Malí výrobci potravin bojují s hromadou formalit. Zjednodušení nestačí

Redukce údajů na obalech potravin, kterou navrhuje ministerstvo, je dobrý krok. Ale je to málo. Co může skutečně pomoci malým výrobcům potravin?

Podpora drobných řemeslných výrobců potravin, kterou připravuje ministr zemědělství Marian Jurečka (v prováděcí vyhlášce k zákonu o potravinách) formou úlev při označování potravin, je nepochybně správným krokem. Už proto, že jakékoli, i drobné zpracování primární zemědělské suroviny na potravinářský produkt je zvýšením přidané hodnoty, což statisticky zlepšuje vyspělost našeho zemědělství a je i cestou k vyšší nezávislosti na maloobchodu, pokud si výrobce prodává své produkty sám.

Označovací lobby

Jsou to přitom především malí výrobci, kteří bojují s množstvím formálních povinností, jejichž splnění je nutné k uvádění výrobků na trh, včetně povinně uváděných údajů na obalech výrobků. Mezi ně patří i nutriční hodnoty, což je množství sacharidů, bílkovin, tuků a energetická hodnota na 100 gramů výrobku – označení, které si prosadila „označovací lobby“ v EU ve jménu ochrany zdraví spotřebitele.

Tento princip je přitom ze samé podstaty sporný u jakýchkoli potravin, především za situace, kdy jsou obaly potravin popsány množstvím dalších údajů, z nichž lze nutriční hodnoty vyčíst také. Právě u drobných výrobců je to ale oříšek – při často rukodělné výrobě nemusí vždy souhlasit na setiny procenta množství jednotlivých složek a každý produkt je do jisté míry originálem – což je ale také právě to, co dává takovým výrobkům identitu.

Zároveň jsou drobní výrobci potravin pod daleko intenzivnějším drobnohledem svých zákazníků, vzhledem k tomu, že jsou dohledatelní a v příslušné lokalitě známí, takže si ve vlastním zájmu nemohou dovolit podvádět. Proto je redukce označovacích povinností logická a správná. Ale ne jediná.

Co může skutečně pomoci malým výrobcům potravin?

Podpořit drobné výrobce potravin nicméně není jen otázkou označování výrobků, ale otázkou obecné redukce administrativy spojené se samotnou výrobou, ale i prodejem takových výrobků.

Podmínky nájmů

Jednou z možností je třeba specifikace podmínek nájmů při prodeji selských a farmářských potravin na farmářských trzích. Dnes je prakticky jedno, zdali na nějakých trzích prodává někdo drahou elektroniku, lodě nebo ovoce a zeleninu, neboť každý platí za pronajatou plochu stejně. Je ale zcela zřejmé, že zatímco farmář při řádově korunových hodnotách svého zboží musí k zaplacení nájmu prodat třeba celotýdenní produkci, prodejci zboží v cenách v řádu tisíců či desetitisíců stačí prodat jeden kus a na nájem má vyděláno. Tuto skutečnost ale výše nájemného vůbec nebere v úvahu, ačkoli se k nezemědělským trhům využívají lokality identické s prodejem selských potravin.

Spravedlivé soutěže

Velké rezervy jsou také při hodnocení soutěží jednotlivých potravin v různých krajích, které je naopak postaveno na naprosto individuálním hodnocení příslušných porot. Z toho pak vychází stav, kdy v jednom kraji být nemusí a také často není příslušný lokální výrobek za svou originalitu a kvalitu oceněn, v jiném by ale ocenění získal. Jenže protože jde o soutěž regionálních potravin, musí se (logicky) účastnit hodnocení jen tam, kde výrobce působí. Nějaká koordinace hodnocení napříč republikou by proto také nebyla na škodu, určitě by to mnohým „malosériovým“ výrobkům pomohlo.

Zaměření kontrol

Další rezervy jsou ve spektru prováděných kontrol. Inspektoři dozorových orgánů se sice celkem logicky soustřeďují na rizika kontaminace a skladování na trzích prodávaných potravin, ne vždy jsou ale dotaženy do konce kontroly původu prodávaného zboží.

Mnohé výrobky jsou totiž označovány jako „české“, ve skutečnosti ale pocházejí ze zahraničí, což je velmi častý způsob klamání spotřebitele, který ovšem značně poškozuje právě drobné domácí výrobce, neboť jejich produkty bývají dražší a tedy hůře prodejné. Těžko totiž konkurovat velkoproducentům, kteří se ovšem vydávají za „drobné“, „tradiční“ a „farmářské“. V tomto případě kontrola etikety často nestačí – například v ovocnářství a zelinářství je relativně běžnou praxí, že zahraniční výrobce má sice někde v ČR sídlo, ale prodávaná produkce z naší země nepochází a nepochází ani ze zemědělské nebo potravinářské malovýroby.

Osvěta

Pomoci skutečně poctivým malým tuzemským výrobcům potravin by také měla vyšší osvěta. Například v odlišení „pravých“ farmářských trhů od akcí, které jsou především možností, jak za více peněz prodat průmyslovou produkci. O problému jsem nedávno informoval (Paraziti na dobrém jméně farmářských trhů), takže jej nemá cenu podrobněji rozebírat. V principu jde ale o to, že z celkem 265 prodejních míst označovaných jako farmářské trhy je pouze osm členy Asociace farmářských trhů ČR, na nichž je do důsledků kontrolován původ prodávaného zboží přímo u výrobců. To ovšem drtivá většina nakupujících neví, a na některých farmářských trzích běžně nakupují produkty velkovýroby.

Legislativa

Pro drobné výrobce potravin jsou také principiálně velkým problémem neustálé změny zákonů, vyhlášek a metodik, zdaleka nejen v resortu zemědělství a potravinářství. Komplikací je například i limit maximálního počtu hodin v dohodách o pracovní činnosti, který neumožňuje plnohodnotně využívat sezónní pracovní sílu, což je mimochodem právě v zemědělství, tam, kde je vyšší podíl lidské práce, tradiční postup. Současná snaha ministerstva práce a sociálních věcí o zaměstnávání na plný pracovní úvazek tak mimo jiné ústí do stavu, kdy zemědělec, který by třeba chtěl nabídnout v sezóně svou čerstvou produkci nebo z ní vyrobenou potravinu, nemůže prostřednictvím brigádníka tyto produkty třeba na farmářských trzích prodávat, protože by jej musel zaměstnat nastálo (a to si nemůže dovolit), nebo by musel po naplnění brigádnického úvazku počtem hodin prodeje přerušit. Sám zemědělec nebo drobný potravinář přitom prodávat nemůže, protože musí sklízet nebo příslušné potraviny vyrábět.

Chceme-li tedy drobným výrobcům potravin opravdu systémově pomoci, musí se k takové výzvě spojit více institucí a kroků, než je pouhá redukce povinně uváděných údajů na obalech potravin. I když i to je dobrý krok.