Některé děti se nenarodí svým rodičům

Autor: Isifa.cz

Mlčet, nebo říci pravdu o osvojení? Adoptivní rodiče od ledna nemají na výběr. Měli by se však vyhnout nesmyslům typu: „Nejsme tvoji rodiče.“ To totiž opravdu jsou.

Klimešovi si schovali několik článků popisujících, jak dítěti říci pravdu o jeho pokrevním původu a adopci. Přesto nenacházeli odvahu svému čtyřletému adoptivnímu synovi Petrovi vyprávět „o tatínkovi a mamince, kteří toužili právě po takovém černovlasém klukovi, jako jsi, Petře, ty. Hledali a hledali, až se jednoho dne dozvěděli, že za devaterými horami a devaterými lesy se právě takový chlapec narodil a hledá rodiče. Sotva do porodnice (dětského domova) přijeli, hned si všimli kluka, který se na ně smál. ´To bude jistě náš Petřík,´ řekli si a bylo to tak. Všem bylo hned jasné, že k sobě patříme, že ty jsi náš a my jsme tvoji. Byla to nejen šťastná náhoda, ale i výhoda. Když se dítě narodí, nemůže si vybrat do které rodiny. Jenže to u nás neplatí. My jsme si vybrali tebe a ty sis vybral nás.“

Paní Klimešová zná doporučený postup sdělení pravdy po mnohém čtení již nazpaměť. Přesto říká: „Já to nedokážu, já budu brečet.“ Její manžel také nemá k rozhovoru odvahu. Jak budou situaci řešit? Podle nového občanského zákoníku již moc času na váhání mít nebudou.

Příběh jsme před lety zařadili do skupinové diskuse žadatelů o osvojení. V této souvislosti jsem možná řešení vyslechl řádově ve stovkách skupin. Poměr mezi zastánci sdělení pravdy a mlčení o původu byl léta zhruba vyrovnaný. Potenciální osvojitelé ovšem nevěděli, že v jednom moravském městě spáchal sebevraždu dospívající kluk. Vylezl na jeřáb a skočil. Bylo to pár hodin po té, co mu jakási klepna přeslazeným hlasem sdělila, jaké má štěstí. Osvojitelé ho mají tak rádi, jako by byl jejich vlastní.

Vyzrazení nelze s jistotou utéci. Osvojitelé s tříletým dítkem na počátku osmdesátých let 20. století emigrovali. Usadili se v kterémsi menším australském městě. Za tři roky se tam přistěhovali další emigranti. Samozřejmě z Čech a obeznámeni s osvojením.

Osvojitelům jsme v diskusi netajili, že v případě nezrušitelného osvojení sice budou uvedeni v rodném listě osvojence v rubrice rodiče; v příslušném matričním zápisu tomu tak nebude a ostatně nikdy nebylo. Rodiče pokrevní tam zůstanou. Záznam nebude znečitelněn. Vedle něj, do rubriky „dodatečné zápisy a změny“ budou uvedeni osvojitelé. Každý zletilý člověk si může svůj matriční záznam přečíst. Osvojitelé to slýchali neradi, leč počet „utajitelů“ přece jen klesl.

Od 1. 1. 2014 by mezi osvojiteli neměl být žádný, kdo nedokáže žít s pravdou. Zákon jim totiž ukládá říci pravdu o původu, a to ještě před tím, než osvojenec půjde do školy.

Nový občanský zákoník (§ 836)

Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky. 

Proč to bolí?

Pro dospělého bývá rodičovství součástí osobní identity. Souvisí se základními otázkami typu: Kdo jsem? Jaký je můj význam pro druhé? Zůstane po mně na světě nějaká stopa?

K lidem, kteří nemají děti, se ostatní chovají mnohdy hůře než k jiným. Předhazují jim možné i nemožné, podezírají je z egoismu a z torpédování důchodového systému. Málokdo ví, jak bolestivými i psychicky deprimujícími a ponižujícími situacemi dotyční mnohdy marně prošli.

Ona stačí zdánlivě úsměvná nutnost pokusu o koncepci v přesně lékařem určenou hodinu a máte po náladě. O vlivu zdánlivě nevinného dotazu: „A kdy už budete konečně něco mít?“ na psychickou kondici by se dala napsat kniha.

Osvojitelé si chtějí chránit identitu „dětného“, těžce nabytou adopcí. Adopce je jejich citlivé místo. Mají dojem, že vyzrazení může znamenat konec. Sdělení reality přirovnávají k oživování starých traumat.

Kdy je pravý čas

Proč sdělit pravdu dítěti, než z ní má rozum? Předškolní dítě bere informaci bez emoční kontaminace. Prostě je to tak a hotovo. Dospívající dítě může vše vnímat úkorně. Třeba jen proto, že s pravdou ven nevyšli rodiče dřív. Dítko by o sobě mělo vědět vše, co vědí jeho vrstevníci. A ti vyslechnou doma ledacos. Nikdy nevíme, kdy nastane kýžený čas rozumu.

Znám dvě mladé ženy – obě se pravdu o svém původu dozvěděly v den svatební. První zareagovala přednesením dojemného přípitku s poděkováním adoptivním rodičům. Druhá utekla a svatebčané ji museli dlouho hledat a následně konejšit. S oblíbeným únosem nevěsty to nemělo nic společného. Nezvládnutí pravdy o osvojení vyvolává těžká traumata.

Mluvit má ten, kdo nebude plakat

Hovor by měli vést s dítkem oba rodiče. Vyhneme se nesmyslům typu: „Nejsme tvoji rodiče.“ To totiž opravdu jsme. Dávno se ví, že rodičem není ten, kdo dítě jen zplodil.

Hlavní slovo by měl mít ten, kdo nebude plakat. Ani předškolák nedokáže odlišit slzy dojetí od projevu smutku. A osvojení je přece radost. Napětí snižuje objetí či jiná možnost dotyku. Inspirací může být film, kniha, podobný příběh v okolí.

Dokonale vše vystihl Josef Čapek v Povídání o pejskovi a kočičce. V příběhu O panence, která tence plakala. Instruktivní je stručný a věcný odsudek holčičky, která panenku pohodila: „Ta holčička nebyla tvoje hodná maminka, když tě tak mohla pohodit a nechat. To se takovým malým děvčátkům, takovým panenkám jako ty, nesmí dělat, protože jsou malinké a nemohou si pomoci.“ Poté ihned následuje optimistické východisko: „My se tě ujmeme a vezmeme tě k nám, když tě ta tvoje holčička nechtěla.“ Dále následuje popis radosi a úlevy panenky, pejska a kočičky a morální závazek: „Něco ti pejsku povím: teď, když máme tohle naše děťátko, tak se o ně musíme starat.“ „To budeme,“ řekl pejsek… „my ji nikdy nepohodíme.“

Chvíle sdělení pravdy o původu dítěte nemusí být těžkou zkouškou. Naopak může jít o radostné a stmelující rodinné stříbro – příběh lásky. Jsou rodiny, kde vyprávění onoho příběhu vyžaduje dítě na dobrou noc.

Závěrem citát jedné z osvojitelek, prosté venkovské ženy. Osvojenému dítku pravila: „Některé děti se nenarodí svým maminkám a tatínkům.“ Lepší formulaci neznám.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 14. 12. 2013 22:26