Ježíšův komplex? Vážně?

Za fasádou mučednictví se ukrývají různé obranné mechanismy člověka. Jsou to hry, které hrajeme sami se sebou. Přece si nepřiznáme, že jsme líní, máme strach nebo se nám něco nepovedlo.

Titulek Ježíšův komplex je – bez otazníku – názvem jedné z kapitol knihy Venuše. Jde o vyprávění krásné míšenky o životě v normalizační Praze, i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy. Autorkou je Venuše Samešová. Vyšla v Praze roku 2015 (vyd. nakladatelství Pejdlova Rosička,  www.pejdlovarosicka.cz/knihy/venuse).

Dílko je to svěží a nelze jej šmahem označit za bulvární. Ve zmíněné části se píše o tom, jak v časech Ústavů národního zdraví autorku bolel zub. Stolička vpravo dole byla nadranc. Její majitelka se k zubaři jít bála. Známý jí doporučil jakéhosi ještě nedostudovaného dentistu. Ten za stovku zub soukromě ošetří. Stalo se, leč zub bolel dál. Trpící dáma se rozhodla nechat vše uležet, snad to pomine samo. Poručit větru, dešti, lze jen v písni. Na poroučení zubu si byť v písních netroufal ani Pavel Kohout ve svazácké košili. Bolest nabývala na síle. Venuše se pokoušela bolest odehnat marihuanou. Pak rozchodit, ovšem marná snaha. Ještě ke všemu na ulici potkávala zoufalé lidi „trpící pod jhem politické nesvobody!“

Dokouřila jointa a došla k závěru, že „pánbůh je gauner, který nás lidi na světě záměrně trápí a šikanuje“. Rozhodla se na protest trpět neb „svět je 2000 let po ukřižování stále plný sobců, hamižníků a prospěchářů.“ 

Nejít k zubaři a stát se mučednicí

„A víš co?“ oslovila stvořitele: „Já si tu bolavou plombu v puse schválně nechám a snad tě, ty tyrane, svou bolestí obměkčím.“ Od – jak sama píše – pomateného galimatyáše vydírání a rouhání se přešla k úvahám o výchovných chybách svých rodičů a nespravedlnosti osudu. Uvědomila si, jak lidé, schopni dosáhnout pokroku v technice a přírodních vědách i umění, „se po staletí nezbavili bezohledného egoismu, zrady, surovosti a závisti. Není divu, že jim občas selžou nervy a začnou kolem sebe střílet jako šílenci…“ Zub bolel a bolel. Příčinu trápení (lidstva) Venuše nacházela v pasivním postoji boha a v nezodpovědnosti politiků. Rozhodla se nejít k zubaři a stát se mučednicí…

Ponechejme prosím stranou teologické, politické či morální hodnocení oněch úvah. Za podstatné nepovažujme ani fakt, že jsou, řekněme, promlčené. Dáma takto uvažovala zhruba před pětatřiceti lety. Podobnost s dnešním střílením šílenců kolem sebe je čistě náhodná.

Abstrahujme od rouhání. Místo kritiky boha pro začátek označme terč výčitek za X. Ostatně ani jméno Ježíšovo není v názvu komplexu nutné. Podstatné je, že popsaný způsob uvažování je zřejmě věčně zelený. Zjednodušeně místo uvažování „o koze“ mnozí uvažují „o voze“.

Obranné mechanismy osobnosti

V historii je lze najít od starověku. První je důkladně popsala Anna Freudová, v době, kdy Venuše ještě na světě nebyla. Sigmund Freud psal v této souvislosti na počátku dvacátých let minulého století o obranách, které využívá lidské Ego v konfliktních situacích, směřující k neuróze. Obrana může být vyvolána úzkostí podmíněnou pudovým napětím. Eventuálně tzv. špatným svědomím, ale i reálným nebezpečím. Zjednodušeně je lze vnímat jako hry, které hrajeme sami se sebou. Cílem je neporušit zidealizovaný obraz o sobě samém. Mechanismy jsou různé, například následující:

Racionalizace

Mechanismus působící, pokud si pro své vlastní ospravedlnění musím najít racionální a nenapadnutelné důvody. Jsou „povolením“ k tomu, abych mohl udělat to, co chci, ale „neměl bych“. Může jít i důvody, které mi umožní neudělat to, co se mi nechce, nebo to neumím. Jde o obelhávání sebe sama, byť třeba podpořené racionálními argumenty. K zubaři nejdu ne proto, že se bojím nebo nechci čekat v čekárně. Budu mučedníkem… a kdo je víc.

Mechanismus kyselých hroznů

Stanovím si cíl. Nedaří se mi jej dosáhnout. Je pro mě obtížné si přiznat, že jsem se přecenil nebo spletl, eventuálně i prohrál. Byl by to velmi nepříjemný zážitek. Mohl by vést k výrazným depresím a pocitům neúspěchu. Já si ale raději namluvím, že hodnota, o kterou jsem původně velmi usiloval, vlastně žádnou hodnotou není. Fakt, že mi nedostudovaný dentista nepomohl, nevadí. Mohu o to lépe nastavit bohu zrcadlo jeho nedbalosti a pokrytectví.

Vytěsnění

Mám silnou zátěž, bolest, se kterou si opravdu nevím rady. Cítím se ostudně, poníženě, zavrženíhodně… prostě bídně. Příčinu jednoduše vytěsním z vědomí do nevědomí. Výsledek je ten, že o ní „opravdu“ nevím, zapomněl jsem, co se stalo. Kdyby mi někdo něco podobného naznačil – do krve se s ním pohádám, že to tak není. Řekněte sami – bolest zubu není důsledkem zanedbání ústní hygieny a posléze léčby. Může za to ten necita…

Percepční obrana

Snížení citlivosti, zkreslení a bagatelizace informací, které budí obavy a o které nestojíme. Trocha bolesti se dá vydržet, je to jen otázka postoje, zubní kaz je přece brána k mučednictví.

Přesun

Přesunu své negativní emoce na jiného člověka – na dceru, na děti ve škole, nespravedlivé učitele, na psa, na řidiče protijedoucího auta… Samozřejmě nemusí jít jen o lidi, ale i o nadpřirozenou bytost.

Projekce

Připisování svých vlastností druhým lidem – někdy jde o rysy kladné, mnohdy záporné. Předmětem projekce bývají nejčastěji vlastní nepřijatelné agresivní impulsy a sexuální fantazie promítané do partnera. 

 

Projekce může být i pozitivní. Soudím o sobě, že jsem dobrosrdečný a nikomu bych neublížil – všichni jsou přece takoví. Nedělám si iluze o štěstí tryskajícím z tváří budovatelů lepších zítřků socialistické společnosti. Leč pohled na okolojdoucí prizmatem zubní pohotovosti může být přece jen zkreslený.

Když jiným připisuji své negativní vlastnosti, mohu je oprávněně kritizovat. Mohu se zlobit, pomlouvat – to vše bezpečně – neohrozím sám sebe. Trestám za své chyby druhé a ještě se mi přitom uleví… Projděte si znovu úvahy o bohu v úvodu.

Introjekce

Přijetí určitých názorů a postojů, které sám původně nemám, ale mají je ti, s nimiž se chci ztotožnit. Nemusí jít o jednání hluboce promyšlené. Bojovní ateisté, satanisté, jehovisté a mnozí jiní… isté zde nabízejí pestré menu.

Odčinění

Sem patří pomoc, omluva, finanční odškodnění, rehabilitace a další více či méně reálné formy nápravy situace. Patří sem ovšem i magické rituály kolem vnucujících se myšlenek. Postižený vykonává nepříjemné nebo jinak náročné úkony, aby „napravil“ své nevhodné chování nebo myšlenky, eventuálně odvrátil pomyslnou pomstu. Takto je možno např. jít do školy jen po sudých kachličkách, trápit se hladovkou atd. Ne vše, čím Venuše žila a co činila, bylo košer. Snášení bolesti může být mj. i pokus o jakési odčinění.

Projektivní identifikace

Termín zavedla další z psychoanalytiček Melanie Kleinová. Jde o chování, jímž ovlivňuji protějšek, aby byl takový, jaký předem předpokládám, že bude. Učitele lze arogancí vypěnit do poslední mydlinky a pak se utvrdit v tom, že je nespravedlivý. Ne že by pan učitel byl bůh, ale…

Intelektualizace

Dle Anny Freudové jsou nadměrné úvahy o opravdové lásce či o smyslu života v mládí formou obrany před pudovým tlakem. Intelektualizovat lze ovšem i mnohem primitivněji. Mnoho pozoruhodných duchů lidstva cítilo potřebu rozdat si to a samozřejmě ve svých očích zvítězit nad pánembohem.

Štěpení, rozštěp

Jde buď o růžové, nebo naopak černé brýle. Postižený vnímá sebe nebo druhé lidi buď jako bezchybné osoby „bez bázně a hany“, nebo jako lidské zrůdy. Bůh může být hodnocen podobně. Potažmo „střídavě“.

Reaktivní výtvor

Chování člověka je opakem jednání, jež je pro něj lákavé, ale snaží se je zvládnout, odstranit a vytěsnit. Tento „výtvor“ překrývá pravé ledví. Stačí poněkud mimořádná situace – alkohol, bolest zubů, asociální nabídka, kterou je těžko odmítnout – a z přísného strážce mravů a kritika úpadku společnosti se může stát pravý opak.

Agování

Postižený jedná v afektu, aniž by jakkoliv domýšlel následky. Nezabývá se úměrností své reakce. Jde o rozbíjení předmětů ve vzteku, různé formy riskantního chování včetně promiskuity, experimentace s drogami, ale např. i zneužívání dětí. V této souvislosti se hovoří o „trvalém hněvu“, který si do života odnášejí citově strádající děti. Mimochodem paní Venuše mezi ně kdysi patřila.

Regrese

Postižený se vyhýbá úzkosti návratem k chování odpovídajícímu nižší vývojové úrovni. Zločinné chování pak může prezentovat jako nevinou hru. Nemusí si připouštět zodpovědnost. Někdy souvisí i s obranným mechanismem nadměrného sebeobviňování, čímž je přivolávána lítost a pomoc okolí.

Sebeobviňování

Agrese se zdánlivě zcela jednoznačně obrací proti sobě. Dotyčný se obviňuje, kaje a žádné sebeponížení mu není dost velké. Vyrovnává se tak s pocity viny. Tímto způsobem si ovšem také zajišťuje toleranci a pomoc okolí. Jde o řešení situace teď a nyní. Mechanismus může být sycen mimo jiné i situační depresí. Je třeba jej důsledně odlišovat od deprese jako nemoci. Ta je trvalejšího charakteru a postrádá teatrálnost.

Přehnaná reakce

Obecně jde o projevy zvýšené citlivosti. Nadměrné reakce na určitý podnět, ať již situaci nebo chování konkrétní osoby. Obvykle mechanismus obsahuje prvek trestu. Rádoby mučednictví se sem hodí.

Závěr bez iluzí

Nedávno jsem zde popsal poruchy chování, dříve nazývaných psychopatie (úvodní část si můžete přečíst zde: Měl by být váš finanční poradce psychopat?, připravujeme pokračování: Osm druhů psychopatů). Tito lidé mívají obranných mechanismů požehnaně. Žel nejen oni. Lze je najít i u osob vynikajících, počestných i u těch, jimž se říká „sůl země“. Že si jejich existenci mnohdy neuvědomují, je věc jiná.

Chceme-li poznat sebe sama, jakož i druhé lidi, jakož i pochopit rozličné motivy, je třeba porozumět obranným mechanismům a přihlížet k nim. 

Pochybuji, že něco je skutečně náhodné. Všechno, co se přihodí, je v podstatě podobné člověku, kterému se to přihodí, událost se jaksi nevysvětlitelně přizpůsobuje, mění se její jakost, aby se hodila pro povahu každého, s kým souvisí. 

Aldous Huxley