Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Odkud jsou lékaři?

Autor: Biogen

Lékaři sledují jediný cíl – vyléčit. Ovšem mnohdy zapomínají na to, že součástí procesu léčby je i forma komunikace mezi lékařem a pacientem. A to součástí velice důležitou a ze strany medicíny dosud podceňovanou.

Lékaři mají hodně pacientů, hodně papírování a málo času. Možná i proto se lidem nevěnují potřebným způsobem. Nikdo je to dlouho neučil – ani to nepovažovali za důležité. „Lékařská komora nyní pořádá kurzy, které se zabývají komunikačními problémy mezi lékaři a pacienty,“ říká Lenka Petrášová z MF Dnes, která se problematice dlouhodobě věnuje, „a jsou hojně navštěvované. Přesto stále ze třinácti set stížností, které ročně přijdou na ČLK, se devadesát procent týká právě komunikace, chování zdravotníků.“

Novinářka cituje průzkum agentury STEM/MARK, jež výborně ilustruje rozdílné vnímání jedné a té samé situace ze strany pacienta a z pozice lékaře. Podle žen, které se právě dozvěděly, že mají nádor prsu, jim lékař diagnózu sdělil během pár minut. Podle lékařů to však bylo mnohem déle.

Komunikace z pohledu pacientek a lékařů

Kolik času věnoval lékař vysvětlení informací o nádoru?

Podle pacientek:                         Podle jejich lékařů:

  • 1–5 minut: 15 %                   1–5 minut: 3 %
  • 5–10 minut: 25 %                 5–10 minut: 31 %
  • 10–15 minut: 30 %              10–15 minut: 11 %
  • více než 15 minut: 30 %      více než 15 minut: 55 %

 Zdroj: Průzkum STEM/MARK

Lékaři nejsou z Marsu

Herečku Milenu Steinmasslovou známe z různých rolí. Asi by se mezi nimi našla i postava nemocné ženy, pacientky. V unikátním projektu společnosti Biogen si ji zahrála také – ale viděli ji při tom jen lékaři.

Seminářem, který z velké části probíhal jako zkouška na divadle, prošly desítky zdravotníků. Vycházelo se v něm ze zkušeností z podobného projektu z Francie, kde lékaři nacvičovali komunikaci s herci. Spolu s nimi si zahráli roli pacientů i lékařů. Jako „pacienti“ si vyzkoušeli pocity svých protějšků, v roli lékaře zase dostali zpětnou vazbu od herců-pacientů, jak na ně svým vystupováním působí.

Milena Steinmasslová se kromě herectví profesně věnuje také výuce komunikace, ale k účasti na projektu měla i osobní důvody: „To, co jsem osobně zažila v nemocnicích se svou maminkou, bylo smutné. Neumím si vůbec představit, že by to mohl zvládnout sám člověk, který je oslabený, vyděšený. Pozor, lékařů si velice vážím. Před některými jsem v uctivém předklonu, ale poznala jsem i takové, kteří mají jen ten bílý plášť,“ vysvětluje, proč se snaží o změnu chování v české kotlině. Lékaři nejsou z Marsu, jsou součástí společnosti, a pokud my jsme nezdvořilí, neumíme si naslouchat, neumí to ani oni. Navíc to podle herečky mají těžší v tom, že jsou u nás zbožštělí, čeká se od nich, že všechno vyřeší.

Někdy se i zdravotníci sami staví do pozice neomylných: „Co řeknou, to musí platit; a když si někdo myslí něco jiného, je to nýmand a nevzdělanec. Na druhou stranu jsou skoro ďáblové, jsou obviňováni, podezíráni, že pomohou jen někomu…“ Nemají to zkrátka jednoduché – jako to my nemáme jednoduché s nimi.

Sdělit závažnou diagnózu je těžké

Psychický stav velmi výrazně ovlivňuje vývoj nemoci a právě komunikace s lékařem má zásadní vliv na psychiku pacienta. „Stresové situace a nedorozumění pak ovlivní i psychiku lékařů,“ říká Michaela Hrdličková, ředitelka české pobočky společnosti Biogen. Ta u nás zorganizovala zmíněné komunikační kurzy pro lékaře, kteří se zabývají roztroušenou sklerózou a pacientům tuto závažnou diagnózu sdělují. „Někteří lékaři ale nemají zájem. Nechtějí slyšet, že něco náhodou nedělají správně, že by měli něco změnit,“ popisuje své zkušenosti.

O to více si cení účasti profesorky Evy Havrdové, která – byť vedoucí RS centra ve VFN v Praze (specializovaného pracoviště pro léčbu roztroušené sklerózy) a kapacita v oboru – workshop absolvovala a zajímala se o zpětnou vazbu. „Sdělit diagnózu roztroušené sklerózy je velmi těžké,“ říká lékařka. „Člověku tím měníte osud. Ještě před několika lety to znamenalo, že během deseti, patnácti let skončí na vozíku. I dnes, navzdory mnohem účinnějším lékům, může být invalidita velmi rychlá. A většinou jde o mladé lidi, na začátku života – kariéry, plánování a zakládání rodiny… A vy mu sdělíte, že během několika let nebude schopen vydělávat, možná bude závislý na cizí pomoci…“

Lékaři proto velmi postrádají přítomnost psychoterapeuta, který by člověka v tuto chvíli převzal. Pacient je podle prof. Havrdové schopen zapamatovat si z informací pouze deset procent, protože v hlavě mu zní jen „budu invalidní“. „Komunikace je strašně důležitá, pacient potřebuje mít v lékaře důvěru. Jinak může hledat pomoc i v nesmyslných metodách, kterých je plný internet.“ Zdravotní systém pak vynakládá obrovské sumy na léky, které by mohl ušetřit, kdyby lékaři s pacienty dostatečně mluvili, vše dostatečně vysvětlili a přesvědčili je o potřebnosti režimových opatření.

Pro lékaře repríza, repríza… Pro pacienta vždycky premiéra

Lékař RS centra má přitom třeba deset, dvacet, ale i více těžce nemocných pacientů za den. „Pro něj je to pořád to samé, repríza, repríza, repríza. Ale pro pacienta je každé shledání s doktorem premiéra,“ přirovnává Milena Steinmasslová. „Pacient je ve své chorobě pro sebe jedinečný, on je ten hlavní a potřebuje cítit, že pro lékaře je svým způsobem také jedinečný, potřebuje dostat informaci, že v danou chvíli je pro něj ten jediný, že teď se o něj lékař stará.“

Jak to však vypadá v praxi, jsem se sama přesvědčila coby doprovod v RS centru ve Vinohradské nemocnici. První návštěva trvala sice téměř hodinu, během ní lékařka promluvila sotva pár minut. Většinu času strávila přepisováním několika dodaných lékařských zpráv do zprávy jedné. Dotazy odbývala „na půl huby“, aniž by spustila zrak z monitoru. Na jakékoli informace o postupu, prognóze či režimových opatřeních pak již nebyl čas. Navíc když ve dveřích již netrpělivě chrastila klíči sestra a její kolegyně, oběd nečeká. Jak by se asi tato lékařka cítila v podobné situaci na místě pacienta?

„Překvapilo mě, jak silná je představa lékařů o tom, jak by měl vypadat jejich pacient, jak by se měl chovat. U sebe měli mnozí jistotu, že to dělají dobře,“ popisuje Milena Steinmasslová zkušenosti ze semináře. Nesmíme opominout roli sester, které to v našem zdravotnictví nemají lehké. „Sestry byly úžasné,“ chválí herečka a zmiňuje i – u nás rovněž obvyklý – nedostatek komunikace mezi lékařem a sestrou.

„Komunikace se v naší společnosti podceňuje. Někdy slovo léčí víc než léky, ale patří sem i empatie, používání emoční inteligence, naslouchání,“ shrnuje Michaela Hrdličková z Biogenu. Na společnost se již obracejí další lékaři z jiných oborů a další nemocnice, rovněž projevila zájem Univerzita Karlova o projekt postgraduálního vzdělávání pro lékaře. Vítejte na Zemi.

Na snímku zleva: RNDr. Michaela Hrdličková, MBA, ředitelka české pobočky společnosti Biogen; Milena Steinmasslová; prof. MUDr. Eva Havrdová, CSc., vedoucí RS centra VFN Praha

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 31. 5. 2015 16:28