Matka Tereza 2014 aneb Další zázračné uzdravení

Autor: Isifa.cz

Jana hodně pomáhá ostatním a hodně stůně. Jestli se chce uzdravit, musí přijmout skutečnost, že tím nejbližším trpícím člověkem, který naléhavě potřebuje její pomoc, je ona sama.

Jmenovala se Agnese Gonxhe Bojaxhiu a narodila se v roce 1910 v Albánii. Byla katolickou řeholnicí a zakladatelkou kongregace Misionářek milosrdenství. V roce 1946 opustila loretánský klášter a začala se věnovat nejchudším a umírajícím. Pomáhala všude, kde si podávaly ruce bída, hlad, nemoci a utrpení. Z obleženého Bejrútu zachránila šedesát zmrzačených a nemocných dětí. Na otázku, jestli šedesát není málo, odpověděla: „Mě nezajímá dav. Kdybych viděla dav, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Mě zajímá jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám…“. Mnozí jí vytýkali, že lidem, které bylo možné léčit, jen usnadňovala umírání a odkazovala je na boží milost. Podle kanadských akademiků nebyla zdaleka tak dokonalou bytostí, jak se o ní traduje, ale spíš produktem vatikánské marketingové kampaně. I její kritici ale uznávají, že inspirovala generace humanitárních pracovníků.

Zemřela v září 1997. Před měsícem byla v mojí ordinaci. Pokud ne osobně, tak její reinkarnace.

Matka Tereza 2014

Drobná, pobledlá, unavená mladá žena. Jmenuje se Jana a je jí osmadvacet let. Až do vysoké školy byla zdravá. Pak měla velký stres při zkouškách a zkolabovala. Za pár dní se dala v nemocnici dohromady. Po třech letech, při státnicích, další stres, další zhroucení. Tentokrát mnohem závažnější. Týden ležela na jednotce intenzivní péče. Dva týdny na běžném pokoji. Pak jí řekli, že trpí Addisonovou chorobou a poruchou funkce štítné žlázy. Od té doby bere vysoké dávky kortikoidů: Fludrokortizonu a Hydrokortizonu. Na štítnou žlázu Letrox. Je v péči praktika, internisty, endokrinologa, alergologa. Navzdory soustředěné lékařské péči je pořád unavená, trpí nevolností, svalovou slabostí a závratěmi. Prý to k Addisonově chorobě patří.

„Addisonova choroba je způsobená poškozením kúry nadledvin a následným snížením tvorby příslušných hormonů – kortizolu a aldosteronu. Nedostatek těchto hormonů se projevuje únavou, nízkým tlakem, hubnutím, bolestmi břicha a žízní. Příčina vzniku protilátek proti vlastním buňkám není známá. Zřejmě se na ní podílí genetika a nějaká virová infekce,“ píše se v lékařské literatuře. Nikde se tam ale nepíše, proč touto nemocí onemocněla právě Jana. Proč jí léky nepomáhají. Proč je jí pořád zle.

Pomáhá, jenže potřebuje pomoc

Neobyčejně citlivá, laskavá, obětavá a milující bytost. K tomu ji vychovávali rodiče, taková je, tak žije. Vystudovala sociologii a nastoupila do domova sociální péče. S lidmi řeší ty nejtěžší případy. Sdílí s nimi jejich utrpení. Trápí ji, jak málo je v současném společenském systému její práce efektivní. Chtěla by pomáhat mnohem víc. Po práci vede keramický a pěvecký kroužek. Večer přijde domů úplně vyřízená. O víkendech leží a nabírá síly na další pracovní týden. Ani nepamatuje, kdy si naposledy udělala delší dovolenou. Tou jsou ni pro ni občasné hospitalizace. Musí být nemocná, aby si odpočinula.

Štítnou žlázu, orgán emocí, i nadledviny, ústřední orgán stresu, ždíme do poslední kapky hormonu. Lékaři nic netuší o její všeobjímající laskavosti a sebezničující obětavosti. Neustále zvyšují dávky léků. Už ji samotnou napadlo, že by měla ve svém životě něco změnit. S partnerem se radili, že dá výpověď a založí soukromou školku. Pro děti ze sociálně slabých rodin, finančně dostupnou. Aby zas mohla obětavě pomáhat. Zase sobě na úkor. Přitom moc touží po vlastních dětech. Na ně ale nemá ani čas, ani síly. Otěhotnění navíc brání léky na Addisonovu chorobu.

Přišla v červnu, neřekl jsem jí nic, co by nevěděla. Nebo alespoň netušila. Sama se musí rozhodnout jak dál. Jestli půjde obdivuhodnou a inspirující cestou Matky Terezy. Za doprovodu Addisonovy choroby. Nebo se vydá cestou k uzdravení. V takovém případě ale musí přijmout skutečnost, že tím nejbližším trpícím člověkem, který naléhavě potřebuje její pomoc, je ona sama.

P. S.

Koncem srpna se Jana objevila v ordinaci podruhé. Opálená, rozesmátá, s batohem na zádech. Bylo neuvěřitelné, jaké změny za necelé tři měsíce udělala ve svém životě a jak se projevily na jejím zdraví. Vypadá to, že si Matka Tereza připíše další zachráněnou trpící bytost. Toto je její autentická výpověď:

„První důležitý krok byl, že jsem se objednala k panu doktorovi Hnízdilovi. Už v tu chvíli jsem měla pocit, že se někam pohnu, otevřou se mi nové možnosti. Během konzultace, kdy mi pokládal jednoduché otázky, mi začalo docházet, jak je to vše jednoduché a hlavně reálné: změnit svůj život, zdravotní stav. Až mne to samotnou děsilo a bála jsem se, jestli tomu vlastně můžu věřit. Jeho reakce ve smyslu – a co jiného čekáte při tomto životním tempu, sebeobětování se, zanedbávání se a dělání všeho pro druhé a ne pro sebe – až jsem se styděla, že mi to nedošlo samotné… Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, když řekl, že jednou budu moci snižovat dávky léků, nebo je dokonce neužívat vůbec, že budu zvládat, co chci, že můžu i otěhotnět. Že by to nebyl nemožný zázrak, ale reálná věc? To by bylo úžasné! Odcházela jsem a zářila jsem jak sluníčko. Asi jsem se pitomě usmívala od ucha k uchu, srovnávala si milión věcí v hlavě a byla rozhodnutá směřovat k uzdravení, vzít (ne)moc do svých rukou.

Když jsem přišla druhý den do práce a po hodině byla totálně vyčerpaná, na dně psychicky i fyzicky, rozhodla jsem se – dám výpověď! Neumím dělat rychlá rozhodnutí a nesnáším nejistotu, ale teď jsem musela v rámci pudu sebezáchovy zvolit obojí. Neskutečně se mi ulevilo – byl, a pořád to je, nepopsatelný pocit. To rozhodnutí roztočilo úžasný kolotoč dějů – dva a půl měsíce dovolené – dělání jen věcí, které chci a tak jak chci, věnování se sobě, pohybu, přirozené relaxaci, rehabilitaci, po třech letech odjezd na dovolenou k moři s partnerem a přáteli, kde jsem jen tak koukala na mraky či na život pod hladinou, procházela se, četla, vychutnávala si jídlo, koukala na hvězdy, bavila se, prostě žila. Až mne zarazilo, že jsem neměla potřebu užívat s přesností léky, když jindy mi už po hodině zapomenutí není dobře a teď…? Pět hodin zpoždění a žádná slabost, nevolnost a plno energie.

V tu chvíli jsem začala věřit, že to je prostě možné – že jednou budu moci fungovat bez léků, budu zdravá, budu dělat to, co chci a co mne dělá šťastnou a že i vytoužené dítě přijde. Jen nesmím nezapomenout na to, co jsem se právě naučila, co jsem pochopila. A hlavně, nezapomínat na sebe!“

Ukázka z knihy Jana Hnízdila Zaříkávač nemocí, vydává Nakladatelství Lidové noviny v říjnu 2014 (www.nln.cz)

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 25. 9. 2014 19:27