„Nedomazlení“ sukničkáři

Máte doma Casanovu? Možná za svoji promiskuitu nemůže on, ale považte – jeho matka! Podle studie amerických vědců se totiž za řadou frustrací a závislostí skrývá jednoduchá příčina: nedostatek tulení k mámě v prvním půlroce života. Dobrá zpráva je, že se to prý dá poměrně snadno léčit.

objetí

K tomuto závěru nepřímo dospěli američtí vědci. GLENN DOMAN a CARL DELACATO zjistili, že lidé, kteří v kojeneckém a batolecím věku nemohli dostatečně lézt po čtyřech, protože byli omezováni ohrádkami nebo jinak, mohou chybějící zkušenost z dětství dodatečně odžít v dospělosti.

Doman a Delacato pracovali s dětmi s poškozením mozku, poté se rozhodli věnovat i dospělým, kteří nedokázali naplno rozvinout své verbální schopnosti a mnohdy koktali. Své klienty léčili návratem do dětství. Hodinu denně po několik měsíců se jejich „pacienti“ věnovali lezení po čtyřech. A ukázalo se, že koktání mizí a dokonce se mění i zapojování mozkových hemisfér.

Delacato provedl se svými studenty na Chestnut Hill Academy navíc ještě jeden test: vyzkoušel jejich schopnosti mluvit a vyjadřovat se a poté je rozdělil do dvou skupin. Jednu nechal šest týdnů denně určitou dobu lézt po čtyřech, druhá žila normálně. Pak znovu otestoval jejich verbální schopnosti. Studenti ze skupiny, která lezla po čtyřech, dosáhla desetkrát lepšího výsledku než ti, kteří po čtyřech nelezli.

A studie šla ještě dál. Vědci zjistili, že lidé, kterým v kojeneckém věku chyběl úzký kontakt s matkou, málo je nosila v náručí nebo se s nimi málo mazlila, v dospělosti oproti ostatním častěji trpěli různými druhy závislostí nebo se chovali promiskuitně. Muži často přesně po vzoru Casanovy vyhledávali nová a nová sexuální uspokojení, ale náruč žádné ženy je nemohla nadlouho uspokojit. Jakoby nedostatek mazlení a tulení s matkou potřebovali v dospělém věku dohnat jinou slastí.

Problém z kojeneckého věku

Logiku to má. „Dítě se nosí devět měsíců v matčině břiše, slyší tlukot jejího srdce, dotýká se jejího těla neustále a najednou je na světě, kde se jej dotýká jen studený vzduch a má studenou postýlku a pár cinkajících ozdob nad ní, které ho mají zabavit. Jenže místo, kam novorozenec cítí, že patří, je matčina náruč,“ píše JEAN LIEDLOFFOVÁ ve své knize Koncept kontinua aneb Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. Autorka žila léta mezi původními obyvateli Venezuely a léčila jihoamerické  Indiány kmene Yequanů, takže měla šanci zblízka poznat, jak se chovají ke svým dětem a jak je vychovávají. Napsala o tom knihu, která se shoduje se závěry amerických vědeckých studií.

Čtěte názor: Neničíme dětem nošením v šátku páteř?

„Děti západní civilizace se často napínají do luku, jejich tělo je strnulé, svalstvo napjaté. To se u dětí indiánů nevidí, ty mají uvolněný svalový tonus, protože je matky nosí stále na těle, při jakékoliv práci až do doby, než dítě samo leze. Jenže chronicky napjaté tělo je třeba nějak uvolnit – u dětí pláčem, u dospělých, kteří nezažili takové tulící dětství, nejčastěji sexem. A tak deprivovaní dospělí míchají potřebu sexu s pouhou potřebou přitulit se. Naše nenaplněné dětské potřeby neuvěřitelně zesilují touhu po tělesném kontaktu v dospělosti. V naší společnosti se ale jakákoliv touha po kontaktu vykládá jako chuť na sex, takže řadu lidí ani nenapadne, že se ani tak nechtějí milovat, jako spíš tulit,“ píše Liedloffová ve své knize a dodává:

„Naše touha po stále nových sexuálních dobrodružstvích je možná jen nenaplněná miminkovská snaha po objetí a mazlení proto, že jsem prostě jako člověk hoden lásky a ne kvůli tomu, že jsem domů donesl výplatu, nebo upekla skvělý koláč.“ 

Napsali jsme: Češi jsou rekordmani v délce sexuálního styku

Tulením dítě nerozmazlíte

Není to ale zbytečné rozmazlování a bič, který si na sebe rodiče ušijí – nosit dítě permanentně s sebou v náručí? MARIE VANDUCHOVÁ z Valašské Bystřice to tak se svou dcerou intuitivně dělala. „Jednou rukou jsem ji nosila na boku a druhou cedila brambory, cpala prádlo do pračky, žehlila… Žádný šátek na nošení jsem neměla. Asi jsem ji pěkně rozmazlila, protože když jsem ji jen na chvíli potřebovala odložit, plakala tak zoufale, že jsem to nevydržela a stejně si ji znovu vzala do náruče,“ vypravuje. Podle zkušeností porodních asistentek udělala s dcerou to nejlepší, co mohla. MILADA BAREŠOVÁ z porodnice v Neratovicích říká: „To rozhodně není rozmazlování. Uvědomte si, že co do dítěte takto vložíte v prvních šesti či osmi měsících života, to se vám bohatě vrátí. A nejde to jindy dohnat. To stojí za pár měsíců nepohodlí.“

dítě

Podle Milady Barešové by po dobu, kdy žena kojí, což je podle současných doporučení Světové zdravotnické organizace právě šest až osm měsíců, měla být s dítětem co nejčastěji a v co nejužším kontaktu. Pomohou tomu i dnes moderní šátky. „Nevadí, že miminko křičí a rodiče mu nemohou pomoct. Důležité je, že není samo,“ dodává.

Další porodní asistentka LENKA VOLOVSKÁ z porodnice ve Vrchlabí doplňuje: „Pozná se to ostatně už záhy po narození dítěte, jestli mají kontakt s matkou a nechybí jim mazlení – ta miminka, která měla šanci být s mámou do dvou hodin po porodu, jsou méně plačtivá a spokojenější. Mají takový ten nepopsatelný specifický úsměv ve tváři.“ I psycholožka LENKA BUCHAROVÁ se přiklání k tomu, že na „tulící“ teorii zřejmě něco bude. „Stačí vidět miminka v kojeneckých ústavech. O ně je sice postaráno dokonale, o všechny jejich potřeby, ale nemají nikoho blízkého na tulení a deset minut třikrát denně pokaždé s jinou sestřičkou vážně nestačí. Tito kojenci jsou zaostalejší ve vývoji, a i když se pak dostanou do rodin a k novým mámám, trvá jim dlouho, týdny i měsíce, než doženou vývoj stejně starého normálního dítěte, které nebylo v kojeneckém ústavu,“ popisuje.

Anketa

Měli jste „tulící“ dětství?

Nic není ztraceno

Nedostatek tulení v dětství se však dá snadno léčit. Američané už dokonce zakládají takzvané setkávací skupinky, které propagují setkávání a objímání bez důvodu. Nejpopulárnější je „lidský sendvič“. Člověk, stojící uprostřed, je zepředu i zezadu široce objímán dvěma lidmi. Spokojenost, jakou při tom cítí, je prý nepopsatelná.

Vědci na to jdou vědecky. V Loebově pečovatelském a rehabilitačním centru při Montefiorské nemocnici v New Yorku se lékařům podařilo snížit počet opakovaných hospitalizací o 80 procent. Začali se totiž k pacientům chovat vstřícně, plnili jejich i sebedětinštější přání a to okamžitě, povzbuzovali je, aby hovořili o svých potížích či touhách a zvýšili tělesný kontakt s nimi. „Udělali jsme prostě to, že jsme se vůči klientům chovali jako matka k dítěti,“ komentovala zdejší sestra LYDIA HALLOVÁ. Výsledkem bylo, že se například velmi častá zranění, jako je zlomený krček, hojila mnohem rychleji (přesně dvakrát rychleji ve srovnání s dobou před experimentem). A také fakt, že pacienti se do nemocnice nevraceli s dalšími problémy. Z dřívějších více než osmnácti procent navrátilců se stalo jen 3,6 procenta znovu hospitalizovaných.

Co z toho plyne? Že neuspokojené dětské potřeby přetrvávají neomezeně dlouho a že se dají dohnat i kdykoliv později. Takže dohánět to, co jsme v dětství zameškali, a tulit se je dobré v každém věku.

Autorka je redaktorkou MF DNES

Ilustrační foto: agentura SXC

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 3. 2010 17:22