Našli mi rakovinu prsu. Mám to říct dětem?

„Rozhodně,“ domnívá se onkopsycholožka Marie Zemanová. Matka, ale i otec by měli s dětmi o nemoci mluvit. „Už i batolata citlivě vnímají změnu atmosféry v rodině, kde matka trpí rakovinou,“ říká specialistka, která rodinám pomáhá zachovat klid.

Rakovina prsu už naštěstí není ve veřejném prostoru zakázané slovo. Podle onkopsycholožky Marie Zemanové ale zůstává pro řadu žen tabuizovaným tématem v rodině. Utajování a zamlčování však podle ní dětem prokazuje medvědí službu. „Pokud v rodině vládne informační embargo, zůstává každý se svým strachem sám, není prostor pro naději,“ varuje.

Jak ženy reagují na diagnózu rakoviny prsu?

Onkopsycholožka Marie Zemanová pomáhá zachovat klid v rodině, když má žena rakovinu prsu
Autor: Mamma Help

Onkopsycholožka Marie Zemanová pomáhá zachovat klid v rodině, když má žena rakovinu prsu

Sdělení diagnózy zhoubného onemocnění je pro každého šokující zprávou, která zásadně mění jeho život. Tak je to i u onemocnění prsu. Hodně záleží na předešlé zkušenosti s nějakou formou zhoubného onemocnění a na tom, co všechno v mé mysli slovo rakovina vyvolá. Vnímám trochu posun v obecném povědomí o této diagnóze. Před čtyřiceti lety, kdy jsem začala pracovat s onkologickými pacienty, se toto onemocnění považovalo za neodvratně smrtelné, a navíc bylo spojeno s představou dlouhého a bolestného umírání. V té době se diagnóza pacientům prostě nesdělovala, proto komunikace na jakékoliv úrovni byla velmi problematická. To, že se dnes o „rakovině“ otevřeně mluví, způsobuje i zřetelný posun v komunikaci. Navíc je v médiích a i jinde vidět mnoho „přeživších“, kteří se vracejí do aktivního života. To je důležitá zpráva o naději na přežití této nemoci.

TIP: Dětem neříkáme, že mají rakovinu, říká dětská onkoložka

Jak na rakovinu prsu reagují další členové rodiny – partner, děti, rodiče pacientky?

Rodina pacienta emočně reaguje podobně jako pacient. První reakcí je šok a zdráhání se uvěřit nové a nepříjemné skutečnosti. Nemoc vstupuje do života rodiny a zásadně jej mění v mnoha ohledech: narušuje běžný chod rodiny, žena je na čas vyřazena z některých činností, potřebuje v nich nahradit, zastoupit. Partner se často obává, že nároky nezvládne. Nedílnou součástí prožitku všech je strach z neznámého. Proto jsou tak důležité informace. Žena se bojí, že nezvládne léčbu, a potřebuje vědět podrobnosti, partner se obává, že nezvládne péči o nemocnou ženu a i o další členy rodiny, zároveň na něj dolehne ekonomická stránka celé situace. Všechny je třeba povzbudit a dát naději. Všechny, to znamená včetně dětí: také ty potřebují odpovědi na své otázky, ujištění, že to „spolu všechno zvládneme“. Pokud v rodině vládne informační embargo, zůstává každý se svým strachem sám, není prostor pro sdílení strachu, ale ani naděje.

Mají ženy s diagnózou tendenci svou nemoc před dětmi zatajovat?

Ano, bojí se vůbec vyslovit tuto skutečnost nahlas. Je to taková „dětská obrana“. Co neřeknu, to není. Souvisí to s potřebou celou tu nepříjemnou realitu popřít. Jde o součást adaptačního mechanismu. Postupně se učí mluvit o své nemoci a tím se identifikovat s „novou rolí“ v životě. Ne vždy ale má žena dostatek času, protože v případě zhoubného onemocnění je třeba léčbu zahájit co nejdříve. Tím pádem i tlak na to, aby své blízké seznámila s novou situaci, je velký. V první řadě se to většinou dozví partner, výhodné je, když pak spolu informují děti. Není třeba se bránit vyjádření emocí, samozřejmě kontrolovaně. Ukáže to dětem, že také ony mohou sdílet svůj prožitek. Mám ve své péči klienty, kteří přišli právě proto, že v dětství zažili vážnou nemoc někoho z rodičů a nikdo s nimi o tom nemluvil. Neměli možnost sdílet, zůstali se svým strachem sami.

Měla by se žena o nemoci s dětmi bavit? Proč?

Rozhodně. Bohužel stále panuje názor, že především malé děti by se měly uchránit před sdělením takové drastické skutečnosti. Z mé praxe ale vím, že už i batolata citlivě vnímají změnu atmosféry v rodině – strach, úzkost, smutek – a reagují na ni. Nejčastěji tím, že začnou zlobit, jsou lítostivé nebo začnou být více bojácné apod. Tím se situace v rodině ještě zhoršuje.

Jak může komunikaci v rodině pacientky pomoci psycholog?

Psycholog vytvoří bezpečné prostředí, vystupuje jako moderátor, zprostředkuje komunikaci mezi členy rodiny. Dětem pomůže už jen to, že se u psychologa o té situaci mluví – uklidní je to. Nejčastěji pracuji jen s matkou – podporuji, aby se nebála o nemoci mluvit. To se následně přenese do klidnější atmosféry v rodině. Samozřejmě nelze změnit komunikaci v rodině ze dne na den, je to dlouhý proces, ale výsledek stojí za to.

Mgr. Marie Zemanová

Klinická psycholožka. Dlouhodobě se věnuje péči o onkologické pacienty a také o jejich rodiny. Je specialistkou na klienty s rakovinou a zároveň má hodně zkušeností s rodinnými vztahovými problémy v situaci, kdy je člen rodiny takto nemocen. Byla u založení pacientské organizace Mamma Help (www.mammahelp.cz). Po celou dobu její existence školí a supervizuje terapeutky, pomáhá jim v jejich práci a stará se o jejich duševní hygienu. Ve své soukromé praxi se specializuje také na rodinnou terapii.