Nemají stromeček, neslaví Vánoce. Není jim to líto?

Chlapců jako Neal Oopskin je na světě mnoho a prožívají totéž: Obklopeni atmosférou Vánoc, nakupováním dárků, šílenstvím kolem výzdoby domů, se chtějí stát součástí toho všeho. Ale k Oopskinům na Vánoce žádný Santa ani Ježíšek nepřijde. Malý Neil je z židovské rodiny.

„Jak jsme záviděli našim sousedům. Zdobili celý dům, a strávili všechen čas strojením velké borovice, která díky tomu pořád vypadala krásnější a krásnější. A chodili nakupovat dárky, ty neuvěřitelné hračky z výloh obchodů. A taky pořádali všechny ty vánoční večírky,“ říká Neal.

Pokud jste malí a všichni kolem dělají totéž a vy se toho nemůžete účastnit, prožíváte peklo. Neil, stejně jako děti rodin, které čerpají z odlišných tradic než jsou naše dobře známé křesťanské, je odkázán na dospělé. Ti mají za úkol vysvětlit, proč má svůj smysl slavit jinak – třeba Chanuku. 

Čtěte rozhovor: Proč jsou Vánoce tak psychicky náročné?

Chanuka

Chanuka

Židovský svátek tohoto jména se s křesťanskými Vánoci přesně časově nekryje. Díky pohyblivému kalendáři vychází na období mezi koncem listopadu a koncem prosince. Říká se mu také slavnost světel a tradice slavení se odvozuje od talmudické legendy, která vypráví o znovuvysvěcení židovského chrámu ve 2. století před naším letopočtem. Když chtěli kněží zapálit sedmiramenný svícen zvaný menora, zjistili, že se jim nedostává oleje ani na jediný den. Menora ovšem hořela osm dní.

Neal Oopskin vzpomíná, že jeho otec považoval za nejdůležitější bod celého svátku historii, která Chanuku vytvořila. Juda Makabejský povstal proti helénské nadvládě, dobyl Jeruzalém a očistil chrám. „Juda Makabejský byl v jeho vyprávění tím, kdo vedl boj proti přesile a kdo rozhodl o tom, že Židé už nechtějí žít pod nadvládou pohanů, kteří znesvěcují jejich posvátná místa a nerespektují jejich víru.“

Anketa

Dokázali byste se vzdát oslav Vánoc?

Makabejské povstání a zázrak s olejem je historie a legenda, které daly vzniknout Chanuce. Po osm večerů se v židovské rodině a v synagogách zapaluje vždy nová svíce na svícnu zvaném chanukija. Pokud jste někde chanukiji viděli a nemůžete se dopočítat, pak vězte, že svící je ve skutečnosti devět. Ta devátá se nazývá hebrejským slovem pro sluhu: šamaš, a slouží k zapalování ostatních svic.

Společný rys s křesťanskými Vánoci má chanuka v jednom – i v této době se rozdává. Spíše než dárky, se dávají dětem (a také chudým) peníze, řečeno v jidiš chanuka gelt, nebo drobné čokoládové mince. Aby se děti z židovských rodin necítily ochuzeny ve společnosti svých křesťanských kamarádů, tradice se posléze rozšířila i na dárky, zvlášť v USA, kde se nachází množství rodin tzv. sekulárních židů. Tyto rodiny již nedodržují přísná náboženská pravidla, ale hlavní svátky a slavnosti slaví – velmi podobně jako křesťané v Evropě jdou do kostela jednou za rok na půlnoční mši. Ke slavení chanuky patří zpěv písní, nejčastější má název Ó mocná skálo (Ma´oz cur) a také tradiční jídla, připravovaná na oleji – koblihy a latkes. Ty jsou podobné českým bramborákům, přidává se do nich ještě cibule, vejce a sůl a servírovat je můžete s cottage sýrem nebo smetanou. O peníze získané při tomto svátku hrají děti hru se zvláštním čtyřhranným vlčkem zvaným drejdl.

Na památku zázraku v chrámě jsou na stěnách drejdlu napsaná hebrejská písmena počátečních slov věty Nes Gadol Haja Šam – A stal se tam veliký zázrak. Dva až čtyři hráči vsází své peníze do banku, a radují se, pokud padne G. Berou všechny vsazené peníze. Jestliže padne Š, celou sázku ztrácejí.
Rodina Oopskinových patřila mezi sekulární a židovské tradice se udržovaly velmi volně. Přesto se Neil, dnes již dospělý muž, s jinakostí tradic své rodiny smířil. „Můj otec nemluvil pořád o židovských otázkách, měl i své nežidovské přátele a ti ho respektovali, i když se odlišoval. Řekl mi, že velké národy přicházejí a odcházejí. Ale Židé zůstávají. Bůh to tak chce. Od té doby se ve mně udála změna. Už jsem nikdy necítil touhu stát se součástí křesťanských Vánoc. Nikdy jsem už nezáviděl, protože jsem se cítil být součástí židovského světa.“

Slavíme Kwanzu

kwanza

Nerd vyrůstala v Kalifornii a vzpomíná, jaké to bylo, když jako malá prožívala tak trochu jiné Vánoce."Moji rodiče byli velmi, velmi angažovaní v černošském hnutí na konci 60. a začátku 70. let. Změnili si svá anglická jména na africká a všechny svoje děti pojmenovali ryze africkými jmény. Když jsem byla mladší, cítila jsem se dost trapně, protože jsme slavili Kwanzu. Bylo to praštěné, jiné a taky většina mých přátel nebo jejich rodičů ten svátek neslavila.“

Slavnost, která je oslavou africké kultury, návratu ke kořenům se stala moderní obdobou vánočních svátků pro Afroameričany. Vymyslel ji aktivista Ron Karenga a poprvé se slavila roku 1967. Celý svátek trvá sedm dní, počínaje 26.12., a každý z nich je věnován jedné ze základních hodnot afroamerické rodiny: jednotu, sebeurčení, společnou práci a zodpovědnost, družstevní ekonomiku, záměry a cíle, tvořivost a víru. Na svícnu zvaném kinara se každý večer zapaluje jedna další svíčka ze sedmi, které symbolizují jmenované principy. 

Čtěte téma: Mají Velikonoce smysl?

„Dnes je nás v rodině šest a jezdíme každoročně na festival Kwanzy do Los Angeles, někdy oblečení do afrických tradičních úborů, a odpovídáme na pozdrav „Habari gani?“ (Co je nového?) slovem, které přísluší tématu daného dne.“ Nerd si také vybavuje, jak její maminka dbala o výzdobu domu. „Vzpomínám si, že vždycky 26. prosince moje matka vytáhla mkeku (textilní nebo slaměná podložka v typických barvách svátku), kinaru (svícen) a  kikombe cha umoja (pohár symbolizující jednotu).“ Při výzdobě  se používají tradiční africké barvy: černá, červená a zelená, kde černá symbolizuje lid, červená jejich boje a zápasy a zelená naději, že jednou boj za sebeprosazení skončí.

Na stole nesmí chybět čerstvé ovoce, což odkazuje i ke svahilskému jménu svátku „matunda ya kwanza“, tedy první plody. Objevují se klasy kukuřice ve stejném počtu jako má rodina dětí, pojídají se toasty ze společné mísy, v poháru jednoty může být voda, hroznová šťáva nebo víno. Z něj se odlívá tzv. úlitba v každém rohu místnosti, jako oběť předkům. Takto vyjadřují úctu všichni přítomní, kteří pak mohou z poháru upít malý doušek.

Do průběhu slavnosti, která vrcholí hodováním a vzájemným obdarováváním, je běžné zapojovat děti. Jim většinou patří dárky (zawadí), často jsou to knihy nebo věci, které reprezentují africkou kulturu a patří neodmyslitelně k jejímu dědictví. Pro mnoho Afroameričanů se tento svátek stal způsobem, jak nezapomenout na své kořeny. Kdysi se ztrápené holčičce Nerd zdálo, že nedělat to, co ostatní, je nepříjemně odlišující. Dospělost její pohled změnila. „V minulosti jsem byla trochu laxní, když jsem měla kvůli Kwanze zdobit dům. Ale tenhle rok položím na stůl kinaru a budu se svou dcerou jménem Lovegirl mluvit o hodnotách naší kultury a o tom, co chceme jako rodina dosáhnout v roce 2010.“

foto: Wikipedie

13 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 31. 12. 2009 8:17