Jídlo a trauma: Dámě, která kupovala sardinky

Autor: Isifa.cz

Prodělané trauma prožíváme opakovaně a dlouhodobě. Posttraumatický stresový syndrom se projeví poruchami spánku, depresemi, ale třeba i pro jiné nepochopitelným vztahem k jídlu.

Text je věnován paní Anně Velíškové. Tato dáma od poloviny třicátých let minulého století nakupovala při běžném nákupu španělské sardinky. Chutnaly jí. Nákup vždy ukryla „na horší časy“. Ty nastaly a paní se ocitla v koncentračním táboře. Hlad tam zaháněla představou, že věznění přežije a po návratu bude hodovat s celou rodinou z ukrytých konzerv. Přežila ona a přečkaly i ukryté rybičky. Rodina je jako vzácnost konzumovala ještě na počátku padesátých let. Paní Anna nevzala dříve oblíbenou pochutinu do úst. Nemohla. Měla dojem, že se jí při onom jídle vybavují vzpomínky na zážitky perzekuce.


Autor: Isifa.cz

Posttraumatické stresové poruchy se projeví i po letech a různou formou. Třeba vztahem k některým potravinám

Souhrn příznaků nazývaný posttraumatický stresový syndrom tvoří především stav výrazné úzkosti. Je prožívaný s odstupem času po prožitcích nesrovnatelných s běžnou lidskou zkušeností. Jde o zážitky, jež jsou velmi stresující prakticky pro každého člověka.

Namátkou zemětřesení, tsunami, požár, různé kriminální činy, válka, mučení… Obvykle se bezprostředně týkají postiženého. Mohou se ovšem spojovat s trápením blízkých osob. Kombinace se týká sociální skupiny, jíž je postižený členem. Např. Žid v časech nacismu. Bosenský muslim v enklávě srbského obyvatelstva nebo naopak Srb mezi Bosňany v čase války v bývalé Jugoslávii. Nejde např. o ojedinělý „noční děs“ nebo dejme tomu o nepříjemnou, ale přece jen jednorázovou vzpomínku. Děsivé prožitky mohou začínat brzy po děsivé zkušenosti. Častěji s určitým odstupem. Dlouho se předpokládalo, že odstup může být v týdnech nebo v měsících. Omyl – může trvat roky.

Vzpomínky straší

Jde o „pozdní reakci“. Zdánlivě je již vše v pořádku. Člověk je v bezpečí a měl by být v pohodě. Vyvázl z děsivé situace. Žije. Zlé je pryč nebo alespoň bezprostředně nehrozí. Přesto se objevují depresivní pocity, strach i již zmíněná úzkost.

Přečtěte si: Deprese trvá, přestože situace se zlepšuje

První popisy syndromu se datují z doby po 1. světové válce. Zapadly. Zapomenout na ně nedala druhá světová válka. Není překvapující, že nejintenzivněji se léčbou zabývali lékaři a psychologové v Izraeli. Renesance zájmu o výzkum v USA přinesla válka v Koreji a posléze ve Vietnamu. Dříve bývalo uváděno, že stav se objeví u čtvrtiny těch, kdož „prošli peklem“. Mezi veterány z Koreje již byl výskyt vyšší. Někteří autoři odhadují výskyt syndromu u každého druhého z vysloužilců z bojů z Vietcongu. Vietnamská zkušenost poněkud zpochybnila zdánlivě zcela jasnou zásadu – syndrom je ovlivněn jak mírou ohrožení jedince, tak i pocitem nedostatečné podpory z okolí. Míra podpory poskytovaná americkým vojákům byla poměrně značná. Přesto byl výskyt posttraumatického syndromu šokující. Dokonce zřejmě vyšší než u Židů, kteří přežili holocaust. Tj. masovou perzekuci s takřka nulovou podporou v okolí.

Syndrom obsahuje „živé sny“, opakování traumatických prožitků bez reálného podkladu. Objevují se jakési „záblesky vzpomínek“. Dále depresivní rozlada se snahou vyhnout se místům a situacím, ale třeba i novinovým zprávám nebo různým formám uměleckého ztvárnění, jež jsou s děsivým prožitkem spojeny. Typická je podrážděnost, pocity bezvýchodnosti a nesdělitelnosti –„kdo to neprožil, nikdy nepochopí“, nesoustřednost a roztěkanost. Negativní stavy bývají zaháněny alkoholem či jinými drogami. Jejich konzumace ovšem situaci dále komplikuje. Vše dokresluje fyzická i psychická labilita s rizikem záporných psychosomatických reakcí. Zajímavé je zjištění, že veteráni z 2. světové války – spojenci i vojáci osy Berlín, Řím, Tokio – si po letech rozumějí lépe než „vojáci“ a „civilové“ ze stejné země. Tuto hypotézu nepotvrzují výzkumy izraelské populace. Jejich postoj k Němcům stejné generace zůstává velmi kritický a ostražitý.

Postrauma z neštěstí kolem nás

Je to aktuální i u nás? Jistěže. Nejde jen o rozsáhlé skupiny perzekuovaných v minulých režimech. Nejsou jen veteráni dejme tomu od Tobruku nebo od Dukly. Jsou i mladí veteráni např. z Afghánistánu či z jiných misí. Existují traumata spojená s povodněmi, dopravními nehodami nebo třeba s výbuchem plynu. Počet znásilnění je u nás dlouhodobě poměrně vysoký.

K tématu: Znásilnění nemá jízdní řád

Existuje sexuální zneužívání i různé formy týrání včetně domácího násilí. Šikana u nás byla zaznamenána již v mateřské škole a samozřejmě i na vyšších stupních. U citlivějších osob, zejména těch původně vysoce postavených nebo vykonávajících velmi specializovanou činnost, se může objevit „postrauma z nezaměstnanosti“.

Jídlo po traumatu: Už nikdy fazole!

„Jsou situace, kdy je to jen šálek horkého a silného čaje s kapkou mléka, jež nám zabraňuje vyskočit z okna.“ Ctitelé zmíněného moku budou zřejmě souhlasit s autorem citátu, W. Churchilem. V souvislosti s prožitým traumatem se lze jak přejídat, tak trpět nechutenstvím. Jídlo mnohdy zahání stres. Depresivním pacientům ale spíše nechutná. Prvky souvislosti jídla a posttraumatického syndromu lze i v našich podmínkách najít u vojínů v záloze. Kolínka a universální hnědá omáčka, tolik typická pro menu našich byvších obránců míru a socialismu, by mohla vyprávět.

Nejvíce se na souvislosti jídla a traumatu věnovali výzkumníci z Izraele. Ti, kdož prožili holocaust, mívají tendenci doma hromadit zbytečně velké zásoby i běžně dostupných potravin. Nesnášejí jakékoliv plýtvání s jídlem. Kolem jídla se točí i mnohé konflikty mezi generací „přeživších“ a generací jejich dětí a vnuků. Starší mají dojem, že si mladší jídla neváží. Nejeden z uprchlíků z (válčícího) Sarajeva mi vykládal, že již nikdy nepozře fazole. V jednom období byly ve městě z potravin relativně dostupné právě jen fazole. „Víte, co je to jíst tři týdny jen fazole?“ ptávali se mne a dodávali „a pro vodu se plazit po ostřelované cestě…“

Na rozdíl od tragických souvislostí závěrem historka spíše úsměvná. Poté, co perestrojka umožnila ruským hokejistům přestoupit do kanadských klubů, byly jejich manželky pověstné tím, že kupovaly mimořádně velké, spíše „restaurační“ mrazničky. Pro kanadské poměry je zcela nesmyslně naplňovaly různými potravinami, zejména masem. Soudily, že se musí koupit, dokud na trhu je.

Přečtěte si: Doba předlednicová