Lékaře nezajímalo, že rodím

Autor: Archív manželé Janákovi

Paní Janáková očekávala své třetí, plánované dítě. Porod měl proběhnout na gynekologicko-porodnickém oddělení Masarykovy nemocnice v Rakovníku, avšak situace se nečekaně vyvinula jinak.

Příběh, který jsem se pokusila zpracovat na základě výpovědi rodičky, je plný otazníků kolem postupu zasahujícího lékaře, jenž byl přivolán spolu s posádkou záchranné služby Středočeského kraje. Předesílám, že půjde o vyprávění, které skončilo narozením zdravého dítěte. Jeho paradoxem ale zůstává, že porod vedla rodička sama, bez vyšetření a podpory přítomného lékaře, ačkoli o tuto pomoc opakovaně žádala.

Cestou do porodnice

Manželé Janákovi vyjížděli z domova kolem desáté hodiny ráno. To už paní J. měla pravidelné kontrakce po deseti minutách. Věděli, že cesta do Rakovníka jim s rezervou bude trvat asi pětačtyřicet minut, a předpokládali, že dojezd do porodnice stihnou. Avšak v půli cesty kontrakce zesílily a jejich interval se o pět minut zkrátil. Paní J., která už za sebou měla porody dva, věděla, že jde do tuhého: „Bylo mi jasné, že to v téhle pozici, v autě, prostě nezvládnu,“ říká.

Shodou okolností jela vedle vozu Janákových sanitka s vypnutou signalizací. Pan Janák stáhl okénko a na záchranáře zavolal. Ti okamžitě zastavili a podle manželů postupovali zcela profesionálně i lidsky. Sanitka byla bohužel obsazena jinou pacientkou, takže nezbývalo než přivolat jinou posádku. Zatímco jeden ze záchranářů volal dispečink, druhý se pokusil rodičku rychle vyšetřit. Avšak vzhledem k tomu, že seděla (na místě spolujezdce), neměl zdravotník mnoho šancí k určení, v jaké fázi se porod objektivně nachází. „Kontrakce jsem měla opravdu silné, ale hlavičku zatím nenahmatal,“ vzpomíná paní J.

Mezitím přijela druhá sanitka a s ní malé lékařské auto. Původní osádka předala přivolané záchrance potřebné informace a čekala, až rodička nastoupí do vozu. Předtím se muž, který vystoupil z malého auta, představil jako lékař. Přisedl do sanitky, kde byla také zdravotní sestra, a aniž by rodičku jakkoli vyšetřil či se otázal na četnost kontrakcí, zavelel k odjezdu. Dveře sanitky hlasitě zabouchly a vůz se rozjel. „Tehdy jsem poprvé zpanikařila, protože řidič bez vysvětlení otočil vůz do protisměru a jelo se zpátky na Kladno. My jsme se při čekání na druhou sanitku samozřejmě ptali, kam nás povezou, a zdravotníci byli přesvědčeni, že do nejbližší porodnice, tedy do Rakovníka. Manžel zaparkoval auto v odstavném pruhu, a když viděl, že se sanitka otáčí, nechápal, co se děje. Odjezd byl hodně rychlý. Poprosila jsem tedy sestru v sanitce, aby manželovi zavolala, kam vlastně jedeme. On pak sedl do auta a následoval nás do Kladna,“ pokračovala paní J.

Porod u výtahu

První zdravotníci předávali rodičku s informací, že už má kontrakce po dvou minutách, avšak hlavička dítěte nebyla nahmatána. Lékař, který si přisedl do sanitky, údaje neprověřil, ačkoli již rodičku bylo možné vyšetřit vleže. Slovy paní J.: „Ležela jsem na lehátku a křečovitě se držela stran, abych nespadla, protože řidič jel jako blázen. Do toho jsem měla pravidelné silné kontrakce a začínalo mi být jasné, že se blížím do finále, že zkrátka během několika minut porodím. Řekla jsem lékaři a sestře, kteří seděli vedle mě, že to nezvládnu, že rodím! Házelo to se mnou ze strany na stranu, bolest se stupňovala a ignorace osádky rovněž. Jelo se však dál, podle rozkazu lékaře, ačkoli jsem několikrát důrazně opakovala, že musím tlačit a porod již začal. Byla jsem z té jízdy celá omlácená, následně samá modřina. V určité fázi začala sestra vysílat na lékaře tázavé pohledy a navrhla, ať zastavíme. Ten ale trval na svém – za každou cenu na sál! Sestra byla taková nejistá a pořád mi opakovala, ať kontrakce prodýchávám a netlačím, což v druhé době porodní zkrátka nejde, ta se ovládat nedá. Když jsme vjížděli do areálu kladenské nemocnice, či těsně před ním (nebyla jsem schopna koukat z okna, kde se přesně nacházíme), cítila jsem, že se hlavička vyloženě dere ven. Oni stále opakovali to své ‚prodýchávat, netlačit,‘ jenže já jsem řekla, že už to nejde. Sundala jsem si legíny a začala malou rodit. Ani na to však nikdo z nich nereagoval. Sanitka náhle zastavila, oni otevřeli ty velké dveře a začali mě na lehátku překotně stěhovat ven. Když si uvědomili, že jsem do půl těla nahá a všude je krev, přehodili přese mě nějakou deku a stěhovali mě dál do té nemocnice. Když situaci zpětně hodnotím, považuji za zarážející, že už ve chvíli, kdy se otevřely dveře sanitky, nikdo nezaregistroval, že se hlavička tlačí ven. Vždyť mě přikrývali, to si nikdo ničeho nevšiml?“

Na otázku, zda ani v tomto okamžiku lékař rodičku nevyšetřil, paní J. dodává: „Ne. Vůbec se na mě nepodíval. A někde na půli cesty, mezi tím, než mě vyložili ze sanitky a než přivolali výtah, se mi narodila dcera. Řekla jsem jim: ‚Dítě je na světě.‘ Nic. Znovu. A to už jsem musela být hodně nepříjemná – znovu jsem opakovala, že se dítě narodilo, a ať mi ho alespoň podají, protože to lehátko je docela dlouhé (uvědomovala jsem si, že dítě sklouzlo v plodové vodě po celé jeho délce).“

Ve výtahu, do kterého naložili paní Janákovou s novorozencem, upozornila sestra lékaře, že se dítě zřejmě již narodilo. To pod dekou začalo plakat. Lékař však opět neudělal vůbec nic. V kabině výtahu se nacházela ještě jiná osoba (patrně nějaký zaměstnanec nemocnice), který v tu chvíli zareagoval, uchopil novorozeně a začal mu hadičkou odsávat hleny. Když skončil, rodička si dceru okamžitě vyžádala a vzala do náručí. Na sál jely společně, zatímco pupečník dotepal po cestě.

Po porodu

Paní J. popisuje, co se dělo dál: „Na porodním sále už čekal připravený personál. Nastal cvrkot, ihned se nám s dcerou začali věnovat, došlo k přestřižení pupeční šňůry. Byla jsem téměř bez poporodních zranění, ale dcerka měla podezření na zlomenou klíční kost. Lékař záchranné služby pouze vyplnil nějaké papíry a zmizel.“

Konec dobrý, chtělo by se říct, avšak další paradoxní situace následovala. Vzhledem k tomu, že manžel paní J. ještě nedorazil, a tudíž neměla fyzický doprovod, jí dceru z bezpečnostních důvodů odnesli pryč. Podle uvážení lékařů prý totiž v daném okamžiku nebyla způsobilá se o dítě postarat. „Víte, já chápu, že nemocnice mají nějaká pravidla a v zásadě jim jde o minimalizaci všech rizik. Ale v kontextu předchozích minut mi tohle připadlo jako naprostá absurdita. Takže já zvládnu porodit dítě sama, a to po cestě, v jedoucí sanitce, zvládnu ještě činit pokusy o komunikaci s lékařem, který mě naprosto ignoruje, ale nezvládnu miminko patnáct minut podržet, než přijede manžel? Tuhle nesmyslnost již samozřejmě nelze vyčítat záchrance. Přesto jsem se cítila strašně. Vyčerpaná, zmatená, přehlížená, a k tomu ještě bez dítěte… Volala jsem manželovi a brečela, aby přijel rychle, že je dcera na světě, ale nemám ji u sebe. On nevěděl, co se předtím odehrálo. I poté, co přijel, trvalo dalších patnáct minut, než nám dceru donesli. Celkově byla tak třicet minut bez nás, pak už nám ji po celou dobu nechali. Zpětně jsem si říkala, že kdyby manžel tehdy znal celou anabázi příběhu, že by určitě reagoval jinak, jistě by i udělal nějaký bugr, aby nám ji přinesli co nejdříve…“

Manželé J. plánovali ambulantní porod v Rakovníku, proto se domluvili s gynekologem, že když bude vše v pořádku, ráno mohou kladenskou nemocnici opustit. Následoval standardní postup, včetně ověřovacího telefonátu pediatričce, se kterou byli J. předem domluveni, a vyplnění reverzu. Po noci strávené v porodnici konečně odjeli s malou dcerkou domů. Další tři dny k nim docházela porodní asistentka a kontrolovala, zda se dítěti nerozjíždí novorozenecká žloutenka a je vše s dítětem i matkou v pořádku.

(Ambulantní porody jsou v ČR možné od ledna 2014. Jsou určeny matkám, které po porodu nechtějí v porodnici zůstat doporučovaných sedmdesát dva hodin. Pokud se jedná o donošené těhotenství, porod bez komplikací a rodička i dítě jsou zdravé, může maminka opustit brány nemocnice třeba tři hodiny po porodu. Ačkoli to zákon neukládá, většina porodnic si klade za podmínku přinést potvrzení od pediatra, že okamžikem propuštění přebírá tento pediatr novorozence do své péče.)

Ignoraci vyčítám lékaři, říká maminka

Paní J. porodila krásnou, zdravou dceru. Kromě podezření na zlomeninu klíční kosti, což je poměrně běžné a dobře se hojící poranění vznikající během porodu, se naštěstí nic závažného nepřihodilo. Avšak pokud lékař záchranné služby skutečně reagoval tak, jak paní J. popisuje, stát se mohlo. „Dokola si promítám obrázek, jak malá ležela v plodové vodě pod tou dekou a dokud nezačala plakat, ani jsem nevěděla, jestli žije. Až po upozornění sestry začal někdo fungovat. Co kdyby měla šňůru kolem krku? Mohla také spadnout z lehátka, vždyť po stranách nejsou zábrany po celé délce…“ vzpomíná paní J. na nepříjemné okamžiky.

Když si připomene průběh svého porodu, má rozporuplné pocity, místy až hněv: „Především nechápu, proč mě lékař nevyšetřil. Proto jsme si ho přece volali, abychom měli záruku, že porod proběhne bezpečně. Ale on se pouze představil a pak už neudělal nic. Jet rychle autem a porodit někde ve křoví, to bychom zvládli sami. Ale od lékaře čekáte pomoc, podporu! Víte, že vás odvezou do porodnice, kde byste určitě rodit nechtěla, to se stane a nelze nikomu vyčítat. Že si plánujete určitý průběh porodu, ale příroda je mocnější a nedá vám šanci na nějaký scénář, to se také stává. Ale neříkejte mi, že záchranka nemůže v případě potřeby zastavit. O kolik by všechno bylo jiné, kdyby mě doktor normálně vyšetřil, neignoroval moje prosby a upozornění, že rodím, nevystavil mě nedůstojné situaci, kdy jsem zkrvavená, s hlavičkou dítěte mezi nohama musela absolvovat ponižující transport směrem k výtahu, kdyby mi dal dítě ihned po porodu do náruče… Nikdo mě neposlouchal a nebral vážně. Chtěla jsem trochu lidské důstojnosti. Vyšetřit, zastavit, nechat v klidu porodit a zkontrolovat, že je vše s dítětem v pořádku.“ 

Na otázku, zda v sanitce nebyla rodička přivázaná, paní J. odpověděla: „Nechci nikomu křivdit, myslím, že mi přikurtování i nabízeli. Zároveň říkali, ať si sednu a dám nohy nahoru. Ale ve chvíli, kdy porod začal, jsem této pozice nebyla schopná. Potřebovala jsem s jejich pomocí porodit, ne přikurtovat a odvézt na sál!“

Zeptala jsem se ještě paní J., zda její výtky patří celé osádce záchranky, nebo jen lékaři: „Myslím, že sestřička byla taková nalomená a nebyla si úplně jistá probíhajícím postupem, ale bez lékaře nic nezmohla. Jednou dokonce navrhovala, ať zastavíme. Nakonec to byla ona, kdo lékaře upozornil, že se dítě narodilo. Takže na ni se nezlobím, ignoraci vyčítám lékaři, který se nastavil do módu ‚nerodíme – jedeme‘. Pokud se někdo představí jako lékař, musí být schopen odrodit dítě. A zároveň by měl být schopen naslouchat pacientovi. Onen doktor nebyl mladý, a tudíž nenacházím žádnou omluvu pro jeho případnou nezkušenost. Bylo mu jistě přes padesát let a lze předpokládat, že jako lékař v záchrance musí být zvyklý takové situace řešit. Porod ve finální fázi nezastavíte tím, že rodičce přikážete, ať prodýchává a netlačí…“

Paní J. v minulosti rodila dvakrát, a to přirozeně. Věděla tedy, co se s jejím tělem děje, bezpečně poznala, že se nachází ve druhé fázi porodní a není šance dojet do nemocnice včas: „Přemýšlím, co všechno se mohlo stát, pokud by šlo o můj první porod. Včetně zpanikaření. Na druhou stranu, u prvorodičky bych ještě pochopila, že ji lékař nebude brát vážně, že si bude říkat: ‚No jo, rodí poprvé, takže vyvádí.‘ Ale on věděl, že se jedná o můj třetí porod. Tuhle informaci mu osádka první záchranky předávala.“ 

Mohla být přiškrcená a lékař by si ani nevšiml…

Přiznám se, že netuším, jaký je standardní postup výjezdovky, která se ocitne u překotného porodu. Zda je normální, že se snaží za každou cenu dostat rodící ženu do porodnice. Možná ano – opravdu nevím. I na to jsem se zeptala zdravotní záchranné služby, která u výjezdu zasahovala. K jejímu vyjádření se ještě dostaneme. Ale čistě jako žena bych očekávala, že přijede-li se záchrankou lékař, v první řadě rodičku prohlédne a pokusí se alespoň hrubě odhadnout, v jaké fázi je porod. A také, že bude k rodící ženě přistupovat s respektem a úctou. Minimálně tím, že bude naslouchat jejím slovům. Že ji nevystaví ponížení a zbytečným rizikům.

S dalším vyjádřením paní J. musím plně souhlasit: „Chápu, že porod asi nebude denním chlebem záchranářů. Neočekávala bych například, že v terénu poznají, na kolik centimetrů přesně je žena otevřená. Chápu i jejich snahu dostat rodičku co nejrychleji na sál. Ale je snad logické, že pokud je u záchranky přítomen lékař, má rodící ženu vyšetřit. V posádce první sanitky byli pouze záchranáři, a ti se snažili udělat vše, co bylo v jejich silách. Lékař se však neměl spoléhat na zevrubné vyšetření záchranáře a měl mě prohlédnout sám. Nezeptal se, jak časté jsou kontrakce, a nevyhověl mojí prosbě zastavit. Přece ve chvíli, kdy lékaře upozorním, že mám silné kontrakce a hlavička se tlačí ven, očekávám, že mě bude vnímat, že zastaví sanitku a pomůže mi odrodit. Ne že zavelí ‚jedeme“ a tím jeho úloha skončí! Nezareagoval ani ve chvíli, kdy se dítě narodilo, dokud ho neupozornila sestra.“ 

Rozhodnutí, proč manželé zastavili sanitku, zní také logicky: „Důvod, proč jsme kontaktovali záchranku, byl ten, že jsme nechtěli podcenit případná rizika. Při cestě do porodnice nastal rozhodující okamžik, kdy jsme si řekli: ‚Tak rodíme sami v lese, nebo…?‘ Mysleli jsme, že na devadesát devět procent dojezd do porodnice nestihneme a museli jsme volit mezi ‚sami‘, nebo ‚s lékařskou pomocí‘. A druhou variantu jsme vyhodnotili jako mnohem lepší. Rozhodli jsme se pro pomoc lékaře, abychom měli jistotu, že vše proběhne v pořádku. Ale pokud profesionál nezvládá nic jiného, než jet do nemocnice jako magor, to by manžel s dovolením zvládl také. A bylo by to mnohem bezpečnější, protože by mě vezl připoutanou na sedačce. Lékař mě paradoxně vystavil mnohem většímu riziku. Sanitka jela opravdu nebezpečně, div, že jsem z lehátka nespadla. Měla jsem modřiny přes celá stehna a otlačeniny z mantinelů. Stejně tak mohla z lehátka spadnout dcera ve chvíli, kdy se narodila. Mohla být přiškrcená a lékař by si ani nevšiml.“

K pochybení prý nedošlo

Rodina si dosud není jistá, zda podnikne nějaké právní kroky. Zatím kontaktovali záchrannou službu Středočeského kraje: „Nejsme naivní a neočekáváme, že se nám někdo omluví. Ale čistě z principu chceme, aby případ nevyšuměl. A zároveň dáváme šanci lékaři se k našim slovům vyjádřit. Víte, nyní byla kauza týkající se domácích porodů. Tisíce článků o tom, jak lékaři vyjíždějí zachránit dítě, včetně urážek matek, které se rozhodly rodit doma. Ale my máme zkušenost opačnou. Zavolali jsme, očekávali pomoc – a tu jsme nedostali. Tak jak to tedy je?“

Na Zdravotnickou záchrannou službu Středočeského kraje jsem se obrátila i já a poskytla možnost se k danému příběhu vyjádřit. Obdržela jsem stejnou odpověď jako paní J., která záchranáře kontaktovala o dva dny dříve. Jde o jedinou větu: „Na základě Vašeho podnětu byl Váš případ důkladně prošetřen a prokazatelně k žádnému pochybení ze strany lékaře a záchranářů ZZS SČK nedošlo,“ reagovala Petra Effenbergerová, tisková mluvčí ZZS Středočeského kraje.

Přiznávám, že s paní J. sympatizuji a souhlasím s názorem, že porod jakožto intimní záležitost by měl probíhat v atmosféře důstojnosti, respektu a naslouchání rodičce. Nechtěla bych rodit jako ona, a to bez ohledu na případné běžné standardy a zaběhnuté postupy záchranných složek. Další úvahy ponechávám plně na čtenářích, neboť každý může vnímat příběh jinýma očima.

Na závěr manželé Janákovi dodávají: „Obecně si práce lékařů a záchranářů vážíme. Záchranka k nám přijela, když nám zkolaboval syn, a záchranáři byli skvělí! Také osádka první sanitky byla úžasná a možná by vše dopadlo jinak, kdyby u porodu mohli zůstat oni. Zveřejňujeme náš příběh proto, aby se již nic podobného neopakovalo. Aby si lékaři uvědomili, že rodící žena je především lidská bytost, která vyžaduje respekt, úctu a empatické zacházení. Porod nezastavíte tím, že přes ni hodíte deku.“ 

70 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 1. 2017 22:58