Některé choroše můžete jíst bez obav

Autor: Nina Havlová

Jedlé houby nemusí růst jen na zemi, občas stačí zaklonit hlavu a rázem máte plný koš. Některé choroše a pařezové houby kupodivu nemají k některým běžným houbám tak daleko, jak se do současné doby myslelo.

Příznivé počasí v posledních dnech nasměřovalo mnoho houbařů do lesa a na rozdíl od loňského suchého léta tak začala letos první část houbařské sezóny už v současné době. Kromě klasických letních hub se přitom lze v lesích setkat s množstvím hub běžně nesbíraných, nejen kvůli tomu, že je většina houbařské veřejnosti nezná, ale i proto, že jsou v příslušných atlasech označovány jako nejedlé. Jde především o choroše a obecně o houby, které nerostou ze země, ale na stromech či pařezech.

Právě z této skupiny hub se ale rekrutují mnohé léčivé houby, jejichž příznivý vliv na lidský organismus znali naši předkové po tisíce let. Obecně nejedlé a nesbírané „choroše“ bychom tak neměli zatracovat, ničit a podceňovat. A některé z nich, pokud se s nimi setkáme, můžeme dokonce skutečně v praxi využít.

Některé choroše můžete bez problémů jíst

Choroše a pařezové houby kupodivu nemají k některým běžným houbám tak daleko, jak se do současné doby myslelo. Nově vznikající taxonomie hub na základě nových vědecko-výzkumných poznatků dokonce považuje některé druhy chorošů za velmi příbuzné například skupině holubinek. I to dokazuje, že některé chorošovité houby lze bez problémů jíst, byť to zřejmě nelze obecně doporučit, protože některé z nich sice obsahují zdraví prospěšné látky, ale také některé toxické látky.

I tak je ale dobré vědět, že takový choroš verpáník lékařský se v minulosti používal na léčení tuberkulózy, dnes jej ale v lese najdete jen vzácně. Na rozdíl od troudnatce kopytovitého, který je docela běžný a lze jej využít k zastavení krvácení, při žaludečních potížích i při prevenci rakoviny. To platí i pro březovník obecný (roste jen na břízách), který se v lidovém léčitelství používal například jako prevence rakoviny žaludku. V našich lesích roste také celkem běžně choroš houževnatec jedlý – i ten má protizánětlivé a protinádorové účinky, má také snižovat hladinu cholesterolu, a navíc je – jak sám jeho název napovídá, opravdu jedlý, byť poněkud tuhý. Jedlý a chutný je i choroš oříš, opět s protinádorovými účinky, ten je ale poměrně vzácný – pokud jej ale najdeme, můžeme jej bez problémů sebrat a kulinářsky využít.

Další poměrně vzácná pařezová houba je na pohled velmi atraktivní korálovec bukový (případně korálovec jedlový nebo ježatý). Ten pomáhá při hojení ran a obecně při regeneraci tkání, například při omrzlinách či popáleninách a je „dobrý na nervy“ – pomáhá při únavě a stresu a obecně posiluje nervovou soustavu. Také všechny druhy korálovců lze sbírat a konzumovat.

Hlívu plicní poznáte podle vůně – voní po anýzu

Většina houbařů ale sbírá ze „stromových hub“, když už přece jen nějaké, tak především hlívy. Veřejně známá je hlavně hlíva ústřičná, která se pěstuje i průmyslově, tu však ještě v lese v současné době nenajdete – prakticky všechny v přírodě rostoucí hlívy jsou spíše podzimní houby. Jedna výjimka (vlastně dvě) ale existují – především je to hlíva plicní, kterou již celkem snadno nalézt lze. Škála jejích příznivých účinků na lidský organismus je velmi široká, v zásadě v sobě spojuje všechny pozitivní vlivy výše popisovaných hub, její konzumace se doporučuje alergikům, astmatikům, diabetikům – no prostě všem. Také kulinářské využití je široké, mimo jiné do polévek, gulášů, omáček, „číny“ nebo si lze z hlív udělat vegetariánské řízky.

Stejně tak lze již nyní v lese vzácně narazit také na hlívu nálevkovitou, která se od hlívy plicní liší vůní (voní po anýzu, zatímco hlíva plicní má více houbovou vůni) a také tím, že starší lupeny hlívy plicní žloutnou, zatímco lupeny hlívy nálevkovité ne. Zdravotní účinky obou hub jsou srovnatelné, takže kdo najde nějaké hlívy, měl by je kulinářsky využít. Je to pro organismus kupodivu lepší řešení než konzumace nejčastěji sbíraných hřibovitých hub.