Je mi úzko. Co když je někdo lepší? A má se líp?

Jistěže netoužíme po „hodinkách s vodotryskem“, ty nikdo nemá. Je však děsivé vlastnit pouhý mobil za pětistovku, pokud víte, že spolužák má stejnou značku za třináct tisíc. Úzkost ze srovnávání se objevuje kolem desátého roku věku.

Kdesi na internetu koluje obrázek jablka sestaveného z plátků různých plodů. Tvoří je nejen kousky jablek rozdílných barev, ale i plátky hrušky, pomeranče, citronu. K tomu patří nápis: „Nebojte se odlišnosti!“

Dávno, velmi dávno před vznikem zmíněné informační dálnice nám předkové zanechali mudrosloví typu „kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“. Dále konstatování o tom, jak těžké to mají bílé vrány v hejnu černých. Oproti tomu poměrně nedávno formuloval jeden z nejcitovanějších psychologů ve světě – Leon Festinger svoji teorii kognitivní disonance. Zjednodušeně řečeno – pokud děláme něco, s čím nesouhlasíme, ale je to pro nás výhodné, hledáme si důvody, proč je to vlastně docela správné, důležité a nutné. Typické je konstatování: „Někdo to dělat musí…! Kdybych to nedělal já, přijde někdo jiný a horší…“

Podívej se na Káju!

Před lety mne pod záminkou reportáže z praxe psychologa vyhledala redaktorka Brněnského večerníku, o pár let mladší než já. Představili jsme se a dáma dodala: „Já vás ale znám a už víc než třicet let nenávidím.“ Zatrnulo mi a stal se ze mne velký otazník: „Za co, paní redaktorko, za co?“

Vysvětlení bylo bezprostřední – její rodiče znali mé prarodiče a často mne dávali své dceři za vzor. V jejich podání jsem byl Mirek Dušín, práce (chování i učení) všeho druhu a vždy na jedničku. Omyl, respektive „svatá lež“. Vynikal jsem jen tím, že jsem dětství pročetl. Ani na známkách z češtiny to vidět nebylo. Interpunkce byla a je nad síly dysortografika. I nemístná aureola ve srovnávání měla své dlouhodobé důsledky.

Novinářku jsem ujistil svým plným pochopením. Vím, jak jí bylo. Mojí noční můrou byl totiž jistý Kája K. – vzorný to hoch, nadšeně sportující, učící se cizí jazyky, hrající na klavír i na housle, ochotně pomáhající mamince, hrdina všedních i svátečních dnů, vždy bez bázně či hany.

„Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla!“ Výrok z dnes již archaického televizního seriálu ilustruje další (riskantní a pochybné) srovnávání. Vzít si někoho jiného (považovaného za lepšího), než je ten, komu jsme reálně řekli ano – byl by svět jako květ.

Ať sousedovi chcípne koza

Kdo nevěří, ať tam běží, leč tvrdí se, že v USA mají lidé radost z bohatství a úspěchů svého souseda. Je OK bydlet na dobré adrese – tam, kde žijí ti, kdož jsou super. Naše (s)prosto národní tradice jsou jiné.

Známá anekdota vypráví o Čechovi, který se modlí k Bohu: „Pane Bože, můj soused má kozu a ta mu hodně dojí.“ Bůh se ho ptá: „A ty, můj synu, bys chtěl mít také takovou kozu, že?“ A Čech odpoví: „Ne, Bože, já bych jenom chtěl, aby ta koza sousedovi chcípla.“

Závist – což s jistým zjednodušením je sestra úzkosti – tuzemským světem vládne. Úzkost je velmi nepříjemně vnímaný stav. Jde o nejasnou předtuchu nebezpečí, hrozby, ponížení, jež vesměs očekáváme v budoucnu. Sigmund Freud ji považuje za transformaci nevybitého libida. Pudová přání jsme schopni vytěsnit do podvědomí či dokonce do nevědomí, ale jejich energie se hromadí… k úzkostnosti.

Strach je emocí podobnou úzkosti, leč ne totožnou. Zaměřen bývá na konkrétní ohrožení či nepříjemnost. Úzkost je obecnější, její zdroje jsou méně jednoznačné. Není známo, že by se někdo narodil jako „strašpytel“, či chcete-li bojínek. Pohotovost k úzkostnému reagování může být ale vrozená. V každém případě bývá trvalejším osobnostním rysem.

Je mi úzko. Co když je někdo lepší?

Úzkostnými psychickými poruchami alespoň po určitou dobu trpí každý sedmý Evropan. Termín „po určitou dobu“ je zde důležitý. Kojenec nebude trpět úzkostí z toho, že situace v zaměstnání jeho otce je na pováženou. Jeho tátu nepostihne separační úzkost, pokud máma odejde, dejme tomu, na nákup. I když nikdy neříkej nikdy. Rozvinutá žárlivost obsahuje strach (ze ztráty) i nejasnou úzkost. Co když si najde někoho lepšího a mne opustí?

O úzkosti ze srovnávání lze podle Erika Eriksona hovořit až zhruba od deseti jedenácti let. Její kořeny jsou ve snaze vyrovnat se svým vrstevníkům. Přesněji v obavě, že se nám nepodaří dotyčné „dohnat a překonat“. Je děsivé vlastnit pouhý mobil Samsung za pětistovku, pokud víte, že spolužák má stejnou značku za třináct tisíc. A to ani nemluvím o lákání Nokie či Motoroly. Jistěže netoužíme po „hodinkách s vodotryskem“, ty nikdo nemá. Ale fotografovat mobilem přece dnes již může každý… kdo je cool a ne socka.

Nejde jen o záležitosti materiální. Úzkost vyvolává srovnávání vzrůstu, rozvoje sekundárních pohlavních znaků, touha po „chození“, či spíše fakt „nechození“ s opačným pohlavím atd.

Dospělé obavy

Dospělost od úzkostných obav obvykle nepomůže. Jen je poněkud změní. Plodnost či neplodnost, jak bude dopadat rodičovství, sňatek coby závazek, riziko rozpadu rodiny, vzdělání, uplatnění v zaměstnání, hypotéky a jiné půjčky. Navíc sotva se uplatníte „v mladém kolektivu“, na dohled je pětatřicítka… a ve čtyřiceti již budete „vyhořelé palivo“ ve srovnání s tzv. mladými puškami.

Ze samé úzkosti se raději nezmíním o mužském ani o ženském klimakteriu, důchodu, nemocech ani o tom, že „člověk je smrtelný, práce je živá“…

Občas se zdá, jak v minulosti – kdy všichni měli stejně málo – nebyl k úzkosti ze srovnávání důvod. Coby léčebný prostředek proti tomuto zjednodušení doporučuji např. zhlédnout film Ucho. I když… odposlechy… raději to nebudeme rozvádět.

Co s tím?

„Život je to, co máme, ne to, co chceme,“ konstatoval kdysi Arnošt Lustig a před ním i po něm jistě i řada jiných. Obvykle se nabízejí některé, někdy i mnohé možnosti ke zlepšení vlastní situace. Zvláště pokud nepropadneme tzv. naučené bezmocnosti. Tahle forma rezignace spojená s výmluvami vzniká i z nesmyslného srovnávání.

Člověk má být především sám sobě (pokud možno spravedlivým) soudcem a jak se lidově říká neprudit druhé… mj. i srovnáváním nesrovnatelného.

Každý jsme jiný, a co je jiné, nemusí být v souhrnu horší.

Začal jsem mudroslovím a s ním i končím. Tvrzení „Lepší dobrý příklad, nežli písma výklad“ nemá patent na pravdu. Obrazně i proto, že rychlost jízdy musí být úměrná stavu vozovky… a ta, co do schopnosti přijímat odlišné, nebývá valná. Nadměrné srovnávání může vyvolat havárii.

24 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 11. 9. 2015 11:01