Je Venuše Milóská krásná všude?

Plastický chirurg Svatopluk Svoboda má na stole sošku Venuše. Přes tisíce žen, které mu za život doslova prošly rukama, představuje pro něj ideál krásy stále tato starověká bohyně.

Na kliniku plastické chirurgie v Praze přišel začátkem sedmdesátých let coby student medicíny a o pár let později tu nastoupil jako lékař. Nějaký čas působil na oddělení popálenin, které tehdy bylo součástí Kliniky plastické chirurgie. V osmdesátých letech se všechna pracoviště přesunula do veliké moderní budovy na Královských Vinohradech. „Tam se dělala veškerá plastická chirurgie, tedy vrozené vady, úrazová chirurgie, replantace, nádory… a poněkud okrajově i chirurgie estetická,“ vzpomíná na začátky v oboru estetické medicíny. V tehdejší společnosti o tyto zákroky jednak nebyl příliš velký zájem, za druhé je podstupovali především tehdejší prominenti – herečky, zpěvačky, manželky politiků. Operace estetické medicíny se u nás rozmnožily až po revoluci, do té doby představovaly maximálně tak deset procent operačních výkonů na plastické chirurgii. I Svatopluk Svoboda začal počátkem devadesátých let provozovat soukromou praxi coby estetický chirurg, roku devadesát pět otevřel soukromé sanatorium estetické chirurgie. Co ho k tomu vedlo? „Samozřejmě možnost vydělat nějaké peníze,“ říká otevřeně.

Při plném úvazku má jako odborný asistent na 3. lékařské fakultě UK plat zhruba jako učitel. Po čtyřiceti letech praxe je to dvacet šest tisíc hrubého. „Když je možnost si přivydělat v privátní praxi, proč ne. Ale především mě baví ta pravá medicína, úrazová a nádorová plastická chirurgie, různé rekonstrukce a samozřejmě také výuka studentů lékařské fakulty i mladých lékařů na stážích. Živit se jen a pouze estetickou chirurgií by mě neuspokojovalo. Do estetiky odešla z finančních důvodů celá řada šikovných plastických chirurgů. Otevřou si soukromou praxi a nedělají nic jiného než prsa, víčka, facelifty, břicha. Občas odstálé uši a křivý nos, je to pět, šest operací stále dokola.“ 

Přesto si dnes, v jeho privátní ordinaci na Václavském náměstí, budeme povídat právě o estetické medicíně, unikátním vzorníčku ženských genitálií nazvaném poeticky Pipinotéka, i o tom, že problém s vlastním tělem bývá především v hlavě.

Když jsme mluvili o začátcích, dají se výkony estetické medicíny srovnat podle obtížnosti? Je něco typický zákrok pro začínajícího estetického chirurga? Mladého pouštíme jen na uši, například?

Takhle jednoduše bych to neřekl. Každý plastický chirurg před atestací se musí naučit také základní estetické výkony. U obličeje jsou to víčka, uši, nos, facelift, zvětšení rtů, vytažení čela. Když půjdeme dolů, tak to jsou prsa, zvětšování a modelace. Když půjdeme ještě níž, tak to je plastika břicha. Když půjdeme nejníže, tak jsou to v současné době modelace genitálií. To je móda posledních deseti – patnácti let, dříve se tato oblast nijak esteticky neupravovala.


Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

Svatopluk Svoboda se plastické chirurgii věnuje více než čtyřicet let, stále oceňuje ženskou krásu, ale tou nejkrásnější je starověká bohyně: „Ideálem krásy zůstává Venuše Milóská, na tom se po staletí nic nemění,“ říká.

Každý plastický chirurg musí mít atestaci z oboru plastická chirurgie, jinak nedostane od lékařské komory licenci. Ale bohužel v současné době si každý může dělat, co chce, takže spoustu estetických operací dělají chirurgové, kteří to v životě neviděli.

Co se ještě změnilo? Za tu dobu, co se estetické chirurgii věnujete? Změnil se ideál krásy, zájem žen o určité zákroky?

Z hlediska plastického chirurga je ideál krásy pořád Venuše Milóská. Ale každá doba má své. V šedesátých letech chtěly všechny ženy vypadat jako Brigitte Bardotová, ale dnes nic takového není.

Je to pestřejší?

Je, některé holky chtějí vypadat jako barbíny, jiné jako Dolly Buster. Ale že by se obecně měnil ideál krásy za posledních dvacet let, to asi ne. Je to samozřejmě jiné než ve dvacátých, třicátých letech, kdy ženy měly být spíše poněkud baculaté, což už se dnes nenosí. Vezměte si staré časopisy a zjistíte, že tehdejší krásky, ať už to byla Adina Mandlová nebo jiná, všechny byly z dnešního pohledu oplácané. Samozřejmě, že každá žena má trochu jinou představu o svém ideálním těle. A některé jsou pro dosažení své představy ochotné mnohé podstoupit. To je jedna z nejdůležitějších věcí, ženy to skoro nikdy nedělají kvůli nám, chlapům. Dělají to kvůli sobě.

Já jsem měla několik variant. Jestli je to kvůli sobě, svému muži, mužům obecně, anebo kvůli jiným ženským, aby koukaly.

To moc nevím, jaké jsou tyhle vztahy mezi ženskými. Ale devadesát pět procent pacientek mi řekne, že už se na sebe nemůže koukat. Nebo že jí od patnácti vadí, že nemá žádná prsa. Je jí pětadvacet nebo pětatřicet, konečně na ně našetřila a tak si je chce pořídit. Manželovi je to prý jedno, dělá to jen kvůli sobě. Nebo přijde krásná holka, po dvou dětech a dvou kojeních má prsa vytahaná, řekne: Podívejte se na mě, roluju si to do podprsenky a strašně mě to štve. Udělejte s tím něco. Já se ptám: A komu to vadí? No mně to vadí, nemůžu se na sebe podívat.

S tím rolováním… Překvapilo mě, že některé ženy prý mají problémy tohoto typu u stydkých pysků? Že si je musí „rolovat“ do prádla?

Některé ženy opravdu mají takové problémy, trápí je dlouhá a vyčnívající labia minora. Někdy to vypadá, jako když jim tam visí šourek. Těm se nedivím. Problém je, že v Čechách tyto modelační operace málokdo dělá pořádně. Kolínské sanatorium je asi jediné pracoviště u nás, kde neděláme tzv. labioplastiky, ale celkové modelace genitálu. Rozdíl je veliký. Labioplastika znamená, že se ta přečnívající část genitálu natáhne, ustřihne nebo vyřízne, zapošije a je vymalováno. Modelace genitálu znamená, že celý zevní genitál upravíme do úplně nového tvaru. Je to dosti složitá operace, velká piplačka. Abychom mohli odvést opravdu precizní práci, nemůžeme operovat v místním umrtvení. Je nutná celková anestezie, protože tahle operace někdy trvá až dvě hodiny. Ale dáma se probudí a má krásnou pipinku.

Vy na to prý máte speciální vzorníček?

Já jsem tu, pokud vím, jako první začal dělat celkové modelace genitálu. Kdysi jsem se s tím seznámil v Brazílii, kde jsem byl na stáži, v Evropě se to tehdy nedělalo. Ale Brazilky chtějí být krásné všude, jak mě tehdy brazilští kolegové ujistili. A tak jsme to zkusili i u nás. Ze začátku žádný velký zájem nebyl, ale dnes dělám těchto operací opravdu mnoho. Na naše pracoviště přijíždějí dámy ze široka daleka. Bohužel dost je i takových, které prodělaly labioplastiku na jiném pracovišti a přicházejí s prosbou o opravu, protože takhle si to nepředstavovaly. Žádný plastický chirurg nedělá opravy rád, ale vždy se snažím nějak pomoci k ideální představě.

Jenomže jaký je vlastně ideál ženského genitálu z hlediska estetického? Jaký tvar zevního genitálu má krásná Venuše Milóská? To nikdo neví a tak jsem oslovil svého přítele, slavného akademického malíře, který je i zkušeným anatomem, aby mi nakreslil ideál ženského genitálu. Za tři měsíce mi vyrobil knížečku, kterou poeticky nazval Pipinotéka. Nakreslil mi do ní nejrůznější podoby ženského genitálu, je to vlastně takový katalog. Pacientka si vybere a ukáže, co asi tak vyhovuje její představě, a my se snažíme jejímu přání co nejvíce přiblížit. Většinou se to daří.

Tyhle potíže třeba s visícími stydkými pysky mají ženy po porodu?

Po porodu málokdy, to je vrozená záležitost. Mají s tím potíže od osmnácti, devatenácti let, někdy ale i úplně mladá děvčata třeba od patnácti. Dřív se to neřešilo, dnes už jsem jich odoperoval na tisíc. Zpočátku byly obavy ze zhoršení sexuálních prožitků po těchto výkonech, ale zkušenost je spíše opačná. Musím zaklepat, dosud mi žádná pacientka neřekla, že by po této operaci měla nějak sníženou citlivost. Naopak. Často slyším: Konečně vím, o čem je sex. Bavil jsem se o tom od začátku s gynekology i sexuology – kdysi měli dojem, že dělám něco jako ženské obřízky a napadali mě, že ženám ubližuji, ale dneska mi pacientky sami posílají.

Potřebuje mít dobrý estetický chirurg nějaké zvláštní předpoklady, dovednosti, vlastnosti? Estetický chirurg třeba cit, speciální oko?

Chirurg musí být především zručný. To se pozná už na medicíně, student dostane do ruky jehelec a do hodiny vidíte, z koho chirurg nebude. A kromě toho plastický chirurg musí mít určitou představivost a estetické cítění.

Mrkne a vidí?

Mrkne a vidí a ví, co s tím udělat.

Když si genitálie dámy vybírají podle vzorníku, jak to probíhá u ostatních zákroků? Tam nic takového nemáte?

Vždycky musíte s pacientkou najít společnou řeč. Popíše, co si představuje, a vy řeknete buď ano, tohle umím, nebo tohle nejde. Když pacientka trvá na něčem, co je nereálné, nebo co by jí dokonce mohlo uškodit, nedonutí mě, abych ji operoval. Řeknu jí: Možná najdete někoho, kdo vám to udělá, ale já to nebudu. Někdy to není snadné, ale jak říkal pan profesor Fára, což byl náš velký učitel, slavný plastický chirurg, žák profesora Buriana: Největší umění plastického chirurga je odmítnout pacientku.

Stává se vám to? A proč?

Má-li pacientka nároky, které jsou nepřiměřené jejímu stavu, věku a podobně. Stane se to čas od času, naštěstí ne příliš často.

Jak se vaše pacientky vnímají, pokud jde o vlastní vzhled? Jsou realistky, fandí si, nebo jsou spíš přehnaně kritické?

Když jsou realistické, tak to jde. Když má žena prsa nulky, tak jí nemůžete vyrobit rovnou pětky, to nejde ani fyzicky. Když to je rozumná holka, je šťastná za plné dvojky. Ale nejhorší je, když pacientka přinese fotku celebrity a chce tak vypadat.

Mě ale překvapuje, že nemáte vzorník třeba na nosy. Jak se domlouváte, jak to bude vypadat?

To se musíme domluvit. Ideální je, když pacientka řekne, co jí vadí, pršák, hrbol, široký nos. Pak jí můžu u zrcadla ukázat, co se s tím dá dělat. Jsou pracoviště, která mají počítačový program na předběžné modelace nosů, ale já se mu po zkušenostech vyhýbám. Něco jiného je totiž namodelovat nos v počítači a něco jiného je udělat ho při operaci. Bohužel to nejde vždycky naprosto přesně stejně jako v počítači. Ostatně nosy málokterý chirurg dělá opravdu rád, říká se, že operace nosu je taková maturita plastického chirurga, každá droboučká chyba se vymstí, nos neschováte.

U prsou jsem rád, když si pacientka přinese obrázek, abych viděl, jaký typ prsů se jí líbí. Pak se o tom můžeme bavit, co bude možné.

Přijdou si ženy pak krásnější? Není problém někdy spíš v hlavě než v odstátých uších nebo malých prsou?

Problém je vždycky především v hlavě.

Nenajdou si po čase na sobě další vadu na kráse?

Jsou ženy, které se operací zbaví mindráku a jsou potom spokojené. Některé pacientky se neuvěřitelně promění. Přijde sem dívka, která nemá žádná prsa, taková myška šedivá, sedí schoulená… Za šest neděl, když má nová prsa, sem vpluje mladá dáma, která má kraťoučkou sukýnku, nádherné tričko, nový účes, září a říká: Mně se změnil svět! To samé je u nosů, odstálých uší, kosmetických vad. To je pak velká radost.

Projevuje se u vaší klientely současný kult mládí?

Samozřejmě je spousta dam, které chtějí vypadat mladší. Nechávají si vytahovat vrásky, to jsou ty facelifty. Já osobně moc neuznávám některé hodně propagované moderní metody, nitě, botulotoxiny, miniinvazivní lifting, laser…, protože jejich výsledky často nebývají ideální, a někdy je to za krátký čas stejné. Ale je to dobrý byznys. Podle mého názoru v mnoha případech bohužel zatím není nad klasické metody plastické chirurgie. Moc nevěřím miniinvazivním metodám, ani krémům. Kdyby všechno fungovalo jako v reklamách, tak jsme všichni mladí, krásní, štíhlí, svalnatí. Koupíte si posilovadlo a za šest týdnů nemáte břicho. Koupíte si krém, budete si ho pravidelně mazat a omládnete o dvacet let. Co dodat? Plastika má své možnosti, ovšem také své hranice.

Stane se, že člověk psychicky nepřijme svou novou podobu, své nové tělo, jako tomu je někdy u transplantací? 

Zatím jsem to nezažil, ale určitě se takoví jedinci výjimečně najdou. Ale mají rysy psychózy. Já jsem zažil dámu, která obešla plastické chirurgy a od každého si nechala sekat do nosu. Měla čtyři pět operací nosu, pořád nebyla spokojená – a nebude spokojená nikdy. Teď za mnou přišla jiná pacientka, která má za sebou všechny plastické operace, které existují. Přišité uši, jiný nos, vytažený obličej, nafouklé rty, vytažený krk, vycpaná prsa, zplacatělé břicho, valy stehen, má prostě všechno…

A vypadá dobře?

Obávám se, že nevypadá, a také není stále spokojená. Ale to jsou extrémy. Ideálem je samozřejmě spokojená pacientka. A spokojený plastický chirurg. Stane se mi, že se svojí prací nejsem úplně spokojený, říkám si, tady jsem to mohl vzít malinko víc nebo jinak, a pacientka je nadšená. Nebo mám pocit, že jsem udělal krásná prsa a ona by chtěla ještě větší…

Přečtěte si: Operace prsou na vlastní oči – upozornění: ve fotogalerii jsou snímky z operace, zvažte, jestli je opravdu chcete vidět.

Dokážete ještě ocenit ženskou krásu? Nosíte si práci domů?

Já mám ženy opravdu rád a opravdu dokážu ocenit ženskou krásu. Nehodnotím je z hlediska plastického chirurga.

To se dá vypnout?

Dá. Já třeba strašně rád operuji prsa, ale jako mužský jsem dolňák, ženy si prohlížím od nohou. To jde oddělit. Ale jinak si samozřejmě každý z nás nosí práci domů, zvlášť v úrazové medicíně.

Když jsem jako mladý lékař začínal na popáleninách, byla to úžasná medicína. Popálený člověk je strašně nemocný, od hlavy až k patě, a lékaři, kteří dělají popáleniny, jsou jedni z nejchytřejších a nejerudovanějších doktorů vůbec. Je to strašně těžký obor a mně se to moc líbilo, možná bych ani na tu plastiku nešel… ale já jsem každé mrtvé dítě obrečel. Když na rozsáhlé popálení zemře dospělý, je to jistě tragédie, ale když je to tříleté dítě, čtrnáct dnů vám tam umírá a nemůžete mu pomoct… je to strašné. Po několika letech jsem zjistil, že na tenhle obtížný obor asi nejsem dost psychicky odolný. Raději jsem se věnoval plastické chirurgii.

A měl jsem tu možnost, že jsem byl jedním ze zakladatelů mikrochirurgického týmu na plastické chirurgii a mohl začít dělat spoustu krásných a úžasných operačních výkonů, zejména replantačních. To jsou operace, kdy za pomoci operačního mikroskopu sešíváte ty nejjemnější struktury lidského těla, droboučké cévy a nervy. Tyto výkony umožňují zpětné připojení úrazem amputovaných částí těla, třeba prstů i celých rukou. A je to také moc krásná medicína. Představte si, že přivezou pacienta, který si amputoval ruku například na cirkulárce. Tu ruku s ním přivezou jako balík v chladicí tašce. A my si sedneme k mikroskopu, mnoho hodin operujeme, a když jde všechno tak, jak má, pacient za pár týdnů odchází uzdraven a na rozloučenou vám podá ruku, tu, co byla uříznutá. To je moc hezký pocit, kterému se málo co vyrovná.

Ale něco podobného je i pohled na krásná prsa, která dříve krásná nebyla.

MUDr. Svatopluk Svoboda

Plastický chirurg

Plastické chirurgii se věnuje více než čtyřicet let, dosud stále pracuje jako vedoucí jednotky intenzivní péče Kliniky plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady – 3. LF UK, tamtéž je odborným asistentem. Přednáší, vede odborné semináře a vyučuje studenty medicíny a současně se zabývá též postgraduálním vzděláváním lékařů v plastické chirurgii.

Jeden ze zakladatelů mikrochirurgie v našich zemích. Publikoval četné vědecké práce v odborných časopisech, účastnil se mnoha zahraničních kongresů, absolvoval odborné stáže v řadě evropských zemí, v USA i Brazílii.

Kromě práce vědecké napsal desítky článků o problematice estetické chirurgie, uveřejněných v řadě populárních časopisů.

Provozuje privátní praxi, zaměřenou především na oblast plastické, estetické a kosmetické chirurgie: je vedoucím lékařem a provozovatelem 1. kolínského sanatoria (www.sanatorium-kolin.cz), nestátního zdravotnického zařízení, a v Praze vede soukromou ordinaci plastické chirurgie (www.svatopluksvoboda.cz).

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 20. 11. 2016 17:33