„Nechte mě umřít“ neznamená „zabijte mě“

Autor: Isifa.cz

Doktor nesmí poškodit svého pacienta. To ale neznamená, že ho má vždy léčit. Opravdu si každý pacient přeje, aby byl podroben všemožným procedurám jen pro pár dní života navíc?

Na cestě ke schválení je reformní úprava zákona o zdravotních službách, která již prošla prvním čtením ve Sněmovně. Součástí návrhu je i paragraf „Dříve vyslovené přání“:

Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas předem vyslovit."

Předpokládá se, že tyto změny by měly začít platit již letos na podzim, hned poté, co bude zákon  schválen. Poslankyně a bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová nazývá nový výklad zákona jasnou pasivní eutanazií a ohrazuje se proti jejím možným dopadům. (Parlamentní listy http://www.par­lamentnilisty­.cz/zpravy/202581­.aspx)

Pasivní eutanazie


Autor: SXC

Pasivní eutanazií se rozumí upuštění od prostředků a léčby, které dosud udržovaly pacienta naživu. Na rozdíl od ní je aktivní eutanazie (přímé, chtěné a aktivními zásahy navozené zkrácení života na přání pacienta) nadále ilegální. Podle nové úpravy zákona takzvané „dříve vyslovené přání nelze respektovat, pokud nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem je aktivní způsobení smrti".

Přečetl jsem si několik diskuzí a článků týkajících se tohoto kontroverzního tématu a chtěl bych k této debatě přispět několika postřehy, které jsem mezi diskutujícími nenalezl. Aby bylo jasno, aktivní eutanazií odmítám, mé připomínky se týkají eutanazie pasívní.

Rozpoznat přirozený konec

Každý život směřuje ke svému přirozenému konci. Přestárlá zvířata vědí, kdy mají zemřít. Pes, který poznal, že se jeho smrt blíží, se odebere na klidné, opuštěné místo, a tam v pokoji dodýchá. Člověk v dobách, kdy měl blíže k přírodě a přirozenému řádu věcí, byl na tom podobně.

Byl mnohem vnímavější ke svému tělu i k životu a dokázal rozpoznat signály, které mu sdělovaly, že je čas odejít. Jakmile to poznal, vyjádřil poslední vůli, sezval všechny své příbuzné, rozloučil se s nimi, ulehl a s pocitem naplněnosti zemřel. Takový by měl být přirozený úděl člověka.

V moderní době jsme na tom bohužel zcela jinak. Chybějící rozpoznání blížící se smrti nám nahrazují nemoci, často dosti bolestivé, které nás k onomu nezbytnému kroku donutí. Přijetí smrti coby tečky za plně prožitým, naplněným životem materialisticky orientovaná medicína nerozpoznala.

Přečtěte si: Vůbec se ale nechystáme na to, že budeme stárnout, říká MUDr. Jan Hnízdil

Medicínští odborníci obecně neuznávají legitimitu přání umřít; jako důvod, proč si pacient přeje smrt, uvádějí pouze depresi.

Pokud takové přání pacient vysloví, začne se hovořit o jeho sebevražedných sklonech. V jednom odborném článku se dočteme: „Sebevražda se zdá být jedinou nadějí, když je veškerá naděje ztracena. Umírající pacient tak paradoxně může uvažovat o smrti jako o jediném možném úniku před umíráním.“ Jinými slovy, moderní člověk si přeje zemřít, aby nemusel umírat. Cítíte ten paradox, když člověk není schopen rozpoznat a přijmout svůj přirozený konec v pravý čas? Kdy nedokáže vnímat umírání jako něco přirozeného? A kdy se přirozený proces umírání nahrazuje umělým prodlužováním života? Namísto pocitu naplněného a uzavřeného života pak vládne jeho konci beznaděj.

„Chci zemřít“ neznamená pouze „Mám depresi“

Řekli jsme, že se běžně má za to, že touha po smrti je následkem deprese. Spousta lidí, včetně pacientů i odborníků, rovněž považuje depresi za normální a očekávanou reakci na terminální nemoc. Empirická svědectví ukazují, že tomu tak není, přesto tento předpoklad normálnosti vede k tomu, že se deprese u terminálně nemocných často ignoruje a neléčí, čímž se zanedbává možnost zlepšit kvalitu jejich života.


Autor: Isifa.cz

Slova terminálně nemocných pacientů, která vyjadřují přání zemřít, mohou plnit více funkci. Mohou být výrazem sebevražedných myšlenek, mohou být způsobem, jakým se pacient vyrovnává s nemocí, mohou vyjadřovat spiritualitou podložené přijetí smrti, anebo prostě vyjadřují racionální volbu sebevraždy.

Hippokratova přísaha říká, že doktor nesmí poškodit svého pacienta. To ale neznamená, že lékař má vždy svého pacienta léčit. Opravdu si každý pacient přeje, aby byl podroben všem možným medicínským procedurám od kapaček přes umělou výživu až k plným hrstem antibiotik, jenom proto, aby se jeho život prodloužil o pár dní?

Pastor J. Morrison ve svém článku zveřejněném v British Medical Journal vypráví o pacientech, s nimiž se setkal jako duchovní, a kteří projevovali přání umřít, aniž by jevili nejmenší známky deprese. Naopak měli na svůj život pozitivní pohled a bylo příjemné je navštěvovat. Vyjadřovali pocit završenosti nebo naplněnosti. Nechtěli proto, aby byl jejich život prodlužován medicínskými prostředky. Slovo eutanazie nicméně nezmiňovali. Chtěli, aby jim bylo umožněno „zemřít přirozeně“. Pravděpodobně by figurovali mezi oněmi 88,5 % starších hospitalizovaných pacientů, kteří nevykazovali známky depresivní poruchy.

Nechte mě umřít, můj život se naplnil

Jednou navštívil starou paní, která odmítala další chirurgické zákroky. Působila velmi křehce, přesto překvapivě vychovala osm dětí v malé vesnické chaloupce – během válečných let částečně sama. Její manžel zemřel před 19 lety. Nyní byla prababičkou a žila sama v městském bytě. Ohlížela se zpět na svůj život s pocitem spokojenosti, aniž by zakrývala své nedostatky. Přesto celkově pociťovala vděčnost vůči životu. Věřila, že pro ni nastal čas, aby odešla. Nijak se neděsila dalšího žití, ale cítila, že její život byl završen. „Koneckonců čeká mě lepší život. Kéž by si mě Bůh vzal,“ bylo jejím nejupřímnějším přáním.

Jiným pastorovým příkladem byl rozhněvaný muž, který byl – jak to sám nazval – „obětí resuscitace“. Svůj životní úkol splnil a býval by si přál, aby ho nenavrátili zpátky životu. Netrápily ho žádné zvláštní obavy o budoucnost, jenom prostě věřil, že propásl ten správný okamžik zemřít. Svůj život si prožil. „Ten infarkt byl seslán, aby mě vzal odsud.“

Tyto případy jsou typickým příkladem mnoha jiných, s nimiž se duchovní setkával v nemocničních pokojích, a které vyjadřovaly něco, co lze nejlépe nazvat pocitem naplnění života. Všichni jasně cítili, že svůj životní smysl naplnili. Proto nyní vítali smrt jako posla, který přichází v pravý čas.

Příklady podobné těmto ukazují, že novela zákona, která respektuje předem projevené přání neprodlužovat umělými prostředky pacientův život, má smysl.

„Pacienti, kteří vyjadřují takovou touhu, jsou nuceni cítit vinu, nebo s nimi mohou jednat, jako by byli v depresi. To jim ale nijak nepomáhá a narušuje to jejich integritu stejně vážně, jako když se odmítají léčit pacienti, kteří potřebují a chtějí medicínskou pomoc. Lékaři a všichni, kdo o pacienty pečují, by jim měli naslouchat pozorněji.“ uzavírá své zkušenosti J. Morrison. „Tito pacienti jsou jedinečnými osobnostmi a jejich pocity vztahující se k nim samým si zaslouží respekt. Mohli bychom říci, že prodlužování života jim škodí. Oni mohou o dost lépe než jejich lékaři vědět, že přišel přirozený konec.“

Použité zdroje:
Mark D. Sullivan: Hope and Hopelessness at the End of Life (The American Journal of Geriatric Psychiatry)

Ruth Anne Van Loon: DESIRE TO DIE IN TERMINALLY ILL PEOPLE: A Framework for Assessment and Intervention (Health and Social Work)
R. Morrison: Patients' sense of completion (British Medical Journal)