Očkování a umění manipulace

Autor: Isifa.cz

Za současných podmínek budou u nás vakcinologie a očkování bujet jako nádor, až dorostou svého ekonomického maxima. Rozumně totiž nelze žádný jiný vývoj ani předpokládat. Proč?

Vážení čtenáři, po celou dobu trvání tohoto neformálního seriálu úvah a diskusí o očkování se v něm střetávají mnohá základní neporozumění, která si navzájem „uštědřujeme“. V tomto nestandardním dílu seriálu bych se pokusil o něco možná důležitého a možná neoprávněně opomíjeného. Jedná se o uvedení základů psychologie lidského chování.

Základů, které by měly být základnou našeho kritického pohledu na jednání člověka i na jednání zájmových skupin, do kterých se jednotlivci sdružují. Půjde o možná trošku nesourodý „set střípků“, který však s problematikou očkování (a nejen s ní) velmi úzce souvisí. Jsou to střípky z knih a prací, které jsem posbíral za ty roky samostudia a které mi rozhodně dávají smysl a považuji je za správné. Přestože se jedná o velké zjednodušení problematiky, věřím, že vás přesto text neurazí a mnozí v něm naleznete zajímavé momenty, tak jako jsem je i já postupně nalézal.

Co je cílem jednání člověka?

Cílem každého člověka, a proto i cílem jeho komplexního jednání, je více méně spokojeně prožít svůj život na této Zemi. Spokojený život však pro každého z nás v detailech může představovat velmi odlišné věci. V rovině obecné lze však spokojený život chápat jako právě takový život, který probíhá v souladu s přesvědčením a s názory člověka samotného, ať již jsou jakékoliv. Pro spokojený život člověka není v životě podstatné, co objektivně je. Je pro něj podstatné a významné, co si on sám myslí, že je. Je to jeho subjektivně-objektivní realita. Pro lidi věřící Bůh subjektivně je, pro nevěřící subjektivně není. Jaká je objektivní realita, dovolím si tvrdit, nikdo s jistotou neví. Dále je pro člověka samozřejmě podstatné a má vliv na jeho spokojenost to, co se objektivně stane, ovšem pouze tehdy, pokud to sám vnímá a jeho život to tedy zasáhne. Člověk tedy v principu může ve vztahu k jedné každé věci žít svůj život čtyřmi způsoby:

1. Žít v plné spokojenosti

Takový člověk může spokojeně žít a jednat v souladu se svými přesvědčeními a názory a nestane se mu ani nic zlého, co by jeho nespokojenost zapříčinilo.

2. Žít v absolutní pre-spokojenosti

Takový člověk spokojeně žije a jedná v souladu se svými přesvědčeními a názory, ale v důsledku tohoto jednání se mu stane něco zlého, co zapříčiní jeho nespokojenost. Jeho život se vyznačuje ve vztahu k věci jasným a jedincem vnímaným (absolutním) předělem od spokojeného do nespokojeného života. Jedinec však v tomto případě vnímá, že za změnu k horšímu si může úplně či částečně svým jednáním sám.

3. Žít v relativní post-spokojenosti

Takový člověk žije a jedná v nesouladu se svými přesvědčeními a názory, ale v důsledku tohoto jednání zabrání tomu, aby se mu stalo něco zlého, co by jeho nespokojenost ještě prohloubilo. Takový člověk by vlastně měl být následně spokojený z toho, čemu zabránil, ale bohužel není. Věci, které se nestanou, nemají vliv na naše subjektivní žití života. Člověk v relativní post-spokojenosti zůstává nespokojený de facto pořád. Pokud byl k žití v nesouladu se svými přesvědčeními a názory donucen, klade vinu jednoznačně celý život na subjekt, který jej takto jednat donutil. V jeho životě nenastane ve vztahu k věci žádný zlom od nespokojenosti ke spokojenosti. Tato varianta by se tedy měla lépe nazývat: Žít v absolutní nespokojenosti mírnějšího typu.

4. Žít v absolutní nespokojenosti silnějšího typu 

Takový člověk žije a jedná v nesouladu se svými přesvědčeními a názory. V důsledku tohoto jednání se mu poté ještě navíc stane něco zlého, co jeho nespokojenost ještě prohloubí.

(K tomu bych pouze technicky doplnil, že lidé, kteří se svobodně rozhodnou žít v nesouladu se svými přesvědčeními a názory, aby zabránili uvědomovanému riziku nějaké ještě větší pohromy, touto skutečností žijí svůj život již v souladu se svými přesvědčeními a názory. Nevznikne zde konflikt, protože se jedná o změnu názorů a přesvědčení. Je to první varianta života v plné spokojenosti.)

Jak je vidno, opravdu spokojený život (ve vztahu k určité věci) žije člověk pouze v případě prvním. Alespoň částečně spokojený život v případě druhém. Za následnou nespokojenost si však kriticky v takovém případě může částečně sám. Proto obvykle nedává tolik za vinu svou nespokojenost lidem ostatním nebo společnosti jako takové. Ve třetím a čtvrtém případě žije člověk svůj život vždy nespokojeně a mnohem silněji také vidí příčiny své nespokojenosti v lidech v okolí a ve společnosti jako takové. Poměřováno mírou frustrace člověka z nemožnosti žít svůj život spokojeně, jsou třetí a čtvrtá varianta nesrovnatelně horší. Frustrují mnohem více. V těchto variantách totiž nemá člověk spokojenost svého života ve svých rukou a je si toho dlouhodobě vědom. (Stran všemožných různých důsledků chronických frustrací člověka si dovolím odkázat na odbornou literaturu.)

Spotřební společnost a „tittytainment“

Velká míra frustrace „lidských mas“ nevedla nikdy k ničemu dobrému. Společnost, jejíž jednotlivci jsou ve velkém počtu frustrováni (z různých důvodů) přirozeně hledá mechanismy, jak frustraci svých mas snížit. Je to jakási imunologická odpověď společnosti na svou vlastní endogenní „infekci“. Již za starého Říma znali dobře „chléb a hry“ a věděli, jak to funguje. V současné společnosti lze totéž vyjádřit velmi komplexním pojmem „spotřební společnost“.

Jedná se o komplex nebezpečných systémových manipulací životních hodnot a priorit jednotlivců nezřídka zahajovaných již „od prsu matky“ (angl. tits). Posouvá se orientace jednotlivce na spotřebu a na zábavu (angl. entertainment). Z toho byl dovozen název politické strategie – tittytainment (http://alternativeperspec­tive.blogspot.cz/). Frustrace jednotlivce v určitých aspektech jeho bytí je tedy v principu „kompenzovatelná“ mírou jeho spokojenosti v aspektech jiných. Mechanismy této frustrační kompenzace jsou však složité a nemohou být vždy úplné. V důsledcích se však jedná o psychologickou devastaci společnosti, jejímž pragmatickým cílem však je její ekonomická a politická stabilita a de facto bránění revoltám.

Historická zkušenost lidstva

Z historie lidstva můžeme brát stovky příkladů, k čemu přivedla člověka i masy lidí jejich nespokojenost, hluboká frustrace a „vnitřní neštěstí“, do kterého je silovými metodami a nástroji natlačili v rozporu s jejich přesvědčením a názory jiní lidé. Moc veselé příklady to právě nejsou. Nezřídka se jedná o začátky individuálních nebo masových tragédií. Dnes přitom můžeme často kriticky konstatovat, že tito „ublížení“ lidé neměli objektivní pravdu. (Obvykle ji totiž neměl většinou nikdo.) Není to ale vůbec podstatné. Ti lidé žili v diktátu jiných nešťastný a nespokojený život. Život v rozporu se svými názory a svým přesvědčením. To, že to pro ně třeba bylo i objektivně dobré, nevnímali. Dobro, které člověk nevnímá nebo nechápe, pro něj subjektivně neexistuje a do jeho života v této rovině nevstupuje (viz třetí varianta).

To, že by lidská společnost především měla dbát na to, aby její členové mohli spokojeně prožít svůj život, ať to už znamená, co znamená, na to přišli filozofové a různí myslitelé již ve starověku. Realizovatelné to tenkrát opravdu nebylo. Až obrovské konflikty posledních dvou set let a vznik moderní demokratické společnosti změnily podmínky. Koncept spokojeného života každého jednotlivce získával na prioritě. Dnes lze říci, že se jedná o prioritu v podstatě nejvyšší. Nechat žít člověka spokojeně právě ten jeho život je rozumný cíl rozumné a předvídavé společnosti. Proto dnes máme multikulturalismus, dbáme rovného postavení mužů a žen, jsme nábožensky tolerantní, odmítáme rasismus, nebo třeba také tolerujeme v léčbě nemocí homeopatika, jejichž účinky neumíme vůbec vysvětlit ani pořádně vědecky prokázat. Kdo něčemu opravdu silně věří – ať si v souladu s tím zkrátka žije. Rozumná společnost ví, proč mu to nechce a především nemá brát. Násilí a donucování jsou jednotlivcem velmi citlivě vnímané zásahy (frustrující zásahy) do spokojenosti jeho života. A hlavně – takové zásahy přináší důsledky v jeho vztahu k okolí a ke společnosti jako takové. Je to základ budoucí rebelie a revolty, které dnes brání systémové manipulace mas, spotřební společnost a tittytainment.

Komu se spokojený život jednotlivce nelíbí? No nelíbí se to přirozeně tomu, komu se nehodí. A nehodí se to tomu, komu se to vždy nehodilo, a to v nedávné i v hluboké historii lidstva. Nelíbí se to mocenským skupinám, které potřebují k realizaci svých vlastních zájmů, aby se lidé masově chovali právě podle jejich představ. Mocenské skupiny mají v principu jen dva základní nástroje jak svých zájmů na určitém chování mas dosáhnout. Mohou je k tomu přinutit nebo přesvědčit.

Neexistující altruismus a teorie „souladné“ manipulace

Základy psychologie chování nám tvrdí, že všechno, co člověk dělá, dělá vždy primárně sám pro sebe. Všechno, co děláme, děláme pouze proto, že pociťujeme potřebu to udělat. Naše chování je vždy aktem saturace naší vlastní potřeby, která v nás nejdříve musí vzniknout. Ani matka nechrání své děti kvůli nim samotným. Dělá to kvůli tomu, že cítí silnou potřebu své děti ochránit. Svým chováním uspokojuje tedy svou vlastní potřebu. Je to de facto výhradně sobecká motivace každého našeho chování. Na této základní úrovni lidského chování a jeho příčin žádný altruismus neexistuje. Nevyskytuje se nikdy a u nikoho.

Příklad: Věta: „Nevěřím ti, stejně to děláš jenom pro sebe!“ Je věta, která elementární logikou vlastně moc nedává smysl. Je totiž vždy pravdivá. Každý vždy dělá vše pouze pro sebe. Vždy totiž jedná směrem k saturaci své vlastní potřeby, která v něm vznikla. Nevěřit opaku je tedy vždy správně. Proč ale nevěřit lidem, kteří nám (primárně pro sebe) skutečně pomohou? To by topící se pod jezem měl s nedůvěrou odmítnout záchranu, protože záchranář to dělá pro sebe? Důvěra a nedůvěra by měla zakládat na jiné skutečnosti. Na tom, z jakých vnitřních důvodů a příčin vzniká v člověku jeho potřeba pomoci druhému. Zde totiž existuje velká šíře možností. Odpověď „všechno dělá každý jenom pro peníze“, nemusí být vždy správně. Na tom jezu tedy určitě a zjevně správná být nemohla. Kdo tento princip podivného elementárního sobectví každého jednotlivce nepochopí, ten v životě – dle mého názoru – nepochopí velmi mnoho věcí kolem sebe.

Lidé se tedy od sebe neliší tím, že by někdo dělal věci pro sebe a jiný pro ty ostatní. V základu jsme sobci vlastně úplně všichni a je to zcela přirozené. Nemůže tomu ani být jinak. Odlišují nás navzájem pouze kvality a priority našich vlastních potřeb. To, zda jsme „dobří“ nebo „zlí“, je poté již sekundárním projevem naší sobecké snahy saturovat právě své vlastní potřeby v jejich prioritách, které pro nás samotné představují. Naše potřeby jsou poté důsledkem velmi mnoha okolností souvisejících s naším vývojem, výchovou, prostředím a samozřejmě genetickým i epigenetickým základem. Jsme však schopni vzniku některých potřeb uvědoměle bránit. Například, kdo nikdy ani nezačne pít alkohol, ten brání vzniku své potřeby „chlastat jednou jako duha“. Kdo nezačne sledovat TV seriály, ten brání vzniku své potřeby dodívat se na těch pět set dílů až do konce a prosedět u toho jednou své mládí nebo stáří. Avšak některé skutečně hluboké lidské potřeby v nás vznikají mechanismy, které sami ovlivnit prakticky nemůžeme.

Proto je hodně pravdy na tvrzení, že všichni lidé jsou v podstatě dobří. Přesněji by to ale mělo být chápáno tak, že všichni lidé jsou v podstatě stejní. V okamžiku narození jsou naše základní a hluboké potřeby velmi podobné. K diferenciaci dochází až postupem času. V životě nás poté odlišují právě naše potřeby a jejich vzájemné priority. Ovládat své negativní potřeby se poté nejlépe daří těm lidem, kteří z nějakého důvodu pociťují velmi silnou potřebu ovládat své negativní potřeby. – A na tomto jednoduchém principu vlastně celí fungujeme. Proto poznat a odhadnout člověka znamená především poznat jeho potřeby a jejich priority společně s prostředím (podmínkami), které je dříve vytvořilo, a prostředím, které aktuálně saturaci jeho potřeb ovlivňuje. A to je velmi složité. Nicméně to z nemalé části lze. Psychologický profil jednotlivce si dnes již můžete nechat vytvořit a někteří si dokonce objednávají jeho vytvoření u osob jiných. Jsou to účinné techniky, jak zjistit, „kudy na člověka“.

Proto manipulace chováním člověka i skupin lidí může vysoce účinně probíhat právě na úrovni indukce či potlačování jejich potřeb. Moderní reklama a psychologie o tom vědí své a vědí toho již opravdu mnoho. Jiným úhlem pohledu ale musíme přiznat, že manipulace člověkem provedená právě na úrovni indukce a potlačování jeho potřeb je manipulace, která je „souladná“ se spokojeným životem člověka jako takového. Pokud člověku změníme názor a tím i jeho související potřeby, bude sám jednat, jak chceme nikoliv z donucení, ale z vlastní vůle a tedy spokojeně. Sice bude jen tím známým jehnětem, co společně s dvěma vlky hlasovalo, co bude k obědu, ale když si to neuvědomí, nebo když mu to nebude vadit, co na tom.

Kdy člověk klade zvýšený odpor „souladné“ manipulaci?

Cílem každé účelové manipulace je přimět chovat se člověka právě určitým „cílovým“ způsobem. To může být někdy velmi obtížné, a to ze dvou významně odlišných důvodů. Ten první bychom mohli označit za materiální. U některých lidí by manipulátorem sledované chování bylo v rozporu s jinými velmi silnými názory a přesvědčeními daného člověka. Jako klasický příklad bychom si mohli uvést aspekty víry. Silné aspekty víry jednotlivce je skutečně velmi obtížné překonávat účelovými manipulacemi. Touto linií se ale nechci dále zaobírat.

Druhý problém spočívá v tom, že určité procento lidí pociťuje vysoce silnou potřebu především nebýt jinými lidmi manipulováni. Nechtějí především jiným sami podléhat. Tato potřeba u nich může mít také nezřídka velmi vysokou prioritu. Lidé se silně vyvinutou potřebou tohoto typu se poté například příliš nehodí pro týmovou práci a nefungují dobře v klasických kolektivech. Jsou to naopak „typy“ pro rozhodování sporů, kontrolu či audit apod. Tedy pro individualistické funkce zakládající na silné nezávislosti a nestrannosti jednotlivce. Zaujalo mne, že potřeba nebýt manipulován údajně narůstá s mírou vnitřní frustrace jednotlivce právě touto moderní společností, která je v podstatě již cele založena na všudypřítomné skryté i neskrývané manipulací vším a každým. Pokud člověka něco činí nespokojeným, o to více se brání vpustit to do svého života a sám tomu podlehnout. Jednoduše řečeno, čím více je vám už z něčeho opravdu „na blití“, tím více tomu budete klást aktivní odpor. Někdy však až principiální. Tedy s hrozbou rizika odporu již vlastně velmi nerozumného – silně emotivního.

Nejedná se však pouze o obsah samotné manipulace. Velmi důležitá je také osoba manipulátora. Některým osobám budete klást odpor již pouze proto, kdo to je, jak vypadá, jak se chová nebo odkud v širším slova smyslu pochází (tím nemyslím pouze kraj a region). Tím nejlepším manipulátorem je obecně milovaný krásný člověk, vzbuzující v nás mnohé libé pocity a dojmy. (Tak například trenér ruské hokejové reprezentace V. Tichonov byl znám tím, že když hráč nechtěl reprezentovat za „kamandu“, zavolal a přesvědčil jeho manželku. Hráč na mistrovství světa poté už většinou přijel a za CCCP reprezentoval a ani moc nenadával.) Tím nejhorším manipulátorem dnes – a to si dovolím tvrdit na svou odpovědnost – je stát. Ta hromada zkorumpovaného organizačního hnoje je skutečně dnes v ČR již nespornou antiautoritou. Státu musí klást odpor snad každý druhý slušný člověk již z principu toho, co nám ten stát samotným celou dobu své existence provádí. Náš stát je vysoce nedůvěryhodnou ropuchou nakynutou na prameni veřejného zájmu a všichni to víme. Nechat se přesvědčit našim státem, jeho orgány nebo jeho jednotlivými úředníky, to mi přijde podobné, jako nechat se políbit na ústa bezdomovcem s jedním zubem čištěným naposled v roce 2001 na záchytce. Cítím k tomu osobně již takový odpor, že je to prakticky nemožné, i kdyby na té argumentaci státu něco bylo. Možná jste na tom někteří už stejně špatně jako já.

Nechat se manipulovat osobami, kterými za něco již opovrhujete a vlastně je už tak trochu i nenávidíte, vytváří skutečně silnou přirozenou potřebu nenechat se jimi ovlivnit. Proto lidé velmi hodní a vysoce tolerantní, plní lásky a pochopení, jsou mnohem snáze manipulovatelní, než lidé v podstatě tvrdí a velmi kritičtí k těm ostatním. Jejich přirozená potřeba nebýt manipulováni je totiž výrazně nižší, protože nedokáží tolik opovrhovat samotnými manipulátory jako lidmi. Na tomto příkladu je dle mého názoru velmi pěkně vidět, jak některé lidské vlastnosti, které bychom mohli navenek hodnotit kladně, mohou mít de facto svůj původ a příčiny ve vlastnostech člověka, které jsou spíše nebo i zjevně negativní. Pak se skutečně do mysli vkrádá známá věta o tom, že „dobro a zlo jedno jsou“. Respektive já mám mnohem raději tuto její českou westernovou verzi: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina!“ případně verzi kultovní: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být…“

Co je možné si z toho odnést? Jsem přesvědčen, že lidé normativně „dobří“ a „zlí“, nebo lidé, kteří se takto vnitřně sami hodnotí, by si měli oboustranně lépe a silněji uvědomit, že jsou si v principech svého chování mnohem bližší, než by se jim samotným možná líbilo. Nezřídka se padouch ocitne na té dobré straně prakticky náhodou a jen shodou okolností. Může však poté podat pro svou stranu velmi slušný „výkon“, lze-li o věcech takto hovořit. Také lidé hodní a dobří a různí hrdinové se mohou v životě velmi intenzivně účastnit opravdu velkých a nemravných špinavostí. Svou existenci a celoživotní seberealizaci mohou klidně položit na oltář de facto poškozování těch ostatních a poškozování veřejného zájmu, obzvláště když podlehnou masovým kolektivním manipulacím. (Dokonale k tomu dnes slouží firemní kultury, team-building, vnitřní vzdělávací programy apod.) Zejména tam, kde nikdo vlastně neví, co je dobře a co špatně, bychom tohle měli mít všichni pořád na mysli.

Bohužel, ne všichni mají. Slovy jednoho záhy zavražděného anglického gentlemana: „Přece toho Američana nenechám zabít, vždyť se jedná pouze o obchod…“

Láska, uznání, moc, význam a regulace

Je zcela přirozenou a velmi silnou potřebou všech lidí být v životě milován. Tato potřeba, extrémní u dětí a rozmnožovacím pudem moderovaná v mládí, se s narůstajícím věkem, a to více u mužů, transformuje v potřebu být uznán. Její intenzita je samozřejmě výrazně individuální. Avšak lidé jen málo v životě upřímně někým milovaní mají pravidelně o to silnější potřebu být uznávaní. (Proto se s nadsázkou říká, že když už si žena vezme tlustého škaredého prcka, má jej o to více – nejlépe fanaticky – pro něco uznávat, aby jí neutekl.)

Potřeba být uznán může mít někdy zvláštní variantu potřeby být uznán i sám sebou. Jsou někteří lidé s velkou potřebou vážit si sami sebe, a to ze spravedlivých důvodů. Někdy je tato potřeba velmi silná i proto, že existuje něco (slabost, selhání apod.), pro co si člověk sám sebe hluboce neváží a něčím to sám v sobě potřebuje kompenzovat. Obvykle ale potřeba uznání zakládá na uznání těch druhých. Důvod vedoucí uznání je v takovém případě obvykle již mnohem méně důležitý. Jsou lidé, kteří dokonce vezmou jakýkoliv. („Ať mne svět nenávidí, jen když se mne bojí!“ Gaius Caesar Augustus Germanicus.)

Potřeba uznání je tedy přirozeným a nedílným derivátem potřeby být milován. Velmi často se poté realizuje přes aspekty majetku nebo moci. Získat majetek, moc a význam přináší dnes přirozeně uznání lidí v blízkém i širokém okolí. Ztratit na moci a na významu ubírá na uznání. To nikdo přirozeně nechce. A nikdo to také nemůže rozumně u žádného jednotlivce očekávat. Potřeba uznání jednotlivce se poté velmi zajímavě promítá do chování tzv. zájmových skupin.

Zájmové skupiny vznikají ve společnosti ze dvou poněkud odlišných příčin. Zájmové skupiny „soukromého typu“ sdružují osoby podobných potřeb a tedy podobných názorů a přesvědčení. Na základě této shody se formuje jejich členská základna. Zájmové skupiny „profesního typu“ sdružují osoby podobných cílů, jejichž individuální názory a přesvědčení však mohou být i velmi odlišné. Pro zájmové skupiny soukromého typu je mnohem více důležitá vzájemná shoda jejich členů (notování si), než vlastní praktické dosažení jejich cílů. (S trochou nadsázky: Dělám, dělám, … neudělám.) Cílem zájmových skupin profesního typu je mnohem více vlastní dosažení společných cílů. (S trochou nadsázky: Udělám, udělám, … a tu spoušť poté nějak okecám.) Důležité je, že zájmové skupiny profesního typu mnohem silněji brání v prosazení těm svým jednotlivcům, kteří by své názory a přesvědčení projevovali v neprospěch cílů a tedy členů skupiny jako celku. Zájmové skupiny soukromého typu jsou naopak mnohem více otevřeny svobodné a nestranné vnitřní diskusi a polemice. Avšak ta vlastně není vnitřně moc konfliktní, když všichni zúčastnění vychází z velmi podobných názorů a přesvědčení. Obojí má tedy své mouchy a své limity.

Pokud bych to měl nyní shrnout: Je velmi obtížné, aby v zájmové skupině profesního typu „vystoupal na vrchol“ představitel-reformátor, jehož správné názory a přesvědčení by vedly k umenšení všeobecného uznání všech členů jeho zájmové skupiny. V zájmové skupině soukromého typu je „vystoupání“ reformátora na vrchol organizace obecně mnohem snadnější, ale je to mnohem méně pravděpodobné z toho důvodu, že osoby s reformními názory se členy těchto selektivních skupin obvykle vůbec nestávají. Zájmové skupiny tedy zcela obecně trpí do různé míry a z různých důvodů vadou rigidity a setrvačnosti svých názorů a postojů, která může jít v rovině objektivní k tíži třetím osobám (rodičům, dětem) a samozřejmě i veřejnému zájmu. Jak z toho ven, to asi vůbec nikdo neví. Je nicméně naprosto bláhové očekávat, že zájmové skupiny vakcinologů, epidemiologů, pediatrů, praktických lékařů a gynekologů – tedy zájmové skupiny, jejichž uznání dnes navyšuje rozmach povinného a dobrovolného očkování – by okamžitě, včas a flexibilně zareagovaly na nové vědecké poznatky ve smyslu, který by směřoval proti významu a užitečnosti očkování. Nezávislost a nestrannost vůči své vlastní základní potřebě být uznán (být milován) totiž neexistuje (viz Novinky.cz: I muži s nejvznešenějšími hodnotami se nechají zkorumpovat mocí, tvrdí vědci). Kdo ji veřejně tvrdí – ten lže. Kdo se jí veřejně domáhá – chce nesmysl.

Co z toho vyplývá? Pokud chceme rozumně nastavit a řídit společnost včetně systému očkování, musíme zcela úmyslně a programově vytvářet a podporovat vzájemné střety takových zájmových skupin, jejichž uznání odvisí od vzájemně opačných důsledků dosažených ve společnosti. Pouze z takové dynamické rovnováhy může totiž vzejít přiměřenost věcí a stavů. (Přiměřenost neznamená vždy objektivně nejlepší variantu.) Je pro nás pro všechny důležité, aby ve věcech nejistých a proměnlivých probíhaly ve společnosti vyvážené funkční střety názorově rigidních zájmových skupin, které se samozřejmě vždy snaží o navyšování svého vlastního uznání. Odstranění soupeře je určitě pohodlné a efektivní. Vytvoří však ve společnosti jen organizační nádor, který začne pro své uznání neregulovaně bujet ihned poté, co mu k tomu dáte první příležitost. A přestane bujet až tehdy, když na jeho další růst dojdou peníze…

Z těchto důvodů je potřeba, aby při ministerstvu zdravotnictví vznikla samostatná národní antiimunizační komise (NAIKO), ve které by především neseděl vůbec nikdo z vakcinologů, epidemiologů, pediatrů, gynekologů a praktických lékařů – tedy nikdo z profesních zájmových skupin, jejichž vlastní moc a význam zjevně narůstá s významem a rozvojem povinného nebo dobrovolného očkování. Naopak. V této komisi mají programově sedět zástupci skupin, jejichž moc, význam a především uznání poroste s potlačováním významu očkování. Není na tom vůbec nic špatného bez ohledu na to, kdo má či nemá pravdu. Národní imunizační komise (NIKO) a NAIKO potřebují pouze svého nezávislého a nadřazeného arbitra. Tím by u nás bylo bohužel MZ ČR. To „bohužel“, si bohužel nemohu odpustit. Arbitr má být nezávislým a nejrozumnějším nad stranami sporu. V ČR však dnes „zájmová skupina“ NIKO žádnou protiváhu vůbec nemá a skutečným arbitrem jsou jí pouze ekonomické limity rozpočtu veřejného zdravotnictví. Za těchto podmínek tu vakcinologie a očkování budou bujet jako nádor, až dorostou svého ekonomického maxima. Rozumně totiž nelze žádný jiný vývoj ani předpokládat. Proč? Na to jsme si právě odpověděli: Protože všichni máme velmi silnou potřebu být milováni. K této potřebě nedokážeme být nezávislí a nestranní.

Subjektivní spokojenost člověka a objektivní dobro 

A nyní zpět na začátek. Mnoho velmi moudrých lidí, kteří jsou podepsaní pod základními lidskými právy a svobodami, si uvědomilo, že je mnohem důležitější nechat žít člověka jeho život spokojeně a v souladu s právě jeho názory a přesvědčením. Vynutit si na něm násilím chování, které je (možná) v souladu s jeho objektivními potřebami, je zkrátka méně důležité.

To samozřejmě nevyhovuje všem takovým zájmovým skupinám, jejichž majetek, moc, význam a tedy uznání roste a navyšuje se právě s konkrétním způsobem chování lidských mas. Obory, jako jsou ty v medicíně, založené na snaze dosáhnout maximálního vědeckého poznání, rostou na svém významu a na uznání nikoliv s uskutečněným poznáním, ale až s jeho prosazením v praxi. To, že je důležitější, aby si člověk dělal, co chce, navzdory úrovni poznání a celoživotního díla akademiků, profesorů, výzkumníků a experimentátorů, může být pro tyto jednotlivce a jejich zájmové skupiny dost frustrující. Budou se tomu přirozeně a silně bránit. Můžeme poté jejich „nezávislým“ argumentům věřit? (Osobně vůbec nechápu, proč pacienti vkládají dnes v lékaře větší důvěru než v advokáty, developery nebo vedoucí zastaváren? Přijímací řízení na medicínu se opravdu neděla z testu mravnosti, etiky, morálky a z kvalit či priorit životních potřeb studenta. Dělá se z biologie, chemie a fyziky.)

Proto kontrola doporučení a odborných stanovisek medicínských zájmových skupin nesmí být především svěřena jim samotným ani ministerským úředníkům schovaným za pevně zavřenými dveřmi, jak je tomu dnes v ČR. Taková organizace věcí je extrémně nedůvěryhodná již pouze proto, jak vypadá a jak funguje. To, že se dnes někdo diví, proč narůstá nedůvěra rodičů v očkování – je vlastně samo podivné. Ať se tento „divínek“ podívá lépe na procesy v ČR, jejichž výsledkům by dnes lidé měli věřit. Nechali byste si snad s důvěrou opravit drahé švýcarské hodinky v tyflocentru?

Pozvánka

Dne 20. 10. se v 9.30 v prostorách poslanecké sněmovny bude konat panelová diskuse na téma povinné očkování. Půjde o úvodní diskusi ke zcela základní problematice věci. Pokud byste se chtěli podívat a diskuse zúčastnit, věřím, že to bude možné.
Jen tam prosím nikdo veřejně neříkejte, že se podle mne členové České vakcinologické společnosti, NIKO a MZ ČR chovají tak, jako by je vůbec nikdy nikdo nemiloval. Tak jsem sdělení článku opravdu nezamýšlel, ale preventivně to raději i píšu. Ty dezinterpretace, které jsou mi různě podsouvány, se poněkud množí.

53 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 19. 10. 2014 22:29