Naši předkové si s hygienou a bezpečností práce hlavu nelámali

Autor: Wikipedia.org, podle licence: Public domain

Bezpečnost a hygiena práce, poskytování mycích a čisticích prostředků? Mohutně se rozvíjející výroba se ve středověku a počátcích novověku vůbec nezajímala o kategorie dnes dané zákony.

Mezi běžná řemesla patřilo v té době koželužství a jirchářství (obory zabývající se zpracováním kůží), profese nezbytně doprovázené tak silným zápachem, že dílny byly budovány často až za městem či osadou – byť si tehdy se znečišťováním vodních toků a ovzduší nevábnými pachy nikdo příliš hlavu nelámal.

Smradlavá práce

Mezi méně známá, avšak super zapáchající historická řemesla, patřili také „sanytrníci“. Zabývali se přípravou surového krystalického dusičnanu draselného (archaicky ledku, salnitru, sanytru – z latinského spojení sal nitrum neboli sůl dusíku), který představoval základní surovinu pro výrobu černého střelného prachu – směsi mletého ledku, síry a dřevěného uhlí (na výrobu jednoho kilogramu střelného prachu bylo potřeba tři čtvrtě kilogramu sanytru). Hojně se také využíval ve směsi s chloridem sodným (kuchyňskou solí) k přípravě „rychlosoli“, která slouží (dodnes) k nakládání masa do slaného láku před uzením.

Tato draselná sůl kyseliny dusičné (byla známa od nejstarších dob alchymistům, kteří ji vyráběli přirozeným tlením organické hmoty, zvláště živočišných zbytků a moči) představuje dnes standardní výrobek chemického průmyslu, řadu století se však jako vzácná strategická surovina získávala extrakcí z nitrózní půdy a následnou krystalizací. Nejvhodnějším materiálem pro práci sanytrníků byly hlíny, omítky a nánosy z podlah a zdí chlévů („bílé květy“), latrín, hnojišť a podobných míst, zbytky z kuchyně, mokré seno a mršiny.

Při provozování svého povolání měl sanytrník zvláštní privilegia. Mohl například bez omezení ze strany majitelů vstupovat do všech jejich sklepů a hospodářských stavení, a nikdo ho zde nesměl rušit. Pokud poptávka v časech válek nestačila, byly zřizovány tzv. plantáže – asi metr hluboké jámy nebo hromady živočišných a rostlinných odpadů smíšených s omítkou, jílem, vápnem a popelem, zalévané močí, hnojůvkou a dalšími výkaly. Před deštěm chráněné „zrály“ pomalu asi tři roky a poté se vyluhovaly vodou, získaný výluh se vyčistil od špíny, poté odpařoval a nechal vykrystalizovat na surový ledek různé kvality.

Nebezpečné látky? Klidně v centru města

Ačkoliv šlo o specializované, patrně prosperující řemeslo, velkého společenské uznání nemělo. Práce s tlejícími zbytky lidem nevoněla ani ve středověku. Například v rámci studia zaniklého chemického průmyslu na severním Plzeňsku, byl nalezen v celém regionu matrikou zachycený jediný Šimon „sanytrník“, žijící v 80. letech 17. století v obci Holovousi na Chříčsku.

Více méně odpornou zajímavostí je skutečnost, že mimo čichu sanytrníci posuzovali kvalitu své suroviny na základě „odborných“ zkušeností empiricky – jejím ochutnáváním (!). Sanytr má totiž výrazně chladivou chuť.

Jen pro úplnost, s nepříjemným zápachem surového sanytru se mohli setkávat i obyvatelé velkých měst. Dnes národní kulturní památka, Anežský klášter v Praze, byl v roce 1782 za vlády císaře Josefa II. zrušen. Od té doby postupně chátral. Sloužil jako chudobinec a dokonce právě jako továrna na sanytr.

Ulici v Židovském Městě poblíž dnešního Rudolfina se říkalo Sanytrová podle obrovských hald páchnoucího sanytru, které dosahovaly až do výše třípatrových domů a byly zde od 16. do počátku 19. století.

Hodnocení zdravotních rizik, měření zdraví ohrožujících faktorů v pracovním i venkovním prostředí, nemoci z povolání či zdravotní dozor dnes často představují „strašáka“ pro současné podnikatele. Jak vidno, naši předkové nic podobného neřešili.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 25. 3. 2014 13:45