O lidech, kteří milují válku

Nejeden dozorce koncentračního tábora nebo velitel popravčí čety byl v mírových časech svědomitým úředníkem a vzorným otcem rodiny. Změnila je válka? Změnila by i vás?

V květnu si připomínáme 65. výročí konce té největší války, jakou svět poznal. S jejím koncem mnozí věřili, že byla také tou poslední. Války bohužel stále nepatří pouze do historie; jednou z nejvíce udivujících skutečností bývá, jak válečné běsnění dokáže mnoho dříve slušných lidí přeměnit ve válečné zločince.

Hodní hoši

Dějiny nás poučují, že sympatie veřejností vůči fašismu získávali hodní, vymydlení, nakrátko ostříhaní a ukázněně pochodující chlapci.

Hitlerjugend, Hitlerova mládež, 1933
Autor: Wikipedia.org

Hitlerjugend, Hitlerova mládež, 1933

I životopisy nacistických pohlavárů odkazují na vychované děti, které by vás určitě na ulici hlasitě pozdravily. A třebaže prakticky všichni Hitlerovi blízcí muži se vyznačovali konfliktním vztahem ke svému otci, o to míň později odmlouvali svým nadřízeným.

Jací jsou „naši“ dnešní extremisté? Snaha novinářů ukazovat je v co nejnepříznivějším světle je zcela pochopitelná. Ohledy na výchovu mládeže jsou dokonce stanoveny zákony (takže např. postavy v reklamách na alkohol nesmějí vypadat mladě ani atraktivně). Americká norma zase velí zobrazovat zločince výlučně v odpudivých podobách, pročež kameramani chytají záběry jejich špinavých ponožek.

Informaci typu „leckterý český nácek je navenek hodný hoch, který dosahuje i průměrné inteligence“ ale považuji za méně nebezpečnou než ztrátu důvěry mládeže v hodnověrnost přinášených informací. Dovoluji si proto tvrdit, že element, který tradičně představuje pro mír a stabilitu v zemi největší nebezpečí, netvoří vypatlanci s násilnickými projevy.

Síla a násilí – idol válečných štváčů

„Můj program výchovy mládeže je náročný. Je třeba se zbavit veškerých slabin. V mých pevnostech Teutonského řádu vyroste mládež, před níž se bude třást celý svět. Chci mít nelítostnou, vládnoucí, statečnou a krutou mládež.“

Hitlerův projev, 1943

„Mnozí z vás vědí, jaké to je vidět vedle sebe ležet sto mrtvých těl, nebo pět set, nebo tisíc. Když se s tím vyrovnáme, a současně – kromě těch výjimek, které přemůže lidská slabost – zůstaneme věrnými bojovníky, budeme ještě silnější.“

Himlerův projev, 1943

„Tato víra ve vyšší ideály nadchla čtyři sta tisíc německých SS, tři sta tisíc SS z řad etnických Němců a tři sta tisíc SS jiných národností. Všichni tito dobrovolníci tvoří milión budovatelů Evropy.“

Leon Degrelle, velitel 28. divize Waffen-SS Wallonie

Nes… mě, nebo vás vystřílím

Čas od času se objeví zpráva, že někde v Americe studentík vystřílel ve škole své spolužáky. Když se podíváte na fotku typického pachatele, na jeho nevýraznou tvář a plachý úsměv, napadne vás: To je nějaký bambula! A opravdu: pachatelé, kteří až do svého činu vcelku ničím nebudili pozornost, se v typickém případě ukážou být tiší, zakřiknutí chlapci, o které holky nestojí a kluci je do party neberou. Často jsou obětí šikany. Řekli byste do nich, že se jednou projeví s takovou agresivitou?

Co je to vlastně agresivita? Agresivita sama o sobě nepředstavuje násilí. Přirozený projev síly, vyjádřený hněv nebo řekněme i hodně sprosté slovo, když je namístě – se s násilím slučuje méně, než si myslíme. Energický, rozhodný čin, který nikomu neubližuje, zato často sjednává pořádek, nazvěme třeba „zdravou agresí“.

  • Zdravou agresí je, když ve fotbalovém zápase napnu všechny své síly, abych porazil soupeře – samozřejmě fair play.
  • Zdravou agresí je, když se šikanovaný spolužák překoná a pošle útočníka do patřičných míst; neumí-li se mu postavit fyzicky, alespoň mu vynadá, vyhlásí mu boj a hledá způsob, jak nad ním zvítězit.
  • Zdravou agresí je, když zachytím a odvrátím ránu útočníka, když se bráním, ne-li fyzicky, tak aspoň verbálně; když dám průchod svému přirozenému hněvu.

Moderní civilizace nemá ráda zdravou agresi a příliš nepřeje projevům normálního vzteku. Na urážky se dnes neodpovídá výzvou na souboj. Otevřenou kritiku z očí do očí nahrazuje pomlouvání za zády. Nevyjádřený, ignorovaný, nebo dokonce popíraný hněv představuje blokovanou energii, která si hledá svůj ventil. Vytěsňovaný hněv vede k neurózám. Potlačovaná agresivita ožívá v naší fantazii. Intenzivní chuť uškrtit svého šéfa nebo otrávit manžela již není zdravým hněvem a taky se neobjevuje jen tak zčistajasna, ale teprve po delším období vytěsňování agresivních pocitů, které si nenašly svůj přirozenější projev.

Čtěte téma: Čeští muži mají svůj rituál dospělosti

Co přišlo moudré přírodním národům i starověkým kulturám, to popřela moderní společnost západního typu. Dnešní muž nemá oporu v generaci svých otců a do dospělosti ho nikdo neuvádí.

Očistná kúra agresivních myšlenek

Není vždy snadné rozhodnout, co je zdravá agrese a co je již násilí. Zvířata to mají snadné. Ctí princip přírody, který velí jasně: Nezabiješ víc, než je nutné pro tvé přežití. U lidí to je těžší. Co vše zahrnuje morální kodex známý i z přikázání Desatera „Nezabiješ“? Ubližujete sobě nebo jiným? Na těle nebo na duchu? Tady se určitě jedná o násilí. Nadáváte sprostě? To asi to opravdové násilí nepředstavuje.

Co ale násilím rozhodně není, jsou agresivní myšlenky. Co dělají takové fantazie s naší psychikou? Máme se jim bránit?

Když se řízneme do prstu, vyteče krev a odplaví nečistoty. Zabrání se tak otravě krve. Nebráníme krvi, aby tekla, protože její proud je ozdravný. Agresivní myšlenky mají pro naše duševní zdraví podobný význam jako krev pro zdraví tělesné. Odplavují jed nenávisti, který by se jinak usazoval v našem nitru.

Představme si život člověka ve společnosti, která nedisponuje vhodnými podmínkami pro zdravé vyjádření negativních pocitů hněvu, frustrace nebo nenávisti. Člověk se cítí drcen; ale je naučený, že se nesmí vzepřít; je urážen, ale svou frustraci a pocity křivdy je zvyklý skrývat.

USA, 1999 - dva mladíci vnikli do školy, zastřelili 13 lidí a dalších 25 vážně zranili. Nakonec společně spáchali sebevraždu.
Autor: Wikipedia.org

USA, 1999 – dva mladíci vnikli do školy, zastřelili 13 lidí a dalších 25 vážně zranili. Nakonec společně spáchali sebevraždu.

Takový jedinec se přizpůsobí požadavkům společnosti jako kolo v soukolí. Chodí do práce, nejspíš někam do úřadu, usmívá se jak jehovista a učí se být něžný, chápavý, milující. V kostele slyší, že má nastavovat druhou tvář, což ve skutečnosti nečinil ani Ježíš (sv. Jan 18, 22–23). Poslouchá kázání o tom, že i myšlenky mohou být hříšné. Buddhisti se zbavují „špatných“ myšlenek a pocitů tím, že zaujímají nezaujatý, pozorovací postoj, s vědomím, že tyto psychické projevy jsou mimo mě, nejsou jejich „já“. Náš svědomitý úředník si namísto toho všechny hříšné a násilné myšlenky zakazuje. Jed vytěsňované agresivity se v něm usazuje. Zakázané přirozené reakce hledají svůj ventil.

Čtěte téma: Řekni, kde ti chlapi jsou?

Ideál mužství byl dříve zřejmě nejvíce obsažen v obrazu „hrdiny“, jemuž dominovala síla, rozhodnost, akce, odvaha, smysl pro čest a věrnost ideálům …

Vzpoura bezmocných bambulů

Mnozí z těch, kteří zcela nečekaně spáchají velký zločin, nebo se dokonce stanou masovými vrahy, byli nedlouho před svým činem vzory dobrého chování, poslušnosti a konvenčních postojů. Přirozené agresivní prvky v jejich povaze byly dávno potlačeny. Nedokázali projevit svůj hněv, jít proti zaběhnuté konvenci, odnaučili se projevovat svůj nesouhlas dokonce i mezi svými blízkými.

Z jejich psychického vězení je může osvobodit masová exploze. Z pocitu bezmocnosti hledají východisko v násilí, které jediné pro ně představuje osvobozující sílu a moc. Ve válce mohou projevit svou agresi, aniž by porušili eticky přijatelný vzorec chování. Odtud pramení i přitažlivost extremistických ideologií. Jenom velmi letmý pohled na ideje, které vyvolaly největší světovou válku, nás přesvědčí, že se nejedná o nic jiného než uctívání síly, boje a násilí.

„Bambuly“, kteří čas od času postřílejí své spolužáky, nevede k zoufalému činu ani nenávist, ani násilnické sklony. Jejich zločin je projevem nekonečně frustrujícího pocitu vlastní bezmoci.

Podobný pocit bezmocnosti, ale v širším masovém měřítku, podněcuje národy, aby začínaly války. Stačí si připomenout, v jaké situaci bylo Německo po prohrané první světové válce: pokořené a odsouzené k válečným reparacím.

To, k čemu čas od času dochází v soukromých životech, se v masovém měřítku projevilo během druhé světové války. Byla krvavou erupcí vytěsňované agresivity a pocitu bezmoci, o jejíž masový rozsah se zasloužilo tisíce „bambulů“.

11 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 11. 5. 2010 13:29