Madonin komplex: Když muž odpírá ženě sex

Jak se stane, že muž nechce mít sex se svou ženou? Třeba v ní hledal svoji matku – a našel. Nebo ji coby těhotnou vystavil na piedestal. Nu, nebo byl u porodu… Řešit se to dá, ale neptejte se kamarádky.

Madona je jméno Matky Boží. Madonin komplex je jedním z originálních názvů, jenž pro své objevy v zákoutích lidské duše využil Sigmund Freud. Komplex dle něj souvisel s chováním matky k synovi, jež se posléze stává otcem. Typická zde byla poněkud odtažitá, citově spíše chladná matka vyvolávající u potomka citové strádání. Ve své partnerce pak nebohý hoch hledá určitou náhradu.

Když ji nenajde, je těžce zklamán a partnerku nevědomky trestá. Mimo jiné i odpíráním sexu. Pokud náhradu za mámu najde, i to je problém. Partnerku vnímá především coby objekt péče a ochrany. Je to pro něj žena-světice. Tudíž něco zcela jiného než milenka. Soulož s ní má nevědomý, leč intenzivní incestní náboj. Mateřský post je v daném případě mimořádně obsáhlý. Málem ne-li vše, pak určitě mnohé podstatné objímající.

Když Madona otěhotní, je po sexu

V první variantě může jít o stav počínající již v těhotenství. Existují velmi úzkostliví muži s bujnou fantazií a pramalou znalostí anatomie. Obavy z toho, co a jak bude, zhmotní do představy, že sexuální styk s těhotnou bude něčím připomínajícím „přetlačování“ nebo „poštuchování“ s plodem v děloze.

V druhém, hlubším interpretačním přístupu jde o určitou souvislost s nevědomou snahou zvládat Oidipovský komplex. Těhotná partnerka je umístěna na „mateřský piedestal“, svému protějšku symbolizuje, jak již bylo uvedeno jeho matku. To pak samozřejmě přejde chuť na erotické výboje.

 

Co do trvání komplexu jsou dnes lékaři optimističtí. Jen pár měsíců – do půl roku by se situace měla normalizovat. K tomu lze dodat „jak kdy“.

Otec u porodu: Já tu hrůzu zavinil

V časech, kdy počal vídeňský lékař, na něhož „vždy dojde“, šokovat tehdejší „dobrou společnost“, mělo technické zajištění porodu své rituály. Vzorný otec byl při porodu přítomen s rodičkou pod jednou střechou. Pokud to prostorově jen trochu šlo, setrval po celou dobu v jiné místnosti než v té s probíhající těžkou hodinkou. Porodní bába jej k dané životní události povolala až poté, co byly kostky takříkajíc vrženy. Rozdělení na „matku svého dítěte“ a „Evy hříšnice“ fungovalo tradicí.

Dnes je mužský prožitek u porodu více naturalistický. I proto prý jde „u Madony“ o důsledek hrůzy, jež jemná mužská duše zažívá jsa divákem porodní akce. Nemusí jít jen o „krev, pot a slzy“. Může jít podvědomě i o pocit – „já to zavinil, a to se nesmí opakovat“.

Výsledkem prý je rozdělení patřičného genderu na ženu – královnu matku, hýčkanou a opečovávanou, a… na ty ostatní, z nichž mnohé jsou sexuálně přitažlivé. Někteří autoři se domnívají, že známé „trauma sesazeného prince“, jedináčka, jenž se naráz musí dělit o lásku rodičů, může mít zde jisté opakování. Jinými slovy… i na potomka lze žárlit.

Tohle by Josef nikdy neudělal

„Pane doktore, ledacos bych mu odpustila, ale tohle je příliš. Když jsem ležela v porodnici, týdny s nohama nahoře v rizikovém těhotenství, tak mi byl nevěrný…“ Podobné sdělení jsem slyšel mnohokrát a v několika variantách. Mírné zostření přichází s dodatkem „…a stalo se to s mojí (nejlepší) kamarádkou!“ Drsné zostření bývá: „S tou svou bývalkou,“ a obvykle je doprovází konstatování: „Ať si za ní táhne!“ 

Obecně přece jen lépe bývá snášena situace nevěry s pro dámu neznámou, nejlépe náhodnou ženskou. Je-li spojena s mimomanželským citovým vztahem, bolí nejvíc.

Jsem zcela ztotožněn se svou mužskou rolí a po gender změně toužím jen zcela výjimečně. Konkrétně právě v popsaném rozhovoru. Klientkám zásadně neutajuji, co si myslím, ale zde… inu i starý kozák se tu může cítit jako slon mezi porcelánem. Obvykle mne napadne: „Škoda, že nejsem žena. To bych tě, děvenko, nejraději vzal kolem ramen a chlácholivě pravil: Nic si z toho nedělej, chlapi někdy nepřemýšlí rozumem ani srdcem. Takt je jim pak vlastní srovnatelně jako nilským krokodýlům. On to nemyslí tak zle, jak to vypadá, nemyslí vůbec. Neukvapuj se se závěry.“

Totální spermiosepse organismu

Byť tento soubor příznaků nenajdete v učebnicích ani ve vševědoucím Googlu, neznamená to, že něco takového občas neexistuje. Lidové označení zhusta užívané pro zmíněný stav je „nadrženej jak vodovod“. Od vodovodu obvykle neočekáváme rozumné a empatické jednání.

Muži, kterým se ona záležitost přihodí, ji mnohdy řeší s taktem již zmíněných tlustokožců. Jejich úvahy jako by připomínaly postupy televizní celebrity – kuchaře proslulého výroky typu: „Nemáš-li chřest, použij pažitku.“ Občas mne dosti zaráží, jak ochotná a dostupná ona „pažitka“ bývá. Pánové si prostě chtějí zcela pragmaticky ulevit a… dál nic.

Korunu všemu nasadí ti, kdož posléze se svým nejapným chováním sami seznámí – často do poněkud nechutných podrobností – legální partnerku. Některým pánům je v této souvislosti takříkajíc všechno jedno. Mívám dojem, že ze všeho nejvíc si přejí najít své kufry přede dveřmi… nejlépe bez následných alimentů.

Častější bývá použití obranného mechanismu regrese. Před svým svědomím utíkají návratem na morální úroveň kluka, jenž rozbil okno. Když se mamince přiznal, bylo mu posléze odpuštěno. Výjimečně se ovšem najdou i tací, kdož odstranění spermiosepse ochotnou samaritánkou považují z její strany – ach svatá (s)prostoto – za akt lásky -pásky-sedmikrásky – jediné to pravé a navždy již trvající. Mnozí své ledví poté skrývají pod racionalizací stavu Madoniným komplexem.

Poučení z krizového vývoje

Dokáži ho formulovat jen částečně, neb mnohdy je nezbytný individuální rozbor specifické situace. Doporučuji jej uskutečnit s manželským poradcem. Ne s osobami, jež jsou citově podjaté. Maminka a kamarádka to s podvedenou rodičkou myslí sice dobře, leč mnohé hodnotí jen svýma očima.

Obecně platí: Muži jsou hodně odlišní od žen. Jejich reaktivitu nebývá vhodné hodnotit výhradně z pohledu ženy. Kdyby moje – jak výše uvedeno zcela výjimečné přání – bylo vyslyšeno a já se stal ženou – nikdy bych partnera nenutil k účasti při porodu. A to ani v případě, když všechny mé kamarádky takový doprovod měly. Musel by mě hodně přemlouvat… I když nikdy neříkej nikdy – chtěl bych, aby mě doprovázel ante portas porodního sálu. Byl by mou oporou pro chvíle, kdy se čirou a v našem dokonale fungujícím zdravotnictví i zcela nepravděpodobnou náhodou zhmotní noční můra: „Rodím, proboha rodím, nenechám si to pro sebe…“ a sestra mne okřikne: „Nekřičte nám tady, maminko. Pana doktora teď nemůžu jít vzbudit, měl těžký porod, musí si odpočinout.“

V tu chvíli jako deus ex machina zasáhne můj bodyguard, spoluautor toho na svět deroucího se plodu, a mocným hlasem dí: „Co je nám do toho, jak se doktor narodil, hned zavolejte MUDRa s atestací…!“ Poté mne vezme za ruku, něžně mi setře pot z čela – naposledy coby bezdětné – když odjíždím na sál. Jak prosté a nenaplňující rizika Madonina komplexu. Plně to odpovídá glose Miroslava Plzáka: „V těžkých chvílích si mají manželé stát věrně bok po boku.“

PS: Porod ve stoje není obvyklý.

8 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 31. 7. 2015 14:14