak je do možné? Někdo, kdo má nezastavitelný třes, svalovou ztuhlost a hýbe se tak pomalu, že ho raději obejdete, než abyste čekali, až se na vás otočí? A může řídit auto? 

Kritéria posuzování pacientů nejsou jasně daná. „Je těžké rozhodnout, jestli Parkinsonova nemoc může mít takový vliv na pacienta, že z něj udělá rizikového řidiče," říká MUDr. Jindra Svátová z Neurologické kliniky 3. LF UK a FN KV Praha. „Má to dvě strany mince. Na jedné straně musíme vyhovět pacientovi a neukřivdit mu – ztráta řidičáku může způsobit psychické problémy, pacient se cítí ukřivděný a vyřazený ze společnosti ‒ a na druhé straně nesmíme zapomínat na bezpečnost na silnicích.“

Jsou parkinsonici rizikovými řidiči?

Samozřejmě se může zdát, že takto nemocný člověk znamená na silnicích riziko pro ostatní a bylo tedy logické automatické odebrání řidičského průkazu všem pacientům s Parkinsonovou nemocí. Opravdu by to učinilo silnice bezpečnějšími?

Z hlediska statistik nejsou parkinsonici na silnicích tak nebezpeční, jak by se mohlo zdát. Z různých statistik, ať už z policejních zdrojů, tak z dopravní fakulty, ministerstva dopravy, ale i z údajů pojišťoven vyplývá, že absolutně nejnebezpečnější skupinou řidičů jsou mladí zdraví lidé, většinou muži ve věku do čtyřiadvaceti let. Další rizikovou skupinou jsou řidiči senioři ve věku nad osmdesát pět let. Pacienti s Parkinsonovou chorobou ani zdaleka nedosahují takové rizikovosti.

„Neurologičtí pacienti jako takoví jsou příčinou nehod velmi vzácně a relativně nejčastějším neurologickým onemocněním, které může vést k nehodě, je epilepsie a ani ta ve statistikách nezpůsobuje více než půl procenta nehod,“ říká neuroložka Jindra Svátová. To ale samozřejmě neznamená, že by Parkinsonova nemoc řízení auta neovlivňovala: „Řízení motorových vozidel zahrnuje jak kognitivní, tedy mentální, tak poznávací i psychomotorické funkce. Důležité plánování, paměť, dostatečná reakční doba. Koordinace mezi okem a končetinami, aby mohli správně ovládat řízení auta. Svoji roli hraje i zkušenost a předvídanost.“ 

Parkinsonova nemoc je sice na první pohled hybným postižením, ale kromě těchto motorických příznaků postihuje řadu nemotorických systémů, které mohou mít negativní vliv na řízení auta. Klíčový je zdravý zrak, dále jsou to psychické poruchy – halucinace, deprese, poruchy mentálních funkcí, ale také spánkové poruchy. Mohou se objevit náhlé stavy usnutí, které naštěstí nejsou tak časté. Častější jsou ovšem stavy nadměrné denní spavosti, kdy je pacient během dne více ospalý, což ovlivňuje i koncentraci na řízení. Nezanedbatelný je i vliv léků, které musí parkinsonik užívat.

Výsledky testování řidičů byly překvapivé

Komu tedy zakázat řídit auto? Na tyto otázky se snažila odpovědět Společnost Parkinson, která v loňském roce zahájila ve spolupráci s Dopravní fakultou ČVUT projekt „Parkinsonova nemoc a řízení motorových vozidel“. Na vybraných jedincích testovali, jak může Parkinsonova nemoc ovlivnit řízení a zda může mít vinu na dopravních nehodách.

U všech testovaných pacientů byla zjištěna podrobná anamnéza včetně údajů o řidičských zkušenostech a případných nehodách. Zároveň u nich byly provedeny psychologické testy a měřila se jejich reakční doba. Každý účastník pak absolvoval jízdu na simulátoru řízení a následovalo porovnání zjištěných údajů u pacientů s Parkinsonovou chorobou s údaji členů skupiny zdravých osob stejného věku. Hodnotila se jak chybovost při řízení, tak i dodržování předpisů a reakční schopnost.

Přestože většina pacientů měla sice prodlouženou reakční dobu a pomalejší byla i hybnost volantu, samotné řízení to neovlivnilo. Obě skupiny, jak parkinsonici, tak zdraví řidiči, dopadly velice podobně a podle závěrů této studie nejsou řidičské schopnosti příliš závislé na aktuálním hybném postižení. „Někteří pacienti sotva došli do testovací místnosti, jednoho pacienta museli dokonce vynést. Jejich výsledky byly ovšem zcela srovnatelné s kontrolní skupinou. Na druhé straně pacient, který působil poměrně zdravě, v testu neprošel – jeho pohybový aparát sice fungoval relativně dobře, zato další příznaky nemoci způsobily, že na simulátoru několikrát vyjel z dálnice,“ dodává MUDr. Svátová.

Hybné problémy způsobené Parkinsonovou nemocí, jako jsou třes, ztuhlost či zpomalenost, měly podle zjištěných výsledků na řízení menší vliv než méně známé aspekty tohoto onemocnění, kterými jsou spánkové poruchy nebo postižení mentálních funkcí.

Tento výzkum je nadějí pro mnohé pacienty s Parkinsonovou chorobou, pro které je možnost řídit auto velmi důležitá. Umožňuje jim soběstačnost a zároveň pomáhá udržet sociální kontakt s okolním světem. Výsledky na druhé straně ukázaly, jak obtížné je posuzovat řidičské schopnosti nemocných. Stále se hledají testy a kritéria, které by mohly při klinickém vyšetřování pacientů na rizikového řidiče jednoduše upozornit.

Ilustrační foto: Isifa.cz