Nejsou jen rány. Psychické týrání způsobuje bolest

Autor: Isifa.cz

Namátkou rozbitý hrnek není ani v nejmenším důkazem toho, že pachatel(ka) je debil, neváží si dobrého bydla, lhostejný parazit, který vše jen ničí, tvor, jenž nám zkazil život, stejný strup jako jeho matka (otec), osoba, před níž musí být chráněny nebohé děti, které si onen tvor nezaslouží…

Motto:
Následky intimního terorismu na oběti jsou závažné a komplexní, projevují se v tělesné i psychosociální dimenzi.
Ludmila Čírtková

Každý správný mafián ví, nebo alespoň tuší, že bití oběti bývá fyzicky náročné, člověk se při něm může ušpinit, ba dokonce i sám zranit. Mezi fyzicky mučenými existují dokonce tací, kdož mají vyšší práh bolesti… to se opravdu nadřete. Kolikrát se již stalo, že exekutorovi ujela ruka, eventuálně se bitý vlastní nešikovností udeřil třeba do hlavy… To pak mohou nastat potíže, aniž by to mělo patřičný efekt. Někteří zbití jsou ještě ke všemu tak nečistotní, že neudrží na uzdě své tělesné šťávy i exkrementy. Pak si klidně omdlí a kdo to má po nich uklízet. Nehledě k zápachu, jemuž se mnohdy nelze vyhnout.

Na druhé straně stačí ve vší počestnosti dbát na patřičnou bdělost protějšku. Po pár dnech beze spánku změkli již onačejší borci než on (ona). K tomu nějaké to vyhrožování, vydírání, slovní útok na citlivá místa, ponižování, náznak, co vše se ještě může stát… Výsledný efekt je kolikrát větší než po pár zlomeninách. Psychologie věda je a nabízí zajímavé údaje. Třeba o tom, jaký má dopad tzv. naučená bezmocnost, nebo o tom, že i s agresorem se může oběť plně ztotožnit.

Týrání v rukavičkách

To, co jste právě přečetli, je takříkajíc stará vesta. V sedmdesátých či na počátku osmdesátých let minulého století, nejprve v USA a brzy po té i v jiných vyspělých zemích zjistili, že podobné poznatky nemají zdaleka jen mafiáni. Do center pro týrané ženy nepřicházely jen ženy zbité. Občas si stěžovaly na výše zmíněné týrání v rukavičkách. Jejich tyrany nebyli zdaleka jen mafiáni. Leckdy šlo o sociálně dobře začleněné, řádné občany. Posléze se ještě ke všemu zjistilo, že obětí nemusí být zdaleka jen žena. Stávalo se, že sice „žena muže bít nemůže, protože ho nepřemůže,“ leč… viz úvod – dokáže v týrání zázraky.

Postmoderní přístup odmítá dělení na výhradně černé a jednoznačně bílé. Život je nejspíše mix obojího. K mafiánské dokonalosti ve sféře týrání přivádí onen mix vysoce účinný a psychologicky vytříbený tzv. intimní terorismus:

A děti už neuvidíš, hysterko

Startem nemusí být hádka. Stačí trvalá nespokojenost, zpochybnění kompetence v gender roli, ironie (ta je zvláště účinná). Přidáme pár hysteroformních postupů, tj. vyvoláme hysterickou reakci protějšku. Zmíněného pak označíme jako hysterku, psychopata, tvora, na něhož již čekají v šaškecu. Zvláště máme-li možnost se na rozdíl od protějšku prospat přes den, nehledíme na hodiny. V tzv. čase mezi psem a vlkem má naše působení obzvláště intenzivní dopad.

Vše okořeníme výroky typu „a děti už neuvidíš“. Sex nemusí být ex. Naopak. Může být chladně věcný ve smyslu „tak si na mě tedy vylez, ale nic víc nečekej“. Jindy stačí být pravdomluvný a upřímný. Namátkou konstatovat, že to či ono je trapně malé (prsa, penis) nebo naopak velké (faldy na břiše). Komentovat lze tloušťku, hubenost, povislost, drobné kožní defekty. V rámci dobrých mezilidských vztahů lze v rámci milostné předehry chválit souseda, sousedku, kolegu či kolegyni. Ti mají v sexy tričku postavičku ham, ham a podívej se na sebe. Vůbec nemusíte být ctitelé přístupu Miroslava Plzáka a přitom se můžete inspirovat jeho výrokem: „Nejlepší sex po dvaceti letech manželství je ten, který odložíme na zítra.“ V této souvislosti je vhodná modifikace „na neurčito“.

Do rámce psychického násilí namátkou dále patří dysforické domácí násilí:

Jen my dva

Dysforie je předstupeň deprese – rozlada, lidově řečeno věčná otrávenost. Místo „otrávenost“ bývá používán zvučnější vulgarismus. Ve vyhraněné podobě jde o úzkostně-žárliveckou poruchu. Jejím základem je racionálně nezdůvodněný strach z opuštění sebe protějškem a rozbití rodiny. Projevuje se mj. nadměrnou kontrolou, extrémně uzavřeným soužitím – „jen ty a já, jinak to možné není“, značnou závislostí, výčitkami. Pro samou starostlivost, aby milovanému protějšku někdo neublížil nebo mu něco nesprávného nenamluvil, občas vzplanou saze.

Psychická zátěž odbrzdí zábrany. Důsledkem bývá dosti drastické fyzické napadení domnělého provinilce. Zpozdil se, slíbil, že zatelefonuje a nevolal… to se pak nemůže divit.

„Průměrný muž mnohdy ani netuší, jak nebezpečnou činnost provozuje, pokud za určitých okolností souloží se svou ženou,“ napsal již před lety významný sexuolog v článku o křivých obviněních uveřejněném v Československé psychiatrii. Nelze vyloučit, že onen pán posléze pozná tzv. převrácené domácí násilí:

Obvinění ze znásilnění se nabízí samo

Nespokojená, ba leckdy přímo rozčarovaná žena s hysteroidní vlohou využije proti manželovi ledacos. Obvinění ze znásilnění se nabízí samo. Při vší úctě k pracovnicím různých neziskových organizací mám občas dojem, že úspěšně zrevidovaly jeden ze základních pilířů římského práva. Kdepak „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. V souladu s citátem ze slavného díla Jaroslava Haška – „každý Maďar za to může, že je Maďar“ – nemívají o vině mužů pochybnosti.

To, co pak následuje, lze stručně a zvukomalebně vystihnout coby „čoromoro“. Zmíněné může – máte-li děti – přetrvat i po rozvodu. Stačí obvinit otce z osahávání dcery, najít empatickou psycholožku, jež díky vcítění se do maminky a sugestivnímu působení na dítko vše potvrdí. Pak nelze dokonce vyloučit ani čoromoro vazební. Zaznamenány byly i sebevraždy. Do zlaté knihy psychologie budiž zapsán výrok znalkyně: „Otec by sebevraždu nespáchal, kdyby se necítil vinen.“

Vztahově asymetrické domácí násilí aneb Kdo tu velí

Nemusí souviset s gender. Podstatná je snaha „nosit ve vztahu kalhoty“. Tj. dominovat, rozhodovat, ovládat. To umožňuje získat podstatné, pro dominanta zásadní výhody. Prosadit se fyzickou silou, snadno prokazatelným násilím, může být skutečně únavné a riskantní. Psychické deptání dokáže totéž a někdy ještě jednodušeji. Dokonce i sexu se takto lze vyhnout. Stačí ponižováním dosáhnout tzv. psychické kastrace.

Jak již uvedeno, obětí psychického, ostatně i fyzického týrání může být jak muž, tak i žena. Údaje typu „každá čtvrtá žena a každý desátý muž má takovou zkušenost“ nebývají přesné. Zvláště muži se za případnou roli oběti stydí. Ženy častěji trpí tzv. naučenou bezmocností. Její součástí je snaha zážitky nezveřejnit, neb to považují za marné. Týrané ženy se bojí, že jim nikdo nebude věřit, říká Iveta Wollerová z občanského sdružení Acorus, které pomáhá osobám ohroženým domácím násilím a v Praze provozuje azylový dům, kde mohou týrané ženy najít bezpečí.

Stud žen, řekněme zastávající veřejně známé, relativně prestižní posty, pak intenzitou překračuje průměrný stud mužský.

Jak se hádat, aby to nebolelo

G. Bach a P. Wyden publikovali na sklonku šedesátých let minulého století postup zvaný „čestný boj“. U nás je znám díky S. Kratochvílovi jako konstruktivní hádka. Přesněji jde o konstruktivní zvládání problémů. Mnohokrát již publikovaný systém báječně funguje např. v rámci výcviku psychologů. Chybičkou je, že neznám manželskou dvojici, jež by jej dokázala používat v celém rozsahu. Tj. včetně patřičného skórování, rozdělení hádky na fáze a hodnocení jejího profilu.

Nicméně tamní doporučené zásady fair play jsou pravým opakem psychického týrání. Pokud respektovány nejsou, přinejmenším balancují na hranici mezi nečestnou hrou a psychickým týráním.

Ten, kdo hádku začíná, si má předem ujasnit, co chce dosáhnout. Korektním cílem nemůže být porážka druhého. Jde o zvládnutí problému společnými silami. Vyhýbat se máme tzv. podpásovým útokům. Tj. argumentaci nezaměřené k věci, ale zasahující partnera na citlivém místě. Varujeme se vytahování starých, dávno již mnohokrát probraných věcí tzv. ověřených témat sporu. Žádné útoky proti osobám, zvířatům, idejím, koníčkům či předmětům, které má protějšek rád. Jednotlivé nedostatky či chyby nelze zevšeobecňovat. V rámci eventuální konfrontace volíme přiměřené prostředky i výrazy. Namátkou rozbitý hrnek není ani v nejmenším důkazem toho, že pachatel(ka) je debil, neváží si dobrého bydla, lhostejný parazit, který vše jen ničí, tvor, jenž nám zkazil život, stejný strup jako jeho matka (otec), osoba, před níž musí být chráněny nebohé děti, které si onen tvor nezaslouží, lemra líná atd., přičemž jediným řešením toho všeho je rozvod.

Nad rámec těchto údajů poznamenávám, že výrazně motivovaný člověk dokáže i to, co bychom od něj nečekali. Proto pozor na povzbuzení typu: „No, jen mě uhoď, chudinko, ani na to se nevzmůžeš!“ Nedoporučuji namátkou ani: „Jen skoč…“

Co když je to jen Itálie

Když dva (páry) dělají totéž, nemusí to být totéž. V tzv. italských manželstvích je z konfliktních projevů málem možné všechno a vše se posléze k dobrému obrátí. Samozřejmě jen do času, aby se posléze vše opakovalo. Rozdíl mezi třeba „Pardubicemi“ a dejme tomu „Palermem“ spočívá ve zmíněné sféře v existenci výrazné vztahové asymetrie, jasném rozdělení na „pachatele“ a „oběť“. Navíc tu chybí pro oba stejně sladké smiřování.