Nabulíkovat se dá všechno, i nemoc

Autor: Isifa.cz

Můžete někoho přesvědčit o tom, že je nemocný, přestože dosud byl v pořádku? Ano, stejně dobře jako najaté plačky rozpláčou celý pohřeb. Záleží ale na tom, nakolik jste sugestibilní.

Mladá dívka si oblíbila sousedku v domě, ve věku zhruba své matky. Postupně začala mít čím dál větší potíže s komunikací, s vycházením mezi lidi ap. Rodiče posléze zjistili, že sousedka se léčí na psychiatrii. Jejich dceři „diagnostikovala“ stejné potíže, jaké měla sama. Přesvědčila ji o tom, že není v pořádku a dívčin stav se skutečně postupně zhoršoval. Přerušila studium a je nyní v péči psychiatra.

V dalším příběhu figuruje opět dospívající, také do té doby bez vážnějších onemocnění, která pod vlivem známé začala navštěvovat léčitele. Než se s pomocí své rodiny vymanila z tohoto vlivu, šlo to s jejím zdravím razantně z kopce.

Rodiče se nyní ptají: Je možné zdravotní nebo psychický problém „nabulíkovat“? Tedy vyvolat někým, kdo tvrdí, že ho máte nebo že existuje? 


Autor: Isifa.cz

I nemoc je možné vsugerovat

Stručná odpověď zní: Ano, možné to je.

Ovšem když dva dělají totéž, není to totéž. Existují rozličné roviny závažnosti a dopadu tohoto postupu. Nejznámější je indukovaná psychóza.

Indukovaná psychóza – zešílíme ve dvou

Dva lidé žijí ve velmi úzkém vztahu, izolovaní od jiných. Jeden – ten dominantní, začne trpět výraznými psychotickými příznaky – bludy a halucinacemi. Druhý pak může uvěřit, že jsou reálné. Porucha je častější u žen. Největší náchylnost k ní je u sester, dále u matek a dcer.

Choroba je uvedena v mezinárodní klasifikaci psychiatrických nemocí jako indukovaná porucha s bludy. Má význam pro oba zúčastněné. Dominantní z dvojice získá někoho, kdo mu věří, podřizující se může pokračovat ve své závislosti na protějšku. Ztotožňuje se s ním a přijímá jeho byť patologický způsob vnímání světa.

Přečtěte si: Sociální fobie není strach ze sociálky

Necháme si vsugerovat nemoc, žal i hněv

Variantou výše uvedené psychózy je tzv. psychická infekce. Najaté plačky na pohřbu rozpláčou všechny účastníky. Najatá klaka v opeře zapůsobí na ostatní diváky a na jejich prožitky. Ti pak bučí nebo aplaudují.

Repudiance je pak variantou „negativní sugesce“. Sugesce zde pochází od osoby nám nesympatické nebo takové, kterou vnímáme jako mentorující. Čím větší je její úsilí, tím více odmítáme tuto snahu. Naopak i nadměrné sympatie a podřídivost.

Sugestivní ovlivnění je psychický proces, v němž je potlačeno kritické myšlení. Místo něj objekt takového působení přejímá názory, představy, formy vnímání toho, kdo na něj takto působí. Ovlivnění může proběhnout slovně i mimoslovně, např. gesty nebo výrazem obličeje.

Důsledky sugesce mohou být zřejmé, tj. projeví se v chování ovlivněného. V daném okamžiku se ovšem projevit nemusí. Ovlivní pak namátkou postoje k někomu nebo k něčemu. To včetně sebe sama. Jasně hovoří překlad latinského „suggero“ – podsouvání, našeptávání, ovlivnění, dodávání…

Působení může být kladné i záporné

V reálném životě jde o „duševní ovlivnění“, zmanipulování slovy, gesty, mimikou. Navozený prožitek by bez působení sugerujícího nevznikl. Nastává změna vnímání, myšlení, cítění a hodnocení.

Působení může být kladné, např. při léčebném využití hypnózy nebo autogenního tréninku. Bývá i záporné v neseriozní reklamě či v módě. Vsugerovat si můžeme ledacos i sami. Namátkou jak nemoc, tak i tloušťku. Z autosugesce obezity může vzniknout závažná, někdy dokonce smrtelná choroba – mentální anorexie.

K tématu: Dietou k tloustnutí – co tropí matky, přebírají dcery

Děti bývají více sugestibilní než dospělí. Lidé s nižším vzděláním bývají obvykle méně sugestibilní než vzdělanci, inteligentnější bývají méně sugestibilní než lidé s menším IQ. I zde však jsou opačné výjimky. Sugestibilitu ovlivňuje afekt, vyčerpání, panika, ospalost…

Jste sugestibilní?

Existují desítky orientačních testů, jimiž lze postihnout náchylnost k sugestivnímu ovlivnění. Tj. k přijímání sugesce. Pro zajímavost dále několik zaměřených na smyslovou sugestibilitu.

  • Chodba: Účastníkům pokusu je řečeno, že v temné chodbě je na niti zavěšena kulička. Byli požádáni, aby sdělili, z jaké vzdálenosti ji vidí. (Žádná kulička fakticky zavěšena nebyla).
  • Šířící se zápach: V posluchárně je experimentátorem otevřena lahvička údajně s páchnoucí tekutinou. Žádá, aby mu bylo z lavic sděleno, kdy k nim zápach dospěje… Nakonec cítila zápach celá posluchárna. (Šlo o čistou vodu).
  • Čáry: Test je znám již z 19. století. Předložíme řadu postupně delších a delších čar. Po určitém počtu jsou ale již stejně dlouhé. Sugestibilní osoby tvrdí, že tomu tak není. Domnívají se, že se čáry stále prodlužují.
  • Auto: Předložíme na několik sekund obrázek prázdného nákladního auta (vagonu). Ptáme se, zda na korbě bylo více beden nebo sudů. Variantou je předložit obrázek mnoha prostovlasých lidí. Ptáme se, kolik z nich mělo klobouk.
  • Vůně: Zkoumané osobě předložíme několik lahviček. V žádné z nich není látka vydávající jakýkoliv pach. Požadujeme, aby po přičichnutí označila lahvičku, v níž býval ocet, tabák atd.

Jde sice o hříčky, leč mají poměrně značnou vypovídací hodnotu.

 Tragické „sugestivní“ souvislosti má následující jev.

Trauma zavržení rodiče

Představte si, že jste byli dejme tomu ve svých pěti letech zcela zdrávi. Nicméně vaše milovaná maminka (tatínek) vám bude od doby, kdy nastoupíte do školy, přesvědčivě říkat, že v pěti jste měli velmi těžký zápal plic. Tehdy jste údajně málem umřeli. Onu vsugerovanou skutečnost budete sdělovat v dospělosti při každém diagnostickém rozhovoru s lékařem. Obdobně lze dítku vložit do vědomí, jak byl jeden z jeho rodičů špatný, neměl ho rád, nestaral se, týral je…

Diagnostická kritéria syndromu vycházejí z následujících osmi kritérií a symptomatických projevů. Ty nemusejí být vždy všechny přítomny současně. Tabulka autora této diagnostické kategorie R. A. Gardnera je převzata podle E. Bakaláře.

Diferenciální diagnóza syndromu podle míry přítomnosti symptomatických příznaků je následující:

U syndromu zavržení u dítěte dojde k odklonu od jeho dosavadních zkušeností s oběma rodiči. Vytvoří se u něj jakási šablona „černo-bílého“ vidění vlastního otce i matky. Jeden rodič (popouzející) je ideální a bez chyb a druhý (zavržený) naopak zlý, bez jakýchkoliv kladných vlastností. Po čase dítě samo bez ohledu na realitu udržuje toto narušené vnímání. Samo si začne vytvářet scénáře, kterými postoje potvrzuje. Míra odsuzování a nenávisti vůči odmítanému rodiči je nepřiměřená jeho nedostatkům.

Závěrem je možno citovat K. H. Borovského: „Kéž by nás pánbůh milený při zdravém rozumu zachovati ráčil.“

Čtěte dále: Zdravější je bydlet sám, než s tchýní