Naučená bezmocnost ví předem: nemá to cenu

Autor: Isifa.cz

Pes jen odevzdaně čeká další ránu. Žena rezignuje na manželovo bití. Nezaměstnaný přestává hledat práci. Obviněná vzdá obhajobu. Naučí se bezmoci. Už neplatí: když se chce, všechno jde.

Paní X. manžel bil. Když se napil, míval vztek na celý svět a vyléval si jej na manželce. Když byl střízlivý a měl dobrou náladu, dovedl být příjemný společník, ba přímo milující manžel. Paní vyhledala několik poraden a získala mnoho informací o domácím násilí a o tom, jak postupovat. „Mohla bych to vyučovat,“ řekla nedávno psychologovi, a dodala: „Jen s tím sama nic nedokážu dělat.“


Autor: Isifa.cz

Naučená bezmocnost je stav demotivace a rezignace, dojem, že nemá smysl se o cokoli snažit

Pan Z. byl tzv. „.fachman ze staré školy“. Poté, co podnik, v němž byl třicet let zaměstnán, zkrachoval, nelenil a zašel na pracovní úřad. Též si koupil noviny a odepisoval na nabídky práce. Oslovení mu občas odpověděli s tím, že „místo jsme obsadili jiným kandidátem“. Několikrát byl pozván k výběrovému pohovoru. Párkrát mu bylo sděleno, že si ho zapíší, a bude-li volné místo, ozvou se. Pak už mlčeli. Dnes Z. rezignoval. Pobírá příspěvek v hmotné nouzi. Posedává doma a ani nabízenou brigádu nevyužije.

K tématu: Dg: Nezaměstnanost

Paní A. byla obviněna z činu, který nespáchala, přinejmenším ne v rozsahu obvinění. Bojovala jako lev. Causa se žel nevyvíjela v její prospěch. Protistrana byla obratná a A. měla v mnohém smůlu. Psychologovi nedávno napsala: „Vzdávám to. Dluhy mám, kam se podívám, jestli mne chtějí odsoudit, tak ať mě odsoudí. Ve vězení budu mít víc klidu než na svobodě.“

Jako pes v kleci

Ilustraci popsaných přístupů lze najít mimo jiné v pokusech I. P. Pavlova z počátku dvacátého století. Šlo o oním vědcem spíše opomíjený a okrajový výsledek výzkumu podmíněných reflexů.

Když po signálu dostal pes v kleci elektrickou ránu, hledal únikové cesty. Poměrně brzy pochopil, že se oné ráně může vyhnout, pokud si otevře dvířka v kleci, a buď uteče, nebo přejde do „nešokové“ oblasti.

Jinak se vyvíjela situace, pokud byla pro zvíře nepřehledná. Někdy dostalo ránu po zmíněném signálu, jindy po zcela jiném. Někdy byl použit jeden signál, pak zase dva bezprostředně po sobě. Byl to prostě zmatek. Pes se nejprve různými náhodnými a neúspěšnými reakcemi snažil vyhnout šoku, ale kvalita ve smyslu schopnosti vyhnout se nepříjemnému podnětu se nezvyšovala, právě naopak. Po řadě neúspěšných pokusů pes rezignoval. Ulehl na šokovací podlahu klece a trpně čekal, co se bude dít. Nakonec v rezignované poloze setrval, i když výzkumník dveře klece otevřel a utéci z ní bylo velmi snadné.

Naučená bezmocnost

K pokusům se vrátil v sedmdesátých letech minulého století Martin Seligman. O naučené bezmocnosti hovoří v souvislosti s lidmi, kteří „uvízli v situacích vyvolávajících masivní úzkost“ a získali tím dojem, že v jejich silách není pozitivní ovlivnění životních události. To, co Pavlov jen naznačil, Seligman domyslel a prokázal: „Bezmocnosti se dá nejen naučit, ale přenáší se i na jiné situace, než jsou ty, v nichž původně vznikla.“ Navíc se šíří „poplašnými zprávami“ a nápodobou. Lze ji převzít, pokud nám autoritativní guru sdělí, že nemáme šanci.

Čtěte také: Blbá nálada. Kde se vzala a jak se šíří

Obdobně pokud jsme svědky neúspěchů lidí, s nimiž se ztotožňujeme a domníváme se, že nám jsou podobní. Tj. mají obdobné šance na úspěch a srovnatelné předpoklady jej dosahovat. Někdy se hovoří i o vlivu pocitu „předurčení“. Jde o představu, že krutý osud je dán předem, nelze jej změnit. Konkrétní osoba musí přijmout to, co je její úděl.

Vyhoření – ztráta motivace – rezignace

Nejde jen o chybné myšlení. Triádu bezmocnosti tvoří „citové vyhoření – ztráta motivace – rezignace“. Tzv. negativní myšlenky tj. úvahy, z nichž vyplývá očekávání toho nejhoršího, ono trias dovršují, potvrzují a zastřešují. Významný český psychoterapeut Stanislav Kratochvil popisuje některé a typické z nich. Jde o výběr z obvykle poměrně rozsáhlé nabídky.

Negativní myšlenky potvrzují pocit bezmoci:

  1. Nepodložené závěry
    Závěry nevyplývají z objektivní skutečnosti, ale z naší ostražitě vztahovačné verze oné skutečnosti. Potkáme známého, ten si nás nevšimne. Náš závěr: Nechce se s námi setkat. Kontakt s námi je mu nepříjemný. 
  2. Zkreslený výběr faktů
    Drobný detail vytržený z kontextu vede k zásadním negativním závěrům. Usmála se na něj. Určitě spolu něco mají. 
  3. Nepřiměřené zevšeobecňování
    Na základě jednotlivého případu se vyvozuje pravidlo ve smyslu předurčenosti. Nepovedlo se mi to. Nikdy se mi nic nepovede. 
  4. Přehánění a bagatelizace
    Přehánějí se neúspěchy a nepříjemnosti, a naopak bagatelizují úspěchy a zásluhy. Drobný konflikt na dovolené je vnímán jako záležitost, která volné dny zkazila. 
  5. Vztahovačnost
    Ve smyslu nadměrné zodpovědnosti a přijímání „viny za vše špatné“. Nepřišel jsem včas, tím jsem to všechno pokazil.
  6. Pohled černými brýlemi
    Vnímáno je především to, co je špatné. V dobrém jsou zdůrazněny sebemenší chyby a nedostatky.

Čtěte dále: Syndrom vyhoření je nemoc seriózních pracovníků

Psychika podporuje nemoc a komplikuje léčbu

Naučená bezmocnost není sama o sobě nemoc. Tento psychický stav podporuje každé onemocnění a jeho léčbu komplikuje. Velmi blízko má k depresi a k pesimismu. Povzbuzující rozhovor s postiženým obvykle již nepomáhá. Na třeba i dobré rady, jak by šlo situaci změnit, odpovídá naučeně bezmocný stylem „ano, ale….“ Bude s vámi v zásadě souhlasit. Důkladně vám poté vysvětlí, proč radu, doporučení i pomoc nemůže využít. Univerzální rada „co s tím“ neexistuje. Jako prevence a první pomoc platí doporučení:

  • Nečekat na zázrak. Samo o sobě se jen máloco změní k lepšímu.
  • Čím dříve bude problém řešen, tím lépe. Později nenastane již zmíněný zázrak, ale naučená bezmocnost.
  • Přeznačkovat situaci. Neptat se ve smyslu „Jak mi to mohl(i) udělat?“, ale položit si otázku „Co z toho pro mne vyplývá?“
  • Vědět, že všechno zlé je k něčemu dobré. Přinejmenším ztratíme iluze a postavíme se na vlastní nohy.

Pravý opak naučené bezmocnosti je odolnost, nezdolnost

Jde o přesvědčení – zvládnu to, zvládneme to, máme v oboru zvládání nejen znalosti, ale i zkušenosti, pevnou naději, šanci… zkrátka jsme přesvědčeni o úspěchu. Nejenom chování, ale i samotné přesvědčení a kladná očekávání tohoto typu zvyšují odolnost proti stresu.

Nezdolnost, odolnost, nezlomnost, asertivita, to vše jsou součásti daného přístupu nazývaného mj. i shrnujícím pojmem resilience. Překlad tohoto cizího slova do češtiny vysvětluje jednu z podstatných charakteristik odlišujících resilienci od pouhého zvládnutí stresové situace.

Je to vskutku elegantní zvládnutí stresu. Resilience pochází z latinského slova „salire“. To znamená odpružit, vynořit se, rychle vyrůst. A „resilire“, jímž je míněno odskočit, skočit zpět. Jinými slovy nejde jen o to vyrovnat se s tím, co se stalo, ale dokázat to bez „porušení podstaty své osobnosti“. Nebýt krizí nenávratně poznamenán. Ne každému je dán tento dar stejnou měrou.

Někteří lidé se vzdávají brzy a snadno. Jiní bojují až do konce svých sil. Odolnost ovlivňují dané konstelace osobnostních rysů, věk, životní zkušenosti, intelekt, předchozí zážitky s tím, co se nyní znova děje. Výrazný vliv mají zkušenosti z období dětství, sociální dědičnost „vtisk“ modelů chování rodičů, obzvlášť pak rodiče stejného pohlaví, který je ať chceme nebo ne uvědomovaným nebo neuvědomovaným vzorem. Důležitá je aktuální psychická a fyzická kondice, subjektivní hodnocení dané situace. Ta souvisí se společenskými vztahy včetně obecného přístupu k danému jevu v přitažlivých sociálních skupinách.

Ani když se chce, všechno nejde

Poněkud složité to je s vůlí. Není pravda, že „když se chce, všechno jde“. Naopak úporná snaha šance na řešení spíše snižuje. Volní úsilí k zvládnutí situace je třeba. Jenže musí být zaměřeno v oblasti, kde vskutku pomáhá. Souřadnice onoho člověk chovající se jako „lovec v lovecké horečce“ nedokáže leckdy odhadnout. Snaží se velice a svou neobratnou i nepřiměřenou snahou situaci jen zhoršuje.

Čtěte téma: S optimismem na depresi nechoďte

Jedním z významných autorů zabývajících se problémy vzniku a posilování nezdolnosti byl Aaron Antonovsky. Vědec studoval vzájemnou propojenost mezi zdravím a mírou stresu. Zabýval se vskutku podstatnými stresy. Kladl si otázku, v čem a jaký je rozdíl mezi těmi, kdož v koncentračních táborech zemřeli, a těmi, kdož tuto víc než krizovou situaci dokázali přežít. Rysy, postoje hodnoty přeživších vytvářejí koncept nezdolnosti – tzv. Sence of Coherence. Jaro Křivohlavý termín překládá jako „smysl pro soudržnost“, pro integritu, rozumí se osobnosti i kontextu, v němž žije.

Inspirace k nezdolnosti

  1. Smysluplnost
    Jde o přesvědčení, že bojovat se stresem má význam. Může jít o vědomí významu pro sebe sama, ale i pro jiné. Nabízejí se otázky typu: „Vím, je mi vůbec jasné, proč usiluji o to, oč usiluji? Není lépe rezignovat?“ V odpovědích se odráží životní pozice ve smyslu postoje „jsem v pořádku“, eventuálně „nejsem v pořádku“. Obdobně i postoj k druhé straně či situaci. I ta může být buď „v pořádku“ nebo naopak „v nepořádku“.
    Optimální variantou usnadňující pochopení i přijetí situace je pomyslné OK na obou stranách. Oba jsme v pořádku. To ovšem předpokládá, že situace bude zvladatelná a nikdo mi nebude ubližovat.
    Míra aktivity je nejmenší v případě opačném – ani jeden nejsme v pořádku. Situace je zlá, ale já jsem nemožný. V této souvislosti je nutno varovat před nadměrnou snahou hledat chybu u sebe.
    Další možnost je „já jsem v pořádku – ty nejsi v pořádku“. Ta podporuje aktivitu, řešení, jasný postup k nápravě. Mám pevnou víru v sebe, nepodlehnu podmínkám ani nátlaku.
    Debaklově vyznívá varianta „já nejsem v pořádku – ty jsi v pořádku“. Ta vede k rezignaci a k naučené bezmocnosti.
  2. Srozumitelnost situací
    Základní otázkou je: „Je (můj) svět srozumitelný, poznatelný a uspořádaný celek, který funguje logicky, racionálně a s relativně vysokou mírou předvídatelnosti?“ Z ní pak vyplývají další dotazy. Namátkou: „Rozumím tomu, co se děje? Je v mých silách to pochopit?“
  3. Představa zvládnutelnosti problémůJe to tendence pasivně nečekat, co bude, ale konat. Jde o motivační, hybnou stránku osobnosti nezdolných lidí. Věří si. Vědí, že „každá trampota má svou mez“. Ostatně takřka každý problém je řešitelný, byť ne snadno a „na jedničku“.

Čtěte dále: Pesimismus se nedá nabiflovat

4 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 10. 3. 2013 22:51