Myslím to s vámi dobře

„Podívej, kam ses pod mým vedením dostala,“ užívá si roli spasitele. Rodině připadá spíš jako diktátor. Každoročně ji nutí přijímat předsevzetí, jejichž plnění důsledně vyžaduje.

Pro Juditu je Nový rok už léta noční můrou. Hned po svatbě zavedl její manžel rituál, který zbytek rodiny, tedy Judita a děti, svorně nenávidí. Během novoročního slavnostního oběda se bilancuje. Hodnotí se rok uplynulý, co se povedlo, kde je potřeba přidat. Taky se stanovují mety na rok příští a ty by měly být logicky vyšší než v roce uplynulém. O kvalitě předsevzetí rozhoduje zásadně Vojtěch. Juditu ani děti hra už dávno nebaví, jenže to Vojtu ani v nejmenším nezajímá.

Vojtěch (43) je vystudovaný matematik, Judita (43) pracuje v reklamě. Systematik a rozevlátá bohémka. Naučili se spolu žít a vzájemně se tolerovat, s výjimkou prvního ledna. Povinně přijatá novoroční předsevzetí musí rodina sepsat na papír a Vojtěch hodnotí, jsou-li dostatečně nosná. Jenže zejména dospívající děti začínají otcovu zábavu bojkotovat. Judita je na jejich straně a žádá po partnerovi, aby s tím přestal. Zdánlivá prkotina hrozí přerůst v problém, který by mohl vztah rozvrátit.


Autor: SXC

„Myslela jsem si, že na to letos zapomněl, když u oběda nezačal vybírat lístečky s předsevzetími na příští rok. Zadoufala jsem, že dostal konečně rozum, ale to jsem fakt byla naivní,“ líčí Judita kamarádce Andree u vína průběh novoročního oběda. „Na předsevzetí došlo u dezertu,“ dodává ironicky.

„Vždycky tím pokazí den. Děti jsou naštvané, hystericky na něj křičí, že to není normální, pak se zavřou v pokoji a nemluví s námi. Ani se mnou. Někdy mám dojem, že mě považují za spolupachatelku, protože v tom Vojtovi nezabráním,“ pokračuje Judita.

„Ale díl viny na tom máš,“ říká opatrně Andrea, aby kamarádku nezranila, „kdybys to hned v zárodku zatrhla, nedopustila podobné hry, nedošlo by to takhle daleko.“

Hledání řádu a jistoty

Juditě to na začátku asi imponovalo. Věčně něco nestíhala, dělala zkoušky na podruhé napotřetí, zatímco Vojtěch měl ve všem systém; přišlo jí, že žije mnohem klidněji. "Chtěla jsem se to od něj naučit. Byla to chyba, dneska už to vím, ale byli jsme strašně mladí, když jsme se poznali,“ vzpomíná dnes.

„Fakt je to něco jiného, když tě v pětadvaceti nutí stejně starý kluk, aby sis vytyčila cíle, a pak – myslela jsem, že z legrace – kontroluje, jestli je plníš. Asi jsem k němu tehdy i vzhlížela, takže jsem na tu jeho mocenskou hru přistoupila. Jenže dneska je mi přes čtyřicet a samozřejmě mě to ponižuje. Letos mi třeba do mých předsevzetí připsal, že bych měla častěji uklízet. To mě fakt dostalo.“

„Vůbec si nedovedu představit, že by mi Lukáš něco podobného udělal,“ směje se Andrea.

„Nejhorší je, že tím otravuje děti. Fakt nevím, jak mu v tom mám zabránit. Je přesvědčený, že je to pro jejich dobro, že každý člověk musí mít cíle, kterých chce dosáhnout. Že ho to nutí k vyšším výkonům. Vůbec mu nevadí, že tohle nejsou jejich, ale jeho mety. Simoně bude osmnáct, vím, že ji to ponižuje. Šestnáctiletý Matyáš z toho má legraci. To je asi lepší varianta.“

Podle psychologů přísný řád vyžadují úzkostné a neurotické osobnosti. Potřebují hrát na jistotu a uniká jim, že v životě žádná jistota není. Veškeré dění chtějí mít pod kontrolou, což jim dává pocit, že vše ohlídají a předejdou nebezpečí. Cokoli, co vybočí z jejich do posledního kroku promyšleného programu, v nich vyvolá extrémní úzkost.

Čtěte také: Divoši měli větší pocit jistoty než my

Naše životy jsou postaveny na existenční nejistotě…

Diktátor, nebo spasitel?

„Jaké cíle si stanovuje Vojta?“ ptá se Andrea.

„Žádné, nikdo to od něj nechce,“ odpoví Judita a po krátkém zaváhání dodá: „On je vlastně diktátor, on nemusí, my ano.“

„Vojtěch si rozhodně jako diktátor nepřipadá,“ říká psycholožka Alice Vondrová, „spíš jako spasitel, který manželce i dětem dokazuje, že mu na nich záleží a že je chce chránit.“

„Pocit, že situaci neřídí a neovlivňuje ji, v něm vyvolává bezradnost. Závazné předsevzetí je v jeho očích jistý druh programu, který je plně kontrolovatelný, má určitý postup, zajišťuje posun k lepšímu a vnáší řád do chaosu. Dopřává mu pocit, že má to hemžení v pažích,“ tvrdí psycholožka.

 Jenže Vojta zapomíná podle odborníků na jednu podstatnou věc. Předsevzetí, které si dáme pod tlakem okolností, třeba na Nový rok, nebo proto, že nás k tomu někdo nutí, nemají dlouhého trvání. Pokud člověk chce něco zásadně změnit, musí mít velmi silnou vnitřní motivaci.

Podle psychologů překážky, lenost zvyky i zlozvyky, s nimiž se nám do té doby vlastně žilo docela dobře, překonáme jen silou vůle. Na změnu nestačí vnější příkaz, byť by byl myšlen sebelépe a sebeušlechtileji. Aby pro nás měl význam, musí dojít k jeho zvnitřnění, musíme ho přijmout za vlastní. Jedině tím získá dostatečnou sílu.

Přečtěte si: Předsevzetí jako obvykle

Na přelomu starého a nového roku nás popadá touha stát se lepšími, dokonalejšími, štíhlejšími, vzdělanějšími, úspěšnějšími… a tak dále. Na čem to vždycky ztroskotá?

Opakovaná selhání ničí sebevědomí


Autor: Isifa.cz

Za cíl si většinou dáváme něco, co nám nejde jen tak samo sebou, k čemu musíme vynaložit více úsilí. Právě proto by zvolená meta měla vycházet z nás. Chceme-li zhubnout ze zdravotních důvodů nebo proto, abychom se cítili lépe, studovat, protože nám zvolený obor pomůže k vysněné pracovní pozici, máme správnou motivaci a může se nám to podařit. Ale cíl, který je vlastně přáním někoho jiného, vede většinou k selhání.

Plané závazky navíc naruší naši sebedůvěru, což má podle psycholožky Alice Vondrové zhoubný vliv zejména na mladé lidi. Na jedné straně předsevzetí, o němž už dopředu vědí, že ho nesplní, může negativně ovlivnit jejich zodpovědnost. „Nikdo nečeká, že slib splním. Dané slovo se tedy plnit nemusí.“

Na druhé straně však opakovaná selhání pošramotí sebevědomí adolescentů. I když si o otcově výmyslu myslí svoje, může být pro ně velmi důležité, aby jeho přání splnili. Neúspěch je pak dvojnásobně traumatizující. Vede nejen k pocitu vlastní nedostatečnosti, ale i k tomu, že si otcovu lásku musí zasloužit. „Když to dokážu, bude mě mít táta rád.“ Ta hra je mnohem nebezpečnější, než by se na první pohled mohlo zdát, tvrdí psychologové.

Čtěte téma: Nemusím být ve všem perfektní

Rozhodli jste se stát se dokonalými? Nebo alespoň o trochu lepšími? Zkuste to letos jinak.

„Vykašli se už na ta novoroční předsevzetí, je to k ničemu a děti tě za to nenávidí,“ zkusila Judita ve slabé chvilce přimět Vojtu k racionální úvaze.

„A co by z nich vyrostlo, kdybych nedohlédl na jejich správný vývoj? Vždyť si vzpomeň na sebe, jaká jsi byla, když jsem tě poznal, a kam ses pod mým vedením dostala,“ vyrazil Vojta Juditě dech.

„Ostatně tvá předsevzetí jsem ještě nedostal. Kdy mi je odevzdáš?“ pokračoval Vojta v zajetých diktátorských kolejích.

„Až mi dáš svoje. Odteď budeš odevzdávat seznam svých cílů i ty,“ kontrovala Judita.

„S tím nemám problém, jenže já je na rozdíl od vás jediný splním,“ usmál se Vojta samolibě.

Jenže Juditě jsou jeho mety ukradené a ví, že on je opravdu splní. On nad sebou žádného drába nepotřebuje. Jak ho ale přesvědčit o tom, že ani oni ne. Že život pod nadvládou diktátora se s láskou a rodinnou pohodou příliš nesnoubí.

Jak byste řešili podobnou situaci? Nemáte také někdy tendence „páchat na někom dobro“? Chce někdo vychovávat vás?