Klid, dokonalý rodič neexistuje!

Autor: Isifa.cz

Je to poměrně uklidňující čtení. Nemusíme být ve výchově bezchybní, dokonce si někdy můžeme dopřát ten luxus – nemít rád svoje dítě. Mít rád není jen tak – natož malou kopii sebe sama.

Isabelle Filliozat pracuje jako klinická psycholožka a psychoterapeutka již řadu let. Je autorkou několika knih, které se setkaly se značným čtenářským ohlasem. Její nejnovější publikace Dokonalý rodič neexistuje (vydal Computer Press, 2011) nese sice podtitul Jak porozumět dítěti i sobě, ale rozhodně není zjednodušující kuchařkou na výchovu dítěte. Autorka ze své praxe dobře ví, že většina rodičů se vedle ohromného štěstí, které díky svým dětem prožívá, také trápí, pochybuje, prochází krizemi a prožívá neúspěchy.

Pocit selhání je navíc ještě přiživován „dobrými“ radami a knihami, které „dávají recept na výchovu dítěte, jako by to byl čokoládový dort“, jak podobné publikace označila socioložka Jacqueline Costa-Lascoux.

Proč zrovna já mám takové dítě?!

Radostné očekávání před narozením a nával dojetí nad uřvaným balíčkem v plínách poměrně rychle doplní situace, kdy nás to naše mrňavé štěstí přivádí k šílenství.

„Od chvíle, kdy se narodí naše první dítě, jsme konfrontováni s mnoha situacemi, které se nedají naplánovat a které jsme si ani nedovedli představit či jsme si je představovali úplně jinak,“ píše v předmluvě českého vydání psycholožka Anita Michajluková. „A nám nezbývá, než reagovat, protože dítě prostě nejde vypnout, vrátit ani reklamovat.“

A ani naše reakce často neodpovídá našim představám o ideálním rodiči. Na své děti křičíme, snad je i uhodíme, nerozumíme jim, selháváme. Pak nastupují výčitky a pocit, že situaci nezvládáme. Být rodičem je náročné a my sami si to můžeme udělat ještě horší.

Isabelle Filliozat jako psychoterapeutka vyslechla rodiče, jejichž reakce šly z extrému do extrému. Bezradné rodiče zaskočené násilím, kterému podlehli, rodiče překvapené vlastním postojem, táty a mámy rozdělené odlišným pohledem na výchovu svých dětí… Těm všem i čtenářům své knihy chce pomoci pochopit, co se v nás odehrává a co nám brání být takovými rodiči, jakými bychom rádi byli. Nabízí cestu, která každému rodiči dovolí získat kontrolu nad svým chováním.

Protože není jednoduché mít rád, za všech okolností. „Proč zrovna já mám takové dítě?!“ ptal se někdy zoufale snad každý z nás. Abychom si ujasnili naše pocity, není třeba dalších knih plných striktních rad a příkazů, domnívá se autorka. Je třeba udělat si jasno v našich motivacích, ujasnit si, co se děje v nás.

Jsem dobrá matka. A ne že ne, sakra!

Rádi přeháníme, pokud jde o naše dítě. Převrhl sousedův Pepíček u vás v obýváku akvárium se vzácnou zlatou rybkou? Roztomilá nehoda, uklidňujeme jeho rodiče. Běda, kdyby to samé udělala naše Mařenka. A ještě hůř – kdyby to někdo viděl. Hodnocení okolí, kritické pohledy nás ženou k přehnaným reakcím, které zpětně nechápeme a za které bychom si nejraději dali pár facek, namísto pohlavku, který schytala Mařenka. Ta rána pálí nás i ji. Ale co by si lidi pomysleli? My jsme dobří rodiče a naše dítě se takhle chovat nebude! „Přiznejme si, že velmi rychle promineme ostatním to, co neakceptujeme u svých vlastních dětí. Pokud jde o ostatní, naše reakce je uváženější, rozumnější a tedy účinnější,“ říká Isabelle Filliozat.


Autor: Isifa.cz

„Dobrá matka“ je zaběhlý stereotyp, ale ani muži nezůstávají pozadu, také chtějí být „dobrými otci“, za každou cenu! Rodič, který se snaží dosáhnout dokonalosti, je často podrážděný, že se mu to nedaří. A byl by zázrak, kdyby se to stoprocentně dařilo, leda byste měli doma malého robota. Zlobíme se pak na své děti, že nám znemožňují naší ambice dosáhnout. Nechte ji plavat, nechtějte být dokonalí:

„Všechny matky jsou špatnými matkami, ale i dobrými,“ tvrdí Isabelle Filliozat. „Vlastně by byly lepšími matkami, kdyby se tolik nesnažily být dobrými.“

Isabelle Filliozat: Dokonalý rodič neexistuje (Computer Press, 2011, knihy.cpress.cz)

Zkusme lépe pochopit, co se v nás odehrává, když na naše děti křičíme nebo jim nedokážeme nic odmítnout. Příčiny svých výchovných selhání naleznete ve své minulosti, ve výchovných chybách vašich rodičů, ale díky této knize se naučíte nad svým chováním získat kontrolu a chyby napravovat. V knize dále najdete:

  • Jaké jsou nejčastější výchovné potíže a proč se k našim dětem nechováme často tak, jak bychom chtěli
  • Příčiny našich přehnaných reakcí a výbuchů
  • Jak se vyznat sám v sobě, proč reagujeme, jak reagujeme
  • Jaké jsou problémy s dětmi v jednotlivých věkových obdobích
  • Vývoj našich dětí od narození po ranou dospělost
  • Praktická cvičení – průvodce každodenním životem aneb jak napravit, co se nám nepodařilo

Dítě nepotřebuje dokonalé rodiče

Ne, nemáme zodpovědnost za všechno. Jen za to, co je v naší moci. „I to je už hodně,“ říká Isabelle Filliozat. „Kdyby se nám podařilo se tolik neobviňovat, nesnažili bychom se tak moc být dokonalí.“ Je zbytečné váhat, zda požádat o pomoc odborníka, když se nám situace vymkne z rukou. Když se naše dítě pomočuje v sedmi letech, má problémy ve škole, je agresivní… Nepožádáme o pomoc, protože bychom pak byli považováni za špatné rodiče.

Obviňujeme se, že jsme situaci způsobili, a dáváme nálepky, kterými zodpovědnost přeneseme na dítě. „Je pomalý, je hyperaktivní…“ říkáme. „Ale děti mají sklon přizpůsobit se nálepkám, které jim dáváme. Podřizují se našim očekáváním,“ vysvětluje Isabelle Filliozat. „Jejich mozek interpretuje naše poznámky a hodnocení jako příkazy. Pokud je dítě stresované myšlenkou, že by se mohlo znelíbit svému rodiči, nutně se musí stát pomalým, hyperaktivním…“ 

Zlobíme se na děti, kvůli obrazu, který nám zrcadlí. Jejich neúspěchy nás bolí a zlobí. Pokud dítě v něčem neuspěje, je to přece proto, že my nejsme dost dobří. „Když dítě přinese čtyři mínus z matematiky, je to jako bychom my dostali čtyři mínus z rodičovství.“

Jenže stejně jako dítě není dokonalé, nepotřebuje ani dokonalého tátu, dokonalou mámu, bez jediné chybičky, nikdo takový neexistuje, ani vy to nejste. „Dítě potřebuje rodiče, kteří jsou dostatečně dobří, to znamená rodiče, kteří se snaží starat se o něj, jak nejlépe umějí, chrání ho, živí, kteří se snaží, aby ho nezraňovali, příliš nefrustrovali…“ normální rodiče, kteří sice chybují, ale jsou schopní si své chyby uvědomit a uznat.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 7. 2011 9:12