Olympionici nejsou zdraví

Krutým symbolickým začátkem olympiády se stala smrt gruzínského sáňkaře, který zemřel, když nezvládl v extrémní rychlosti prudkou zatáčku a vylétl z dráhy přímo do nosníků trati.

Někdo říká, že nezkušení sáňkaři na dráze nemají co dělat, jiní zase vyčítají pořadatelům její rizikový profil, další naopak poukazují na nedostatečné zabezpečení způsobené nutností úspor. Ale asi nejsilněji zazněla reakce gruzínského prezidenta: „Jednu věc vím docela jistě, ve sportu ani chyba nesmí končit smrtí.“

Sjezdové tratě alpského lyžování byly postavené tak, že na nich snad víc sjezdařek a sjezdařů spadlo, než dojelo. Denní přehledy olympijských zpráv ze svahů snad častěji ukazovaly vrtulníky a saně snášející raněné než vítězné ruce nad hlavou. Úspěchem už nebylo umístění, ale dojetí do cíle bez zranění. Těžko říct, jestli si tohle představoval baron de Coubertin, když hlásal, že důležité není vyhrát, ale zúčastnit se.

Pro úspěch udělají cokoli

Prvoplánová „atraktivita“, úsilí „na krev“ (sic!), ono tolik oslavované „drama“, tohle jsou dnešní olympijské ideály. Drsná reality show VyVolených, kteří jsou ochotni pro efemérní úspěch udělat téměř cokoliv. Ovšem Big Brother a VyVolení jsou vedle olympiády vzor upřímnosti. Protože neříkají, že jsou něco jiného, než jsou, zatímco olympijský svět se bez ostychu pokrytecky zaštiťuje prvotními ušlechtilými ideály, chce být obdivován a stavěn na piedestal. Ale co je nám vlastně dáváno za vzor? Nikola Sudová, která navzdory zničenému kolenu odjede olympijskou jízdu a pak se doma chlubí tím, jak ji „těší i to, že jsme posunuli hranice, kam až se s takovým zraněním dá zajít“? A k čemu je to dobré? Obdivovat někoho jen proto, že má „posunutý práh bolesti“, takže zcela ztrácí základní pud sebezáchovy a zdravý rozum?

Ať už se kanadští pořadatelé snaží prezentovat své hry jakkoliv, stejně je na nich až příliš patrné, jak je celý olympijský svět podřízen primárně velkým obchodním zájmům. Inzerenti potřebují vzrušení, protože to přitáhne fanoušky, kteří zas přitáhnou reklamu. Logické a jednoduché. A sportovci se tak stávají více méně dobrovolnými zajatci systému, v němž je sport už jen banální záminkou.

To neznamená, že při tom nemá smysl fandit vlastním favoritům, že si nejde pohled na bojující sportovce naplno užít a že někteří z nich nedělají maximum jen v rámci relativně rozumných mezí. Ale asi by nebylo od věci vnímat, co je podstatou celé téhle show.

Foto: Vancouver2010.com