Obětem očkování v USA již byly vyplaceny tři miliardy dolarů

V České republice dosud nebyla odškodněna ani jedna jediná oběť očkování. Pravděpodobně vůbec žádné oběti očkování totiž v ČR nemáme…

Dne 29. července 2015 vystoupil ve Sněmovně reprezentantů v USA poslanec Bill Posey. Ve svém projevu informoval sněmovnu o informacích, které se dozvěděl od dr. Williama Thompsona, whistleblowera z CDC (Centers for Disease Control and Prevention = Úřad USA pro prevenci a potírání nemocí). Možná si v této souvislosti někteří z čtenářů ještě vzpomenou na reportáž České televize „Utajená data“, která informovala o stejných skutečnostech. Tato reportáž byla následně široce napadena a diskreditována vnitrostátními nohsledy farmaceutických výrobců a distributorů vakcín v rámci tzv. astroturfingové protikampaně.

Projev pana poslance Poseyho pro českou veřejnost samozřejmě nepřeložila a nepřináší jej klasická mainstreamová média žijící z inzerce a PR vysoce vstřícného k očkování. Tyto informace jsou komerčně nežádoucí a musí vám je přiblížit vysoce nedůvěryhodné subjekty, které jsou těmi vysoce důvěryhodnými nazývány „odmítači očkování“ či antivax. Překlad tohoto projevu byl publikován na stránkách www.rozalio.cz, a to včetně zdrojů, které si můžete také prověřit. Dovolím si na tomto místě přeložený text citovat.

Co sdělil poslanec Bill Posey

Bill Posey: Dnes vystupuji v zájmu vědecké bezúhonnosti a výzkumu. Rád bych začal tím, že upozorňuji na fakt, že jsem absolutně a rozhodně pro očkování. Rozvoj imunizace ušetřil bezpočet životů a značně přispěl ke zlepšení veřejného zdraví. Považuji za znepokojující fakt, že poslední dobou nebylo nikdy v projevech o dětské imunizaci před senátem zmíněno, že naše vláda vyplatila jako odškodné přes tři miliardy USD dětem, které byly zdravotně poškozeny vlivem očkování, prostřednictvím Odškodňovacího programu pro negativní následky očkování.

Bez ohledu na předmět problematiky, rodiče, kteří rozhodují o zdraví svých dětí, si zaslouží nejlepší možné informace, které jim budou dostupné. Mělo by být zajištěno, aby se mohli spolehnout na federální úřady, které jim sdělí pravdivé informace. Z těchto důvodů přináším následující záležitost na půdu Sněmovny reprezentantů.

V srpnu 2014 dr. William Thompson, vedoucí vědecký pracovník ze CDC (Centers for Disease Control and Prevention = Úřad USA pro prevenci a potírání nemocí), spolupracoval s právním zástupcem pro informátory (whistleblowers), aby poskytl mému úřadu dokumenty týkající se studie CDC z roku 2004, která zkoumala možnost vztahu mezi vakcínami proti příušnicím, spalničkám a zarděnkám (MMR) a autismem. V tiskovém prohlášení ze srpna 2014 dr. Thompson uvádí:

„Lituji, že mí spoluautoři a já jsme neuvedli statisticky významné informace v našem článku z roku 2004 uveřejněném v časopise Pediatrics.“

Pane předsedo, uctivě žádám, aby následující výňatky z prohlášení napsaného dr. Thompsonem byly zaznamenány do protokolu. Nyní cituji dr. Thompsona:

„Během doby, kdy jsem v letech 2000 až 2006 pracoval pro odbor bezpečnosti očkování, patřilo mezi mé nejdůležitější pracovní povinnosti vést spolu s dalšími výzkumníky tři hlavní bezpečnostní studie. Jako odpověď na studii dr. Wakefielda, uveřejněnou v Lancetu, která dávala do souvislostí vakcínu MMR a zdravotní následky podobné autismu, byla provedena kontrolní studie výskytu autismu v MADDSP (Metropolitan Atlanta Developmental Disabilities Surveillance Program — Program sledující trvalá vývojová postižení v Atlantě, USA) po MMR vakcíně. Na podzim roku 2000 se mezi vědci a ochránci spotřebitelů mimo CDC vynořily vážné obavy související s provedením studie Verstraetena. Jedním z důležitých cílů, které byly stanoveny předem na jaře roku 2001 ještě před zahájením jakékoli studie, bylo mít tři protokoly zkontrolované zvenčí CDC, před zahájením analýz, aby zastánci spotřebitelů nemohli tvrdit, že byly prezentovány údaje, které by se hodily vlastním cílům a podjatostem. Naší hypotézou bylo, že pokud najdeme statisticky významné účinky ve věku buď 18, nebo 36 měsíců, závěr bude, že očkovat děti vakcínou MMR v brzkém věku by mohlo vést k chování a projevům podobným autismu. Všichni jsme se sešli a dokončili studijní protokol a plán analýzy. Cílem bylo neodchýlit se od plánu analýz, abychom se vyhnuli debaklu studie Verstraetena o thimerosalu, publikované v časopise Pediatrics v roce 2003.

Na schůzce dne 5. září jsme detailně hovořili o tom, jak zakódovat rasu jak pro celkový vzorek, tak pro vzorek s rodným listem. Ze spodní části tabulky 7 je také zřejmé, že pro skupinu bez rodného listu se významně zvýšila statistická významnost v závislosti na rase. 

Všichni autoři a já jsme se setkali a rozhodli někdy mezi srpnem a zářím roku 2002, že neuveřejníme žádnou ze souvislostí, které se týkaly rasy, jak bylo zjištěno v dokumentu. Někdy dost brzy po této schůzce jsme se rozhodli, že vyřadíme všechny informace týkající se rasy a jejího vlivu. Spoluautoři naplánovali schůzku, aby zničili všechny dokumenty, které se týkaly studie. Zbývající čtyři spoluautoři se setkali a přinesli velký odpadkový koš do místnosti, kde byla schůzka, prošli všechny tištěné kopie dokumentů ze studie, o kterých jsme si mysleli, že je musíme vyřadit, a dali jsme je do velkého odpadkového koše. Nicméně protože jsem se domníval, že to je protizákonné a porušovalo by to žádosti na základě FOIA (The Freedom of Information Act = Zákon o svobodném přístupu k informacím) i požadavky DoJ (Department of Justice = Ministerstvo spravedlnosti USA), ponechal jsem si tištěné kopie všech dokumentů ve své kanceláři a uschoval jsem si všechny související soubory v počítači. Domnívám se, že jsme úmyslně zatajili kontroverzní výsledky a neuvedli jsme je do konečného dokumentu, připraveného pro publikování v časopise Pediatrics.“

Pane předsedo, věřím, že je naší povinností zajistit, aby dokumenty od dr. Thompsona nebyly přehlíženy. A tudíž je na požádání dodám členům Kongresu a členům výboru Sněmovny reprezentantů. Pokud vezmeme v úvahu dokumenty whistleblowera, stejně tak jako zapletení CDC do této kauzy, je potřebné provést soudní slyšení a detailní vyšetřování.

Takže prosím, pane předsedo, naléhavě žádám a vyzývám své kolegy z rozpočtového výboru, aby učinili příslušná opatření. (www.rozalio.cz, videozáznam www.c-span.org)

V USA už pěkně zlobí u nás stále „zcela bezpečné“ vakcíny

Nechci se blíže vracet k vlastnímu jádru celého problému, kterým je utajování významných vědeckých dat o nežádoucích účincích vakcín, a to ve vztahu k rozpoznávání prakticky významných rizikových faktorů provádění očkování. Je zřejmé, že sporné paradigma vysoké bezpečnosti jakýchkoliv vakcín, a to kdykoliv a pro každého, je na celosvětové úrovni bráněno úplně všemi – již i zcela zoufalými – prostředky. Kdo ví, co jiného skončilo v mnoha jiných vědeckých koších nebo v trezorech nadnárodních defraudantů výsledků vědy a výzkumu. Naše očkovací autority však tomuto upadajícímu paradigmatu dosud silně věří. Dle mého názoru jednoznačně proto, že mu věřit především subjektivně stále chtějí.

Z textu projevu poslance Poseyho bych chtěl upozornit na jinou skutečnost, která by mohla zapadnout ve stínu hlavního sdělení. Je to informace o tom, že v USA již byly vyplaceny tři miliardy dolarů obětem očkování. Tedy případům, kdy významné poškození zdravotního stavu je v souvislosti s předchozím očkováním a aplikací vakcín velmi pravděpodobné.

Pokud si drobně započítáme, tři miliardy dolarů je při kurzu dolaru ke koruně (1 : 23,7) něco kolem 71 miliard Kč na všechny občany USA. Pokud počítám hrubým odhadem počet obyvatel USA 320 miliónů a u nás 10,5, je to 30,5× více obyvatel. U nás by tomu proto odpovídalo celkově vyplacené odškodnění obětem očkování ve výši 2,3 miliardy Kč. Praxe našich autorit a jejich úroveň zohledňování vědeckého poznání je však z neznámých důvodů jiná. V České republice dosud nebyla odškodněna ani jedna jediná oběť očkování. Nikomu z tohoto důvodu dosud nebyla vyplacena ani jedna jediná koruna. Pravděpodobně vůbec žádné oběti očkování totiž v ČR nemáme. U nás vakcíny zkrátka „nezlobí“. V USA tedy možná jen vakcíny distribuují z nějakého prasečího chlívku, který má poté na svědomí jejich nežádoucí účinky, které my u nás umíme nějakým způsobem téměř eliminovat. – To je samozřejmě můj cynický komentář podaný k věci s mírnou nadsázkou, ale skutečně jen s relativně mírnou.

Kdo nese odpovědnost za nežádoucí účinky očkování?

V souvislosti s odškodňováním obětí očkování se v ČR před pár dny rozvířila právní debata nad jedním nálezem Ústavního soudu a jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Celá tato právní polemika je dle mého názoru velmi špatně přiblížena laické veřejnosti a v podstatě je i velmi zavádějící.

Především si musíme uvědomit, že pokud je někomu způsobena škoda takovým způsobem, za který si sám opravdu nemůže, vzniká mu právo na odškodnění – na náhradu škody. Tento důsledek je samotným základem práva. Ten samozřejmě dávno byl a samozřejmě stále je obsažen ve všech právních řádech všech vyspělých demokratických společností, a dokonce nejen v nich.

Právo na náhradu škody může poškozený úspěšně uplatnit pouze tehdy, pokud lze zjistit a určit, kdo mu má škodu nahradit. Když vám někdo vykrade chalupu a nikdy se nezjistí, kdo to byl, nemáte zkrátka na kom náhradu škody vymoci. V případě jakékoliv zdravotní péče jako příčiny poškození je situace jednodušší. Je zde naprosto vyloučeno, aby byl „pachatel“ neznámý, když s jistotou víme, kdo zdravotní péči poskytl. 

Existují v principu tři typy osob, u kterých lze uvažovat o povinnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou zdravotní péčí nebo při jejím poskytování: 

  • Je to konkrétní lékař jako fyzická osoba.
  • Je to konkrétní zdravotnické zařízení jako právnická osoba. 
  • A je to stát.

A tady je potřeba si říci, že principy práva zde straní objektivně poškozenému pacientovi. Zkrátka někdo objektivně poškozeného pacienta především musí odškodnit. Poškozený se tedy musí mít možnost domoci náhrady škody alespoň po někom. To, kdo to bude, může určit legislativou zákonodárce daného státu. A to nemusí být vždy tak úplně primárně spravedlivé. Proto například starý občanský zákoník stanovil, že je to zdravotnické zařízení, které je vůči pacientům vždy odpovědné za způsobení škody při poskytování zdravotní péče. Takové opatření totiž zaručuje, že poškozený pacient se domůže náhrady škody, i kdyby skutečný pachatel a viník nebyl třeba vůbec zjištěn. Tak například při vadě nějakého přístroje nebo materiálu v nemocnici, v jejímž důsledku by došlo k poškození pacienta, ale skutečný viník by „zmizel“ nebo by nebylo možné jej spolehlivě určit, odškodní pacienta zdravotnické zařízení, aniž by mělo objektivní vinu. Není to nespravedlivé, pokud je systém transparentně nastaven tak, že s tímto rizikem musí zdravotnická zařízení při výkonu své podnikatelské činnosti zkrátka počítat. Pro takový účel a pro takové případy se totiž především mohou a mají pojistit. Pojistit si přitom mohou i náklady na celé takové soudní řízení, které prohrají, pokud škodu pacientovi nezavinila nějakou vlastní chybou, které bylo možno předejít.

Je to tedy skutečně na zákonodárci, aby určil, kdo bude v této zemi odškodňovat objektivně poškozené pacienty, a to i v takových případech, pokud za vznik škody sám nenese vinu a není v dané věci oním klasickým „pachatelem“. A to je právě situace u očkování. V úvahu poté skutečně nepřicházejí jednotliví lékaři jako fyzické osoby, to by bylo zjevně nepřiměřené. Ve hře jsou pouze zdravotnická zařízení jako poskytovatelé zdravotní péče a stát. Odškodňovat má oběti zdravotní péče buď jeden, nebo druhý, případně může být v právním řádu stále zachována možnost domoci se náhrady škody na obou, nikoliv však současně (duplicitně).

Ústavní soud dělá paseku

V této logice věcí nadělal paseku svým vyjádřením v roce 2015 již Ústavní soud, který konstatoval, že českému právu chybí prostředky k tomu, aby se oběti očkování úspěšně domohly náhrady škody. Ústavní soud doporučil České republice takové předpisy přijmout, jako kdyby žádné nebyly. Tato argumentace Ústavního soudu je však zavádějící. To je jako kdyby Ústavní soud konstatoval, že zcela objektivně na svém zdraví poškozený pacient se v ČR nedomůže náhrady škody ani na státu, ani na zdravotnickém zařízení – a má tedy dnes naprostou smůlu (!), protože tu chybí nějaký procesní předpis. To by byla tak zásadní dehonestace základních principů právního státu, až hrůza domyslet…

Vyjádření Ústavního soudu je nutné chápat tak, jak to Ústavní soud z dosud neznámého důvodu otevřeně nesdělil. Očkováním poškozený pacient se samozřejmě má právo úspěšně domoci náhrady škody buď na státu, nebo na zdravotnickém zařízení, a to zcela bez ohledu na zavinění či nějaké pochybení, a to již dnes. Toto právo má na základě starého i nového občanského zákoníku a obecné soudy jsou povinny toto jeho právo ochránit a nějak si s tím už musí poradit. Současné předpisy, které toto samozřejmě umožňují, pouze nejsou pro svou obecnost snadno aplikovatelné a vyžadují velmi hloubavý a empatický přístup soudů a soudců k problému. Neposkytují také žádná vodítka, kdo a kdy byl očkováním pravděpodobně poškozen. Doporučení Ústavního soudu lze rozumně chápat jako doporučení ke zpřesnění této legislativy a zajištění snadnější vymahatelnosti práva. Nikoliv však jako konstatování aktuální nevymahatelnosti práva soudní cestou a tedy absolutní smůlu pro všechny oběti očkování v jedné nešťastné zemi, kterou je Česká republika. 

Nejvyšší soud krouží kolem

Nejvyšší soud se k tomuto problému taktéž vyjádřil (25 Cdo 3953/2014). Musel však aplikovat ještě pravidla starého občanského zákoníku, který zřetelně ukládal odpovědnost zdravotnickým zařízením, a to i za nezaviněný vznik škody způsobený aplikací léčiva. Mnohá kritika tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu a odpor lékařů k takovému rozsudku, které se zvedly, nejsou tak úplně na místě. Jak již bylo výše uvedeno, je to zákonodárce, který určí, zda poškozeného pacienta odškodní stát nebo přeneseně uloží tuto povinnost provozovatelům zdravotnických zařízení. Ti se mají pro takové případy pojistit a vzít zkrátka jako fakt, že tohle je nedílná součást výkonu jejich podnikatelské činnosti. V mnoha jiných profesích a oborech to funguje podobným způsobem. Plnění povinností uložených státem může vést ke způsobování škod, vůči kterým se lze pojistit a zcela standardně se tak také všude jinde děje. To zaručuje poškozeným především to, že budou odškodnění, což je prioritní společenská potřeba v daném případě. Správné pojištění poté pokryje nevinnému, avšak odpovědnému subjektu všechny náklady a nezpůsobí mu ztrátu.

Je údajně spravedlivé, že pokud stát nařizuje očkování, má také pouze a právě stát odškodňovat a nést odpovědnost vůči obětem očkování. Tato zdánlivě správná argumentace poněkud pomíjí realitu a původ medicínských povinností samotných. Je to stát, který ukládá všem lékařům a všem zdravotnickým zařízením povinnost léčit lege artis. Tedy pacienty neschopné chůze je potřeba léčit na lůžku. Když se poté při provádění rehabilitace pacienta ulomí u lůžka noha, pacient spadne a zlomí si ruku, měl by jej snad odškodnit stát, protože rehabilitační pracovník měl ze zákona de facto povinnost cvičit končetiny pacienta na lůžku a nikoliv na chodbě?

Tento příklad měl demonstrovat, že některé situace vypadají na první pohled jasné v tom smyslu, že náhradu škody by zde měl vyplácet právě stát, protože něco nařizuje. Avšak obecné právní principy, které poté dovodíme, nám udělají problémy v jiných situacích, kdy by naopak mělo odškodňovat spíše zdravotnické zařízení, přestože pouze plní své povinnosti, které mu vyplývají taktéž ze zákona přijatého státem. Je to složité a opravdu to není až tak jednoznačné, jak si někteří představují. Rozhodně by byla přínosem taková legislativa, která by jednoznačně a transparentně určila, kdy má povinnost odškodnit pacienta stát a kdy zdravotnické zařízení. Tuto potřebu poté rozhodně nepomohl vyřešit nový občanský zákoník, který to naopak vše zamlžil, setřel a nechal viset jako viselce ve vzduchu.

Bezpečný postup žaloby o náhradu škody

Jediný bezpečný postup obětí očkování v ČR v současné době je domáhat se náhrady škody současně na zdravotnickém zařízení, které očkování provedlo, i na státu. Označit tedy v žalobě dva žalované s tím argumentem, že v současné době žalobce nedokáže spolehlivě určit, kdo je mu povinen nahradit škodu pravděpodobně zapříčiněnou očkováním. Však on si soud toho „nesprávného“ má povinnost vyloučit z okruhu žalovaných již sám. Možná se taková žaloba o něco málo prodraží, ale o moc to opravdu nebude a stálo by to rozhodně za to. 

 

Závěrem

Ve všech vyspělých zemích, ve kterých nevládne očkovací teror a despotismus lobbistických provakcinačních skupin, je již zvykem – a je dle práva – odškodňovat oběti očkování, a to v nemalých částkách. Toto právo mají také všichni občané ČR – naše oběti očkování. 

widgety

Toto jejich právo jsou povinny chránit a přiznat náhradu škody všechny vnitrostátní soudy. Není přitom podstatné, zda někdo něco něčím zavinil či zda někdo nejprve pochybil. Očkování je a priori rizikový zdravotní zásah do lidského organismu, který je vynucován nebo doporučován mj. autoritami státu a je prováděn zdravotnickými zařízeními, která na tom vydělávají. Mlžení Ústavního soudu o tom, že v ČR dosud neexistují právní předpisy umožňující obětem očkování úspěšně se domoci spravedlivé náhrady škody vůbec na nikom, je podezřelé stejně tak, jako jsou vysoce podezřelé samotné obsahy nálezů Pl. ÚS 19/14 a Pl. ÚS 16/14. Subjekty vnitrostátní očkovací mašinerie, kterými je například společnost očkovacích center Avenier, člen skupiny AGEL, si nad takovou situací rozhodně mohou mnout všechny ruce i nohy. Dosud nemusely vyplatit nikomu nic. Pokud se očkováním poškození lidé a rodiče poškozených dětí o svá práva nebudou hlásit, poté také nikomu nikdy nic vyplácet nebudou. Přestože u povinného očkování lze spravedlivě cítit, že odškodnění by měl poskytnout obětem stát, u dobrovolného očkování není situace již vůbec tak jednoznačná. Reklamu zde provádí a lidi účelově na vakcíny lákají nejen výrobci, ale také jejich distributoři, prodejci a poskytovatelé této zdravotní péče (očkující subjekty). Je to logické, protože to přináší zisk všem uvedeným. 

Podstatné pro řádný právní stát zůstává, aby se každá oběť očkování domohla náhrady škody alespoň na někom. Pokud tento odpovědný subjekt poškození pacienta nezavinil, ale pouze způsobil řádným výkonem své činnosti, má mít možnost se pojistit v plném rozsahu, aby mu vyplacením odškodného nevznikla ztráta. Toto riziko a potřeba se dobře pojistit je poté součástí rovných podmínek hospodářské soutěže mezi všemi poskytovateli zdravotní péče. Tímto úhlem pohledu proti tomu nelze nic namítat. Náš vykutálený stát však zatím vytvořil takové právní prostředí a jeho instituce i soudy k tomu šíří navíc takové informace, že náhrada škody nebyla dosud žádné oběti očkování v ČR vyplacena. Jako kdyby oběti očkování u nás vůbec neexistovaly… 

40 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 11. 9. 2015 8:48