Manuál silvestrovského pijáka

Autor: Isifa.cz

Jak ušetřit na pořádání večírku, proč je lák od okurek důležitější než víno a výsměch znalcům čehokoliv. Ještě než se silvestrovské veselí naplno rozběhne, stojí za to se navnadit a o alkoholu si něco přečíst…

Britského spisovatele Kinsleyho Amise pravděpodobně znáte jako autora humoristických románů, asi nejznámější je Štastný Jim nebo Egyptologové. Amis se krom beletrie ovšem náruživě věnoval také psaní o alkoholu – a dnes na Silvestra snad není třeba zastírat skutečnost, že psaní pro něj ve vztahu k alkoholu nebylo navíc tím hlavním.

Kingsley Amis prý neměl nic na světě radši než popíjení alkoholu

Kingsley Amis prý neměl nic na světě radši než popíjení alkoholu

Jeho sloupky a různé kratší žurnalistické útvary jsou shrnuty v knize Manuál každodenního pijáka (česky Plus, 2012). Následující text nemá za cíl knihu jakkoliv recenzovat. Autor je satirický, těžko říct, co myslí vážně, sám si navíc odporuje (přitom poznamenává, že alkohol je ovšem věcí nejen subjektivní, ale i proměnnou v čase; ano, co jako dobrý nápad přijde večer, může se ráno jevit v opačném světle). Také je fakt, že kniha dost vychází z britských reálií, je starší (např. ještě před nástupem minipivovarů); a nakonec, jak pravil jeden Amisův přítel, samotný autor se s alkoholem potýkal tak, že nakonec kvůli tomu pozbyl šarmu, zdraví i příčetnosti. Tak to chodí, ani jiné životní styly ovšem nefungují věčně.

Účelem následujících postřehů volně vybraných z knihy je čtenáře pobavit, dodat určitou munici pro slovní přestřelky, eventuálně ale i zcela praktické tipy. Opravdu záleží na každém, jak si vše přebere…

Křížová výprava proti vínu

Takže na začátek, toto není kniha pro jemné estéty, jimž nejde o alkohol. Amis např. přímo praví, že víno obsahuje řadu látek ničících žaludek, ovšem také alkohol, který tělu dodává alkohol. Víno mu vůbec leží v žaludku. Bílé víno dle něj chutná jako vystydlá polévka z křídy, do níž někdo přidal emetikum (prostředek na zvracení, dávidlo) a dobarvil ji na odstín dětské moče.

Amis prohlašuje, že k drtivé většině jídla se hodí spíše pivo nebo i nealkoholické nápoje; konec konců, potřebu alkoholu lze (dočasně) ukojit už aperitivem. Celá věda o souvislosti vína a gastronomie mu je směšná, k rybě se přece s chutí dá zkonzumovat jedna láhev mentolového likéru a k následné zvěřině druhá. Když už se kupuje víno, má se dbát na kvantitu, normální člověk si radši dá dvojnásobné množství čehokoliv než delikatesu (i když, pravda, s krabicovými víny asi Amis zkušenost neměl). Víno lze charakterizovat barvou, sladkostí/suchostí, teplotou, množstvím alkoholu a tím, zda nám chutná, nic dalšího člověk stejně nepozná a ani to není třeba. Všechny snobské řeči na degustacích o zelenkavém dozvuku motýlích křídel Amis zesměšňuje, netají se tím, jak ho to odpuzuje.

Připouští, že sám ovšem víno pije. Když někde čeká, dá si třeba šest skleniček vína, to má ovšem dobrý důvod. Kdyby si totiž dal narychlo šest piv, musel by chodit na záchod, kdyby si dal šest panáků, nemusel by chodit vůbec.

V tomto pojetí logicky nemá moc smysl moc víno vybírat. Namísto výběru vína věnujte pozornost tomu, abyste měli hodně okurkového láku. Výrok je to poněkud kryptický. Původně jsem si myslel, že Amis takto víno míchá, podobně jako si někdo do něj lije kolu (sám si pamatuji, že jako pivař jsem jediný intenzivnější, cca týdenní kontakt s vínem dokázal absolvovat jen díky tomu, že jsem chuť překrýval grankem; samotné svařování ani střiky nepomohly). Známí se však domnívají, že okurkový lák je určen až na druhý den proti kocovině.

K míchání i kocovině se ještě dostaneme, zde bych snad jen podotkl, že se Amisovými ústy nechci povyšovat nad pijáky vína; sám bych v očích autora totiž také nenašel milost. Moji oblíbenou piňacoládu prohlašuje za nápoj pro holčičky s IQ 95, jejichž přítel je buď gambler nebo motorkář. O pijácích mnou vyhledávaných radlerů (viz např. Radler: konečně pivo pro ty, kdo nemusí hořké) a dalších míchaných piv pak rovnou prohlašuje, že se tímto vkusem zcela vyřadili z lidské společnosti.

Míchané nápoje: vraž do toho zeleninu nebo bujón

Takže nyní docházíme k míchaným nápojům. Nechme být víno s okurkovým lákem i radlery. Amis s oblibou do všeho dává ovoce, přikapává citronovou, pomerančovou i limetkovou šťávu, ale inspirativní je, že hodně pracuje i se zeleninou. Znáte Krvavou Marii, proč se ale omezovat na rajčatovou šťávu? Do bloody klidně přikapává i celerovou. Když se do koktejlu házejí cibulky či olivy, proč ne i šťáva z těchto plodin? Sám jsem zkoušel míchat alkohol se šťávou ze zavařené červené řepy, mrkve, celeru, paprik, okurek, nakládaných cibulek, sterilizovaného i zavařeného zelí, ba i s nálevem z fazolí ve vlastní šťávě. Všechno bylo chutné i dobře pitelné, až na koktejl, jehož základem byl nálev ze sterilovaného hrášku, kde ovšem na vině byl přebytek soli – jistěže řada drinků se přisoluje, ale vše má svou míru.

Proto ač oliva patří do Martini, přece jen třeba ke kombinaci nálevu z oliv a vodky mám trochu nedůvěru. Zde by však Amis možná nesouhlasil, protože doporučuje míchat tvrdý alkohol třeba i se silným hovězím vývarem.

Při kocovině si čtěte o někom, kdo je na tom ještě hůř

Bloody Mary je mj. pokládána za účinný prostředek proti kocovině. Jak se k této záležitosti vyjadřuje Amis? Poněkud pochybuje o účinnosti podobných životabudičů (včetně nápojů se syrovým vajíčkem apod.). I přes celkově kladný vztah k alkoholu příliš nedoporučuje ani vyprošťováky, protože kocovinu odstraní jen za cenu další opilosti. Studená koupel ani sport není řešením, dokonce i masturbace je dle něj spíše kontraproduktivní.

Přečtěte si: Masturbace je prý prevencí proti nemoci. A i kdyby ne…

Nejlepší je prý nedělat nic, prostě ležet v posteli a počkat, až vše odezní samo. Komu nehrozí, že ho ve vaně klepne, může se naložit do teplé až horké koupele. Dle speciálních okolností lze volit vhodný film, knihu či hudbu. Nezanedbatelnou částí kocoviny je pocit celkového selhání, dojem, že vše je ztraceno („morální“ a fyzické příznaky se kombinují). Může pomoci číst si o někom, kdo je na tom ještě hůř, a dále si uvědomit, že pití trochu přes míru je normální, nejde přece o žádné selhání. Taktéž by bylo zajímavé zavést nějaké kocovinové písně. Písně pijácké jsou trochu zbytečné, člověk pijící se může bavit i sám, třeba pohledem do zdi, nepotřebuje další jedince či aktivity. Kocovina však naproti tomu žádá rozptýlení…

Nicméně fakt, že značnou část kocovinového dne je třeba strávit v posteli, ukazuje, proč je alkohol populární mezi příslušníky svobodných povolání. Není to tak, že by jiní lidé nepotřebovali příslušnou inspiraci múzou, jen brzy zjistí, že si prostě tento režim nemohou dovolit (s výjimkou víkendů apod.).

Za zvlášť inspirativní ovšem v této souvislosti pokládám Amisův názor, že mnohá literární díla jsou ve skutečnosti obrazem kocoviny. Např. E. A. Poe a jeho strach z pohřbení za živa odpovídá ranní strnulosti alkoholika. Kafkova Proměna je prý také zřejmě obrazem kocoviny – hrdina se probudí nějak divně a okolí po něm navíc ještě něco chce. Kdyby se toto psalo v učebnicích češtiny, mládež by jistě měla o díla těchto velikánů větší zájem, než když se vše charakterizuje jako krize identity, sociální kritika či existenciální úzkost (eh?).

V hospodách pro pijáky by se nemělo vařit. Zdržuje to personál

Stručně Amisovo hodnocení hospod. Pochopitelně nenávidí v hospodách hudbu a hrací automaty, lidé se neslyší a nemohou spolu hovořit (v jeho době se asi ještě nepromítaly sportovní přenosy na velké obrazovky či plátna, těžko říct, jak by se stavěl k tomu). V hospodách pro pijáky by se dle něj nemělo vařit, protože personál se pak soustředí na jedlíky a nenosí dostatečně rychle nápoje (opět viz i výše zmíněná nedůvěra ke spojení alkoholu a gastronomie).

Naopak kouření Amisovi vyhovuje; jednak je to tradiční součást „pubu“, navíc pak do hospod nebude chodit tolik dětí. Ty různě obtěžují svými hlasovými projevy, navíc se mohou plést pod nohama. Spořádaný host má dost co dělat, aby se např. na toaletu domotal sám, natož když se mu po nohama motá ještě něco jiného.

Ženy do tradičních hospod nechodily, budiž jim to nyní přáno. Problém je však s návštěvami mladých párků, které se za stolem či pod stolem namísto řádné konzumace různě ošmatlávají a oblizují. Krajně nevkusné.

Všechny tyto faktory, samozřejmě plus také finanční úspora, vedou k tomu, že lidé stále více pijí doma.

Pití doma a současně ve společnosti obnáší hlavně všemožné večírky a mejdany. Amis ve své knize mj. podává i praktické rady, jak při akci ve vlastním obydlí ušetřit. Na závěr jen několik jeho tipů:

Rady pro skrblické hostitele

  • Lidé více ocení dvě sklenice vína průměrného než jednu kvalitního.
  • Nepřelévejte podřadné nápoje do lahví dražších značek (co kdyby to přece jen někdo poznal; ale hlavně, jste-li držgrešle, asi se to o vás ví a toto jen vzbudí podezření).
  • Sami pijte přirozeně něco jiného než hosté, připravte si něco na loknutí vždy, když půjdete pro další várku do kuchyně.
  • Pokud vás navštěvují především páry, lichoťte ženám, každé dejte třeba květinu. Investice se bohatě vrátí. Můžete ušetřit na nápojích, a kdyby se vás muži snažili pomlouvat, ženy je označí za primitivní alkoholiky.
  • Míchané nápoje dělejte tak, že alkohol kápnete na hladinu těsně před podáváním. První doušek bude sytý a dál už stejně nejspíš nikdo nic nepozná. Z důvodu úspor též nešetřete ledem.
  • Zvyšte na maximum teplotu v místnosti, pak hostům alkohol rychle stoupne do hlavy a nebudou ho vyžadovat v takové míře. Investice do vytápění se opět bohatě vrátí. Z téhož důvodu lze doporučit pod nějakou záminkou podávat namísto chlazených nápoje horké, eventuálně pak horké nápoje a vytápění kombinovat.

Témata probíraná v Amisově knize mohl tento článek přirozeně jen naznačit. Pominuli jsme třeba Amisem doporučovanou dietu na hubnutí (vynechat nejen škroby a cukr, ale i ovoce a zeleninu; povoleno je maso, vejce, mléčné výrobky a jistěže i alkohol), i tak však doufám, že zde obsažené rady a tipy budou inspirovat – třeba hned dnes večer nebo o půlnoci k nějakému zajisté ušlechtilému novoročnímu předsevzetí.