Komplex méněcennosti je v hlavě. Jak se ho zbavit?

„Pane Nováku, po důkladném vyšetření konstatuji, že vaše pocity méněcennosti nejsou neurotické ani netvoří komplex. Vy prostě méněcenný jste…“ praví již vousatý psychiatrický vtip. Co si počít s mindráky?

Pocity méněcennosti mohou být „širokorozchodné“. Týkat se mohou čehokoliv. Od vzhledu přes původ až po intelekt. O stavu konta či stavu rodinném ani nemluvě. Za určitých okolností stačí otázka potenciální babičky „kdy už budete něco mít?“ a je v rámci oněch pocitů vymalováno.

Přečtěte si: Pět nejhloupějších vět, které rodičům dětí nikdy neříkejte!

Šablonu budoucího života si tvoříme do svých pěti let

Vyrovnávání se s pocity méněcennosti považoval za středobod osobnosti psychoanalytik Alfred Adler (1880–1937). Jeho kariéru nastartovaly zkušenosti s tělesně nemocnými pacienty. Po úrazech orgán, který zůstal zdravý, do určité míry převzal funkci těžce zraněného. Rozvíjel se tím více, než je obvyklé. Něco podobného nalézal vědec v porovnání úspěšných lidí a stavů v jejich dětství. Mnozí z nich prošli jeho ordinací a vzpomínali na to, jaké bývali kdysi „hloupé a ošklivé káčátko“. Posléze vyvinuli úsilí k úspěšnému překonání pocitů méněcennosti, které získali v prvních letech života. S překonáváním oněch pocitů souviselo i úsilí o získání pocitu nadřazenosti.

Adlerovi jde v této souvislosti o potřebu dosáhnout úspěchu. Jde o snahu o uplatnění a touhu po moci. V raném věku – zhruba do pěti let života – si vytváříme koncept životního stylu (plánu). Je to jakási šablona, podle níž budeme v životě postupovat – v dobrém i zlém. Adler poněkud sexisticky prohlásil: „Dítě je otcem muže.“

Hodně záleží např. na osobní logice – ne na tom, jaký svět je, ale jak jej vnímáme. Dále např. na sebepojetí, osobních cílech, struktuře rodiny, postavení mezi sourozenci.

Přirozeným předpokladem vývoje zdravé osobnosti jsou mj. kladné reakce lidí v okolí. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… zdravý osobní projev je pozitivní vztah k ostatním. Obětavost, podpora slabých a nemocných či jinak trpících nemusí pocházet z duše dobráka. Může být jen transformací touhy po nadřazenosti.

Přečtěte si: Jsi úplný blbec, nebo co? Věty, které škodí zdraví

Neurotické pocity méněcennosti: Mindráky vymknuté kontrole

Jsou to tzv. mindráky, jež se vymknou kontrole. Místo snahy po kompenzaci podporují pasivitu. Postižený je na svůj – ať již smýšlený nebo skutečný problém, zvýšeně citlivý. Zveličuje jeho rozsah i dopad. Domnívá se, že většina lidí v jeho okolí na první pohled vidí, jak se nedokáže vyrovnat se svým trápením.

Přemýšlení o vlastních nedostatcích mívá nutkavý charakter. S mírnou nadsázkou „stále myslí jen na to samé“. Jde o úvahy neřešitelného začarovaného kruhu. Vznikají pseudologické řetězce vlastních myšlenek. Např.:

  • Trápí mne (studenta střední školy), dejme tomu, můj nemoderní mobil.
  • Nevážím si proto sám sebe, připadám si méněcenný ve srovnání s druhými spolužáky.
  • Ti nade mnou již dávno zlomili hůl. Považují mne za méněcenného.
  • Já se jim nedivím, naopak – vše je jasné a jedno zapadá do druhého.
  • Jsem nula a nikdy se to nezmění.

Otázku hodnou legendárního dilematu, zda byla první slepice, nebo vejce, najdeme i zde. Vyvolávají takové myšlenky neurotické pocity méněcennosti, nebo je tomu naopak? Primární jsou pak ony pocity?

Pravděpodobně je „vše jinak“. Třeba i podvědomé negativní pocity vytvářejí úrodnou půdu mj. i pro vznik katastrofických myšlenek i životních scénářů. Samy o sobě – osamoceně – nejsou zde příčinou ani následkem.

Souvislostí je víc. Vše dohromady omezuje životní aktivitu, šance, spokojenost, prosazení, iniciativu i partnerské a někdy i přátelské kontakty s druhým pohlavím. Vznikají tzv. soukromé teorie osobnosti vysvětlující jejich vznik nejrůznějšími hendikepy.

Pro ilustraci: Cítím se bídně, protože nemám dítě (maturitu, práci, chlapa, ženskou, o dvacet kilo méně, auto, aršík známek, tetování.. chybějící dopište, přebývající škrtněte). Ovšem poté, kdy se ono přání třeba i zázračně vyplní, údajná příčina se přesune jinam.

Poruchy sebehodnocení kontra pocity méněcennosti

Opět tu platí: Když dva dělají takřka totéž, nemusí to být totéž. Poruchy sebehodnocení sdělují „mám na to, ale nedokážu to…Pocity méněcennosti bývají v konkrétní sféře takříkajíc totální. Zde tedy „nemám na to, a nikdy mít nebudu.“

Oboje může paradoxně – ba přímo dialekticky – souviset s prapodivnými pocity nadřazenosti zvanými neurotické velikášství. V něm se snoubí ctižádostivost, zranitelnost, úzkost, nepřiměřená kompenzace vlastního nedostatku, nedostatek asertivity…

Mimochodem asertivní být můžete, leč nemusíte. Pokud asertivní nejste, má to být proto, že nechcete, a ne proto, že asertivní být neumíte. Velikášští brouci Pytlíkové umí vše… hlavně kritizovat.

Co s pocity méněcennosti?

Některé internetové diskuse jsou – jak to říci a neurazit – vedeny poněkud méněcenně. Nicméně tamní diskuse o pocitech méněcennosti mají solidní úroveň a přinášejí zajímavé postřehy. Z jedné – dlouhodobě trvající – jsem vybral některé nápady diskutujících na téma „co s tím“.

Recepty na mindráky z internetu:

  • Nesnažit se nikomu, tedy ani sobě, dokazovat svoji hodnotu. Vědět, že ji prostě mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi ji nemůže vzít.
  • Vědět, že nemusím být ve všem jednička, aby mě okolí mělo rádo.
  • Změnit okolí. Jít tam, kde mě nemají zaškatulkovaného jako tvora k ničemu.
  • Umět říci ne lidem, kteří vás honí k velkému úsilí o získání cílů, o něž vlastně ani nemáte zájem.
  • Neužírat se tím, že si život neužívám.
  • Osvobodit se od své utrápené mysli – své myšlenky jen pozorovat, uvědomovat si je, ale neztotožňovat se s nimi.
  • Uvědomit si, že každý člověk má své lepší i horší stránky, a brát se takový, jaký jsem. Brát lidi takové, jací jsou.
  • Nemít pro sebe vysoko posazenou laťku.
  • Neklást na sebe neúměrné nároky – tím se přesvědčujeme, že neumíme i tam, kde vynikáme.
  • Nehledat na druhých lidech právě ty klady, jež nemám, a netrápit se, že je nemám.
  • Hledat svoje klady a předem si neříkat, že žádné nemám.
  • Uvědomovat si svoji jedinečnost.
  • Ignorovat urážky.
  • Obklopit se lidmi, kteří mě podporují.
  • Jsem tím, s čím se ztotožňuji – věřit v sebe sama…

Mnohé ze zde uvedeného může inspirovat přinejmenším k otázkám:

Chcete se zbavit pocitu méněcennosti? Ujasněte si:

  • Co přesně chceme udělat, oč usilujeme?
  • Kdy s tím začneme?
  • Jaký postup zvolíme?
  • Jaké jsou možné překážky, nač si musíme dát obzvlášť pozor?
  • Zvládneme to sami? Pokud ne:
  • Čí pomoc a podporu budeme potřebovat?
  • Co nám to přinese, proč to vlastně děláme?
  • Jak se odměníme za své úsilí?

A úplně na závěr: Neodvážit se je osudné!

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 24. 2. 2016 8:59
Zasílat nově přidané názory e-mailem