Od vzniku myšlenky „medicíny založené na důkazech“ uplynula již čtyři století

V době, kdy lékaři byli přesvědčeni, že „všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů,“ přišel lékař, „kacíř a vlámský ničema“ Johan Baptista van Helmont s bizarní sázkou.

Kořenem všeho zla je nedostatek poznání.
Buddha

Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda.
Hippokrates

Tragickým údělem lékařství je, že musí jednat, aniž ví.
C. Bernard

Každý člověk má potřebu věřit v jakýsi druh vyšší moci. Všichni musíme mít ideál, aby řídil naše chování a uspokojil nás; není rozhodující, je-li to víra, umění, věda nebo cokoli jiného.
N. Tesla

Snem renesančních humanistů bylo obnovit medicínu v její původní řecké podobě, avšak 17. století přineslo při střetávání starověku s moderními tendencemi i názor právě opačný: že totiž medicína může vzkvétat a rozvíjet se pouze tehdy, když veškerou minulost odvrhne. Po staletích uctívání starověku převládl pocit, že je nutno začít znovu, a hledět nikoli zpět, nýbrž kupředu.

Byla to neobyčejně odvážná doktrína, nacházela však oporu v tehdejším reformačním hnutí; jestliže mohl Martin Luther vstoupit do otevřeného boje s mocnou římskokatolickou církví, jak by mohlo být považováno za bezbožné volání po reformaci v medicíně?

Alchymie: Dokonalý příklad užitečné slepé uličky

Jednou z tehdejších nauk, které si vysloužily značně kontroverzní pověst již v pozdním středověku a jsou dodnes považovány za dokonalý příklad slepé uličky, které však současně svým speciálním a nenahraditelným způsobem přispěly k rozvoji evropské vědy, byla alchymie.

„Z hlediska moderní doby snad neexistuje jediná teoretická chyba, které by se středověcí alchymisté nedopustili. Právě alchymie je učebnicový příklad středověkého stylu uvažování a její slepá závislost na slově autorit a naprostá neochota připustit si jejich pochybení (či falzifikaci jejich odkazu, ke které také docházelo), to vše tváří v tvář opakovaným neúspěšným pokusům, je dodnes terčem značné kritiky,“ píše Karel Koutský v publikaci Učenci a šarlatáni. Přesto se alchymií zabývalo množství brilantních, byť často rozporuplných osobností. Najdou se mezi nimi skuteční badatelé a učenci, ale i nejrůznější podvodníci a předstírači.

První rouhač

Jako jeden z prvních vyjádřil myšlenku o radikální vzpouře proti autoritám (ovšem již v období humanismu) v alchymii a medicíně muž, o jehož sebevědomí hovoří již délka jeho jména: Aureolus Philippus Theophrastus Paracelsus Bombastus ab Hohenheim (1493–1541). Dal tím najevo, že je „více než Celsus“ (významný římský lékař a encyklopedista v 1. stol. n. l.). Na jeho práci byla již patrná snaha jednak vycházet z praktických výsledků, jednak přinést cosi originálního, vlastního, něco, co by nebylo pouhým komentářem k tezím středověkých autorit v tlustých foliantech.

Prohlašoval, že učit se poznatkům Hippokratovým a Galénovým je zbytečné (pln ironického posměchu k ortodoxním lékařům dokonce veřejně spálil Avicennův Kánon lékařství - bibli tehdejší akademické medicíny), neboť tajemství nemoci lze odhalit na základě vlastní zkušenosti a intuice. To bylo do té doby zcela neslýchané a nepředstavitelné rouhačství. Pro „knihomoly“ měl Paracelsus jen ironický posměch („ani ras se nemůže naučit svému řemeslu z knih“, „čím je člověk učenější, tím je zkaženější“, „kdo se chce učit z přírody, musí si své knihy napsat vlastníma nohama“). Hlavní Paracelsův přínos však spočívá v tom, že byl průkopníkem přírodní filozofie založené na chemických principech.

Doktor „Faust“

Paracelsovi následovníci tvořili dost podivné společenství, sice většinou odmítané univerzitními kruhy, nicméně nacházející své příznivce a materiální zázemí včetně zajišťování vydávání jejich knih, mezi příslušníky výše postavených tříd. Takovým nejznámějším příkladem mecenáše je císař říše římské Rudolf II., který jim zajistil skvělé podmínky na svém pražském dvoře.

Mezi nejčastěji uváděné představitele vznikající lékařské chemie patří dánský luterán Peter Severin (Idea filozoficky založené medicíny z roku 1571), kalvinista Joseph Duchesne zvaný Quercetanus, francouzský protestant urozeného původu a osobní lékař několika anglických králů Theodore Tuequet de Mayerne, anatom a překladatel Guinther von Andernach (O starověké a novověké medicíně z roku 1571) či propagátor lékařské chemie a profesor medicíny na univerzitě ve Wittenbergu Daniel Sennert (1572–1637), jehož jednotlivá díla a souborné edice vyšly nejméně ve 125 vydáních a jeho vliv přetrvával v Německu až do 19. století.

Ovšem Paracelsovým nejoddanějším a nejznámějším pokračovatelem byl vlámský polyhistor vynikající pověsti, zvaný „Faust XVII. století“, lékař, fyziolog, fyzik, biolog, chemik a do jisté míry pozdní alchymista, vynikající znalec tehdy používaných minerálních léčiv, filozof, jeden ze zakladatelů pneumatické chemie (chemie plynů) ad. Johan Baptista van Helmont, žijící v letech 1577 až 1644.

Sousedé jej neznali, učená Evropa ano

Johan Baptista van Helmont (1577-1644)
Autor: Wikipedia.org, podle licence: Public domain

Johan Baptista van Helmont (1577–1644)

Pocházel ze vznešené vlámské rodiny, sídlící v okolí Bruselu, již od mládí se zajímal o různé vědní obory (zejména svobodné umění), ale nakonec vystudoval na Katolické univerzitě v Lovani lékařství. O svých studiích, ukončených v roce 1599, později napsal, že „léta, která jsem takto strávil, byla celkově neplodná“. Snad také proto odmítl převzít svůj diplom z univerzity s odůvodněním, že se tam nic nového nenaučil. Přitom vynikal v chirurgii a jiných medicínských oborech tak, že již ve svých sedmnácti letech byl schopen přednášet budoucím lékařům.

Po ukončení studií hojně cestoval za dalším vzděláním po Evropě. V roce 1605 zůstal statečně v Antverpách zachvácených morem, aby pomáhal postiženým. Veden hlubokým soucitem s nimi, zajišťoval chemické rozbory a snažil se odhalit tajemství různých onemocnění.

Po sňatku s bohatou nevěstou se manželé usadili ve Vilwoorde u Bruselu, které neopustili do konce svého života. Helmont se zde cele věnoval medicíně a chemickým pokusům tak, že o něm vrstevník napsal, že „byl zcela ponořen do chemických operací ve dne v noci…sousedé jej sotva znali…“ Sousedé jej možná neznali, učená Evropa však ano. Třeba již proto, že jako první objevil existenci žaludečních šťáv a kyselin v nich, navrhnul termín „gas“ pro označení plynů, připravil „gas sylvestris“ (dnes oxid uhličitý) apod.

Vědec obviněný z kacířství

Život van Helmonta však nebyl tak snadný, jak by se mohlo zdát. V letech 1624 až 1642 nepublikoval ani řádku; období třicetileté války a rozpolceného křesťanství bylo pro něj dobou hořkých kontroverzí a náboženské perzekuce, zejména ze strany jezuitů. Ač věřící katolík, dostal se do konfliktů s inkvizicí. V roce 1630 byl obviněn z kacířských tendencí, a řízení proti němu pokračovalo až do roku 1642, kdy konečně získal imprimatur (písemný souhlas) pro své pojednání o horečnatých stavech.

Převážná většina prací však vyšla až čtyři roky po jeho smrti – včetně hlavního díla Ortus medicinae (Původ lékařství). (Zasloužil se o to jeho syn Francis Mercurius, který pokračoval v otcových šlépějích, avšak nedosáhnul jeho vědeckých kvalit.) Někteří van Helmontovi odpůrci jej chápali stejně negativně jako Paracelsa – tak např. doyen pařížské lékařské fakulty Guy Patin (1601–1672) jej označil za „bláznivého vlámského ničemu“.

Bezesporu však jako klíčová osobnost poskytl van Helmont lékařské chemii čerstvý impulz svými laboratorními výzkumy, byť jinak zůstal věrný křesťanskému spiritualismu. Proto je poněkud rozporuplnou postavou; zatímco jeho chemicky zaměřené poznatky byly později do lékařské chemie (iatrochemie) bez problémů začleněny, jeho spirituální východiska byla zcela zapomenuta. Chemická analýza mu byla pouze prostředkem k pochopení přírodních jevů a ke spojení s Bohem, syntézou analytického rozumu a vášnivého mysticismu.

Zpochybňoval léčebné hity své doby: pouštění žilou a vyprazdňování střev

Van Helmont přišel s myšlenkou o potřebě kontrolovaných klinických pokusů a medicíny založené na důkazech (dnes definované jako integrace nejlepšího vědeckého zdůvodnění s klinickou odborností a pacientovými hodnotami), ale tato idea vlastně nebyla vůbec nová.

V historii je například zaznamenán krutý, drastický pokus, který provedl Friedrich II., císař římský a král sicilský a jeruzalémský, žijící v letech 1192 až 1250. Ten se mimo jiné zajímal o vliv tělesné námahy svých vojáků na jejich trávení a zažívací trakt. Vybral dva rytíře a předložil jim shodné porce stejného jídla. Jeden byl poslán na fyzicky náročný lov zvěře, druhý zůstal doma ležet v klidu. Po několika hodinách nechal oba muže zabít a vyšetřit jejich žaludek a střeva; trávení pokročilo dále v zažívacím traktu spícího člověka. Jak s výsledkem tohoto „experimentu“ královská milost dále naložila, není známo.

Počátkem 17. století na základě svého detailně propracovaného systému evidence různých onemocnění pacientů začal mít van Helmont pochybnosti o skutečně zdraví prospěšných, tehdy velmi rozšířených způsobech léčení – pouštění žilou a vyprazdňování střev. Naopak doporučoval šetřit síly nemocného pro boj s chorobou a provádět co nejohleduplnější zákroky, tedy postupy zcela opačné, než jaké byly dosud prováděny – totiž „vyhánění“ choroby krutými a bolestivými postupy. Ještě v roce 1652 se prestižní pařížský lékař Guy Patin domníval, že „všechny nemoci lze léčit klystýrovou stříkačkou, lancetou na pouštění žilou a sirupem z bílých růží a broskvových květů“.

Podle dochovaných podrobných záznamů bylo například králi Francie a Navary ad. Ludvíku XIII., vládnoucímu z Boží vůle v letech 1610 až 1643 (čtenáři historických románů jej znají z Dumasových Tří mušketýrů) naordinováno v jediném roce těžko představitelných dvě stě dvanáct klystýrů, dvě stě patnáct dávek projímadel a téměř padesátkrát mu bylo pouštěno žilou. Přes všechnu tuto lékařskou „péči“ nebo spíše kvůli ní, zemřel ve věku pouhých jednačtyřiceti let.

Tip: Léčba hodná králů? Stovky klystýrů a tisíce projímadel

Medicína založená na důkazech vlastně začala sázkou o tři sta zlaťáků

Johan Baptista van Helmont navrhnul provést to, co se mohlo stát prvním klinickým postupem včetně velkého počtu účastníků, randomizace (způsobu myšlení, který by měl prostoupit každou stránku lékařské praxe k ovlivnění téměř všeho, co lékař dělá) a statistické analýzy. Vsadil tři sta florénů na výsledek objektivního testu.

Ten se měl skládat z výběru několika set nemocných lidí a jejich rozdělení do dvou skupin losováním; jedna skupina by pak byla uchráněna flebotomie, zatímco ta druhá by byla ošetřována pouštěním žilou do té míry, jakou by jeho kolegové považovali za vhodnou. Počet pohřbů v každé skupině by se použil k vyhodnocení účinnosti tohoto zákroku.

Ve výzvě van Helmonta lékařům, chirurgům, ranhojičům a mnohdy i šarlatánům se popisuje průběh pokusu:

„Vezměme ze špitálů, z táborů nebo odjinud dvě stě či pět set chudáků, kteří mají horečky, zánět pohrudnice apod. Rozdělme je na dvě poloviny a losujme, o kterou polovinu se budu starat já, a o kterou vy. Já nebudu při léčbě lidí ve své polovině používat pouštění žilou ani vyprazdňování střev, ale vy ty své lečte, jak budete umět … uvidíme, kolik pohřbů bude každá z obou stran mít.“

Historie neříká, zda někdo přijal van Helmontovu sázku a proč nebyl tento jedinečný experiment nikdy proveden; vzhledem ke skutečnosti, že pouštění žilou se používalo ještě tři století, se zdá, že na sázku nikdo nepřistoupil.

Sedmnácté století bylo svědkem mnoha střetů mezi náboženským a nenáboženským pohledem na nejrůznější choroby a způsoby jejich léčení. Francis Bacon ve svém díle The Advancement of Learning (Pokrok vědění) tehdy napsal: „Medicína je věda, která je mnohem více předstírána než skutečně provozována, a to ještě provozována mnohem více než rozvíjena; podle mého názoru se pohybuje spíše v kruhu. Proto v ní shledávám mnoho opakování, ale málo nových poznatků a přístupů.“

Citace, použitá a doporučená literatura:
Deviey, G.: Kompletní historie medicíny, Praha 2013
Harford, T.: Adaptujte se. Praha 2013
Houdek, F.: Moudrost vědy v citátech. Praha 2015
Karpenko, V.: Alchymie. Nauka mezi snem a skutečností. Praha 2007
Koutský, K.: Učenci a šarlatáni. Praha 2015
Porter, R.: Dějiny medicíny. Praha 2013