Kurz vaření pro staré mládence

Autor: Isifa.cz

FEJETON – Slavní kuchaři jsou téměř vždy muži. Půjdeme v jejich stopách, rozhodli jsme se s kamarády! Brzy se ale má vize soběstačných, emancipovaných mužů začala rozplývat…

Ve starých dobách měli muži zlaté časy. Stačilo jim sem tam něco ulovit a měli fajron. Zasedli k ohni a ženy jim už toho mamuta upekly. No… kdoví, jak to vlastně tenkrát bylo… Setkal jsem se i s názorem, že prý už v pravěku se muži střídali se ženami v lovu i v domácích pracech. Malé tlupy neandertálců si údajně nemohly dovolit vymezenou dělbu práce, která by zatěžovala fyzicky náročným lovem jen jedno pohlaví. Muži prý střídavě lovili a pak odpočívali tak, že se starali o děti, stejně to střídaly i ženy, pokud zrovna nerodily.

Tradiční vymezení rolí má něco do sebe. Nepopiratelnou výhodou pro muže bylo, že nemuseli umět vařit. O něco dříve narozeným mužům se při troše štěstí mohlo podařit proklouznout životem, aniž by se této dovednosti museli učit. V mládí jim navařila maminka, později úlohu převzala manželka. Leč emancipace se svými neblahými důsledky na nás útočí a zdá se, že její zhoubný duch k nám přichází ze Západu! V televizních reklamách britské televize jsem téměř neviděl ženu v roli domácí hospodyně. Typický obrázek vypadal obráceně: muž vaří či uklízí a žena pracuje s notebookem nebo řídí auto. Není divu, že kdybyste chtěli po Angličance, aby vám uvařila, brala by to skoro jako omezování osobní svobody. Jak zlaté byly proti nim mladé Polky, které spěchaly po práci domů udělat svému „chlopákovi“ večeři!

Čtěte téma: Ona vydělává víc. Jemu to nevadí

Ve 22 % amerických manželství je žena hlavním živitelem rodiny, skoro třetina žen má vyšší vzdělání než jejich manželé a jejich počet stále roste. A nejenom v Americe. 

A dost! Naučím se vařit

Přiznám se, také patřím k těm, kteří v kuchyni neradi zavazejí. Projít bez umění vařit studentským životem na koleji bylo celkem snadné. Obědy v menze a s večeří se študák taky zrovna nepáře. Občasnou nutnost vařit jsem řešil trochu svérázně: oblíbené jídlo jsem si obden dopřával stále dokola, dokud se mi nepřejedlo. Pak jsem ho vyměnil za jiné. Několik měsíců denně večeřívat párky sice zrovna není příkladem zdravé výživy, zato to bylo praktické a hlavně – vyžadovalo to umět vždy jen jeden jednoduchý recept. Později jsem se vypracoval dokonce na několik primitivních jídel!


Autor: Isifa.cz

Teprve nedávno jsem si řekl: „Dost! Naučím se pořádně vařit!“ A abych nebyl sám, oslovil jsem své svobodné kamarády a založil „Kurz vaření pro staré mládence“. Přihlásili se dva: Pavel a Pavel. Domluvili jsme se na „výuce“ každou neděli u jednoho z nás.

Společně to někam dotáhneme a ukážeme všem ženám, kdo je tady kuchařem! Mimochodem všimli jste si, že mezi proslulými kuchaři najdete téměř výlučně muže? Půjdeme v jejich stopách! Jak se záhy ukázalo, oba mí přátelé byli vařením naprosto nepoznamenaní, dá se říct téměř panici. Začali jsme shánět vhodné recepty.

Seriál U sporáku

Kolik času strávíme za život vařením? Jistě se to liší, ale ani v případech „specialistů na vejce natvrdo a čaj“ to nebude úplně málo. Tak snad stojí zato, uvařit si dobře. 

Čtyři jídla postačí, nejsme žádný fajnovky

Kdysi jsem v práci vyjádřil své přání umět dobře připravit alespoň sedm jídel – na každý den v týdnu jedno. Umět toho víc by byl pro chlapa opravdu zbytečný luxus. Vlastně by stačila čtyři jídla, nejsme přece fajnovky, které musí mít na stole pořád něco nového!

Kolegyně Linda mi tehdy věnovala k narozeninám skvělý dárek: vlastnoručně vyrobenou kuchařku obsahující oněch sedm praktických jídel. Dokonce ji vyzdobila vlastními obrázky a recepty částečně zveršovala. Kuchařka nesla název „Od pondělí do neděle u Richarda chutná skvěle“. Recepty jsme tedy měli.

S mládenci jsme se dohodli, že začneme s gulášem. Já nakoupím maso, oni to zbývající potřebné. Nebylo to nejlepší rozhodnutí. Sám jsem sice koupí plastikové krabice s nápisem „Maso ke guláši“ určitě nic nezkazil, zato Pavlové přinesli vše, co považovali za „zbývající potřebné“: především pivo, dále gulášové koření, okurky, česnek, mrkev, brokolici a další zeleninu. Navíc se mezi sebou nedomluvili, takže těch lahváčů přinesli poněkud větší množství.

Naštěstí, jak jsme záhy zjistili, Lindin gulášový recept začínal takto: „O guláši můžem říci – nemá přesnou definici.“ „Jestli tomu dobře rozumím, tak až tolik nezáleží, co všechno do něj dáme,“ poznamenal Pavel 2 a začal strouhat mrkev.

Vytáhli jsme jinou kuchařku, kterou sepsal jistý Péťa Vařič (opět chlap!), nalistovali „Gulášové variace“ a přemýšleli, jak upotřebit všechnu přinesenou zeleninu: Znojemský: v závěru kyselé okurky. Mexický II: vložit též pokrájené papriky. Jihoslovanský: nakrájenou zeleninu, pár stroužků česneku. Nejvíce prostoru našim doplňkům poskytoval guláš vorařský: půl na půl vepřové a hovězí, hodně brambor, papriky, rajčata, kyselé okurky. Rozhodli jsme se udělat kombinaci guláše vorařského a jihoslovanského (to abychom upotřebili i ten česnek). Bohužel, o mrkvi nebo brokolici se žádný recept nezmiňoval. Nu co, zelenina je zdravá, dáme ji tam taky. Bezděky se mi vybavila vzpomínka na pejska a kočičku, kterak vařili dort. Výtvor jsme nazvali guláš staromládenecký.

Čtěte téma: Guláš – roky jsem hledala ideální recept

O nejlepší guláš se soutěží nejen v jeho rodném Maďarsku, ale i v řadě jiných zemí, Česko nevyjímaje. Guláše mají dokonce své festivaly. 

Výsledek? Poživatelný zajisté byl, ale nazvat ho chutnou krmí, to už by člověk musel vyloženě lhát. Ještě že jsme to měli čím zapít!

„Ta tvoje kolegyně Linda určitě vařit umí, že?“ prohodil po jídle jeden z Pavlů, zrovna když jsme se domlouvali na jejím příštím receptu „Palačinky aneb sladké pokušení“. „Dáš mi na ni číslo?“ Má vize soběstačných, emancipovaných mužů se začala rozplývat…

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 7. 2010 13:59