„Kakali? Blinkali? Prděli?“

Autor: Isifa.cz

FEJETON – Pískový výbor zasedá den co den, týden co týden, rok co rok. Děti to venku baví téměř za každého počasí. Ale co matky? Je možné přežít konverzaci na pískovišti a nezbláznit se z toho?

Nejdřív mě to celkem bavilo. Vítala jsem možnost „komunikace na úrovni“. Namísto věčného „Hele, haf“, „Jede ššš“, „Chceš ee?“ jsem se přesunula do sofistikovanějších sfér: „Kakali? Blinkali? Prděli?“ I matka na mateřské potřebuje dospělou konverzaci.


Autor: Agentura SXC

Jenže jak jedno dítě, druhé dítě, třetí dítě postupně propadalo mánii stavitele pískových hradů, propadala jsem se i já. Do hromady písku; do haldy, která stále narůstala.

Ten zatracený písek byl všude. Křupal mezi chleby na svačinu, vrzal nalepený mezi stránkami nikdy neotevřené knihy, skřípal v botách, přesýpal se v záhybech oblečení, pálil v dětských očích. Tlačil v mé hlavě.

Se stále umnějšími projekty, se zvětšujícím se arzenálem barevných báboviček, s narůstajícím množstvím hodin prosezených u dřevěné ohrádky naplněné mrňousy; a hlavně a především se stále stejným tématem osazenstva okolních laviček: „Kakali? Blinkali? Prděli?“ vypěstovala jsem si pískovou alergii.

Čtěte téma: Nástrahy jarních procházek

Parky jedou na dva turnusy: ve dne děti, v noci bezdomovci, narkomani a psi…

Žlutej prevít

„Nepůjdeš dneska ty?“ předkládám manželovi velkorysou nabídku. Jeden pohled stačil. „Na ten tvůj pískovej výbor?“ Na hory, na volejbal, na vodu vezme děti rád. Kamkoli, kde to táty baví. Odevzdaně beru igelitku plnou náklaďáků, lopatek a toho žlutého prevítu.


Autor: Isifa.cz

Není to voňavý, prosluněný písek od moře. Je to zatracený, špinavý písek ze zpropadeného pískoviště u nás za domem. Je to písek ze zasedání pískového výboru. Vězela jsem v něm až po uši.

Vyrážíme. Ignoruju pokyny udílené rozčilenými dětskými hlasy: „Tam! Tam!“ Myslí si asi, že netrefím k zadnímu vchodu domu a ven, tam! Nevšímám si rukou, které mě tahají tím jediným správným směrem. Hledám jiná pískoviště, jiné lavičky. Kde si můžu číst, koukat do stromů a snít. Jenže všude je nějaký pískový výbor. Všude si brzy přisednou jeho nadšené členky a už to jede: „Kakali? Blinkali? Prděli?“

Jak se jim jen vyhnout? Přesvědčuju potomky, že v dešti je venku taky hezky, že bábovky se obzvlášť dobře staví za šera, že procházka je lepší zábava.

Děti povyrostly, pořád chodí ven zadním vchodem, tam, kde časem objevily svět prolejzaček, větví stromů lákajících k lezení, trávy stvořené k prostření deky.

Chodívám tudy navečer, už sama, hlavu plnou pracovních starostí. S trochou závisti sleduju mladé maminky, jak klábosí na lavičkách. Ráda bych si k nim na chvíli přisedla. Ono to: „Kakali? Blinkali? Prděli?“ je totiž – viděno z odstupu, po vyhrabání z haldy písku – opravdu důležité téma.

Jenže to nejde, musím běžet. Za chvíli začíná zasedání školního výboru.

Čtěte téma: Češky na mateřské: Chceme být chvíli samy!

Zkuste si tipnout: co podle vás matka nebo táta na mateřské nejvíce potřebují? Peníze? Omyl. Nejčastější odpověď zněla hlídání dětí a také: být alespoň na chvíli sám!

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 5. 2011 10:11