Mé první cycling

Aktualizováno 28. 1. 2009 12:57

Všichni už tam byli, všichni už to zažili. Alespoň takový jsem měla pocit, když jsem jedno pondělí zašla s mými kolegyněmi na oběd. Řešily se takové ty holčičí věci. Bylo léto, čas dovolených, a ony přímo básnily o spinningu a cyclingu a já jim jen tiše naslouchala.

Předem se musím přiznat k tomu, že mám ráda sport. Studium na gymnáziu jsem přežila s pomocí aerobiku, posilovny a plavání. Čím jsem starší, tím se raději potím venku, třeba na tenisovém kurtu nebo při jízdě na kolečkových bruslích, ale hlavně miluji kolo. Mít volný den, kouknout do mapy a šlápnout do pedálů. Pokaždé, když pak večer kolo pečlivě zamknu do sklepa, cítím se náramně. Líbí se mi má větrem ošlehaná tvář, a nohy, jako by získaly jinou formu. Snad i srdce tluče trochu veseleji. Nejlepší na tom všem je, že se to koná venku.

Co to vlastně je cycling

Mám štěstí, mé povolání nevyžaduje, abych každý den od nevidím do nevidím seděla v kanceláři a těšila se na půl pátou, kdy kostýmek vyměním za tepláky a vyrazím do svého oblíbeného fitka, třeba na cycling. Nicméně jsem si řekla, že to také zkusím. Nejen pro to, že bych se příště chtěla do holčičí debaty zapojit. 

Vyrazila jsem hned druhý den. Zprvu jsem se trochu bála, ale říkala jsem si, že je to snadné. Pouze zaplatím vstup a o obleču se. O to ostatní se už postarají růžové šipky na zemi, které mě dovedou do sálu plného stacionárních kol a já se stanu robotem, který se hýbe dle povelů muže na vyvýšeném kole. 

Hodina začala nevinně. Sympaťák, který ji vedl, zapnul hudbu a mě to přímo nutilo šlapat do jejího rytmu. Trvalo to asi pět minut, než se rozjel celý sál a dalších pět minut se každý pěkně svým tempem zahříval. Tato etapa mě velice bavila. Říkala jsem si, že je to jako jízda doma na rotopedu, ale toto je o něco zábavnější, protože je nás tu více, což mě ze začátku i motivovalo. 

Po zahřátí následovaly posilovací pasáže, které mě už tolik nebavily, protože si myslím, že mi tím narostou enormní svaly, o které nestojím. Kdo ale stál, byli všichni okolo, protože ve stoje je to teprve dřina. Vyvýšený sympaťák nás po krátkých sériích nutil různě měnit způsob držení řidítek a neustále nás nabádal k posunování zátěžového kolečka ve směru „plus“. 

Tenkrát jsem si poprvé začala prohlížet hodiny, které, jak se ukázalo, tikaly pořád ve stejném tempu, a to mnohem pomalejším, než bylo střídání pravé levé šlapky mého kola. Rovněž jsem si začala uvědomovat svoji jedinečnost; už jsem nechtěla být robotem a nutnost vytrvat v jízdě s ostatními se již ukázala být jen chabou motivací. 

Sprinty a uvolnění

Šlapali jsme dvacet minut a já čím dál více vnímala štiplavý zápach zpocených těl. Větrák na stropě sice jel naplno a otevřenými okny snad i přicházel čerstvý vzduch, ale všechna těla vodu odpařovala mnohem intenzivněji. 

Po třiceti minutách mi zápach přestal vadit. Pak nastala chvilka odpočinku – každý si mohl šlapat, jak chtěl. Tehdy jsem zjistila, jak příjemné je dosednout na sedlo a prostě jen šlapat.
Poslední etapou byly série pětadvacetivte­řinových sprintů s následným uvolněním, a to mě bavilo. Ani mi nevadilo, že i po sprintu přece svaly rostou. 

Když muž na stupínku řekl: „Poslední písnička!“, přišlo mi to trochu líto. Stejně tak, jako píseň doznívala, i my zpomalovali, až to celé utichlo a po protažení všech svalů  se šlo domů, respektive do sprch. Odcházela jsem nakopnutá a s pocitem, že mám mnohem více energie, než když jsem přišla. Dokonce jsem s velkou chutí vyběhla schodiště k bytu. 

Přestože není nad jízdu v krajině, musím se přiznat, že v dnešním hektickém světě je i tato rychlá aktivita celkem příjemná a já určitě, třeba až trochu zaprší, vyrazím zas. A možná se spolu v sále potkáme. 

Čím jsem se vybavila:

Boty ve kterých obvykle chodím běhat.
Dlouhé tepláky, které se později ukázaly být zbytečně dlouhými.
Sportovní tílko.
Náhradní ponožky.
Ručník.
Dvě jemně perlivé 500ml vody.

Ostatní se oblékli do:

Většinou prodyšných trik a elastických kalhot, spíše tříčtvrteční délky. Někteří měli cyklokalhoty s všitou vložkou, kterou však myslím oceníte spíše při klasické cyklistice. Zde se na sedle opravdu moc nesedí. Zadek tedy nemá příliš důvodů, proč bolet. 

Vstupné mě stálo:

Zaplatila jsem 110 Kč, ale jako bonus jsem k tomu získala jeden výtisk Mladé Fronty, který jsem si pak bohužel nestačila přečíst, protože jsem se, hned po večeři, vrhla na tento článek a později do postele. Druhý den jsem si noviny koupila čerstvé a ty staré zrecyklovala.

Nabízí se ještě otázka, proč jsem zvolila právě cycling, proč ne spinning nebo třeba schwinncycling. Odpověď je jednoduchá. Večer jsem hodlala trávit na Praze 5, a tak jsem se mrkla do databáze na našem webu a zjistila, že v poměrně blízkém fitcentru provozují cycling. Kdyby své cvičence nutili spinningovat, šla bych na spinning. Bylo mi to jedno.
Rozdíl mezi těmito druhy šlapání je opravdu malý. Vždy jde o energické účinné skupinové cvičení za doprovodu rytmické hudby a pod vedením vyškoleného instruktora, který trénink přesně dávkuje. Rovněž by vám měl poradit s nastavením kola, správným držení těla a technikou jízdy.

Pro shrnutí:

U nás se nejvíce uplatnily tři směry – spinning, schwinncycling a indoor cycling. První dva jsou v podstatě totožné. Jde tu spíše o obchodní politiku. Jízda je založená na vyšší frekvenci při nižší zátěži. Poloha těla kopíruje jízdu v terénu. Vybírají si je tedy většinou cyklisté a také instruktoři bývají z řad cyklistů. 

Schwinncycling možná bývá o něco rychlejší než spinning a má také o čtyři programy více. Zato indoor cycling hodinu pojímá trochu odlišně. Klade důraz hlavně na zdravotní účinky. Konstrukce a nastavení kola souvisí se správným posedem. Do cvičení jsou zapojovány nejen nohy, ale i svaly břicha, zad a páteře. Po jízdě samozřejmě následuje minimálně destiminutovka poctivého strečinku. Indoor cycling oslovuje širokou veřejnost, a to bez rozdílu věku a fyzických možností.  

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 17. 8. 2010 12:38