Je kontrola zahraničních potravin na politickou objednávku?

Když budeme zahraniční potraviny více sledovat, najdeme více prohřešků a prodej tuzemských potravin se zvýší. Je tohle důvod, proč se inspekce zaměřuje zejména na kontroly zahraničních potravin?

Bývaly doby, kdy naše dozorové orgány bdící nad kvalitou potravin prezentovaly jako součást své práce také osvětové informace, které spotřebitelům napomáhaly v orientaci v označování potravin, rozdílech v názvosloví či které se týkaly zásad správného stravování. V současné době ale již pouze chrlí zprávy o tom, jaké nebezpečné či klamavě označené potraviny při svých kontrolních akcích inspektoři Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) nebo Státní veterinární správy ČR (SVS) zachytili a jak statisticky roste počet kontrolních akcí.

Jsou kontroly na politickou objednávku?

Pozornému čtenáři přitom neunikne (nebo ano?), že prakticky všechny negativní údaje o porušování potravinářských pravidel zjištěných SZPI nebo SVS se týkají zahraniční produkce, především pak pocházející z Polska a Německa – tedy ze zemí, ze kterých se k nám také nejvíce potravin dováží a které jsou největšími konkurenty našich výrobců potravin.

Svým způsobem je skutečně logické, že ve větším množství druhů a objemů potravin dojde k vyšší pravděpodobnosti nějakých prohřešků. To ovšem ztrácí logiku za situace, kdy jsou – alespoň mediálně – všechny české potraviny, kterých je v českých malo i velkoobchodech nejvíce, v pořádku. Ze stejného důvodu, jako je vyšší pravděpodobnost záchytů prohřešků při kontrolách potravin z dominantně dovozových zemí, to prostě není možné.

Je tak zcela zřejmé, že jde o politickou objednávku, byť to pochopitelně nelze dokázat, o níž se její autoři domnívají, že je to v zájmu našich výrobců a že se tak potraviny tuzemského původu více prosadí na našem trhu. To by však platilo pouze v případě, kdyby se možná s ještě větší intenzitou, než je pranýřování „cizích“ potravin, nezpochybňovala kvalita, složení, technologické postupy nebo vliv na lidský organismus v případě českých potravin, a to prostřednictvím nekonečné škály testů, „zasvěcených“ rad, nutričních doporučení a podobně. Kombinací degradace zahraničních i tuzemských potravin pak našinec nutně musí dojít k názoru, že na našem trhu se prodává jen odpad, nižší kvalita, to vše za vysoké ceny a člověk v zásadě nemá šanci si něco dobrého a zdravého k snědku koupit.

Klasa nebo Česká potravina?

Tak to ale není, samozřejmě i u nás, stejně jako kdekoli jinde (alespoň v Evropě), lze koupit kvalitní, dobré a cenově přijatelné výrobky, a to jak od našich výrobců, tak od zahraniční konkurence. Právě v tom by ale měla hrát zásadní roli osvěta spotřebitele, také v podání dozorových orgánů, které disponují dostatečně kvalifikovanými odborníky, na rozdíl od většiny nevládních organizací.

To samé platí i o projektu KLASA, do kterého stát v minulosti nalil přes miliardu korun, ale který kromě loga (což ještě navíc bylo předmětem soudního sporu, neboť příslušné logo bylo tak trochu napůl ukradeno) a označení příslušných potravin zas tak moc orientaci spotřebitele nenapomohl. To také proto, že se slogany se značkou KLASA spojené omezily jen na obecná konstatování, která si člověk přečte asi tak na tisícovce různých „nonKLASA“ serverů.

V současné době navíc už ani o označení KLASA není vůbec slyšet, ačkoli vítězové výběrových řízení na komunikaci této značky již dávno se svými projekty vyhráli. Podle všeho proto, že se ministerstvo zemědělství hodlá více soustředit na kampaň „Česká potravina“ a čekalo na platnost novely zákona o potravinách a s ní spojených prováděcích vyhlášek. Tak či tak bude v praxi „Česká potravina“ další ze značek odkazující na národní původ potravin, která se však na rozdíl od značky KLASA nemůže opřít o zhruba patnáctiletou historii. A spotřebitele zase ještě dále zmate.

Víc kontrol, víc vítěz

Samozřejmě, kontroly potravin jsou zapotřebí a zveřejňování prohřešků žádoucí, avšak v nějaké důvěryhodné struktuře. Kromě toho není klíčová kvantita kontrol, ale závažnost zjištění, a také rozlišení závažnosti prohřešků. Příjemci těchto údajů ale bez určité osvěty závažnost neposoudí, a tak jediné, co je obecně pochopitelným údajem, je počet prováděných kontrol. Kdo jich udělá víc, vyhrává…

Samozřejmě by také bylo žádoucí, aby se naši potravináři, a to nejenom ti velcí, ale i ti malí – výrobci regionálních identických potravin, více uplatnili na našem trhu. Toho se ale nedosáhne očerňováním konkurence, ale naopak poukazováním na vlastní pozitiva, a to na základě skutečných argumentů, ne politického zadání. Již několikrát v minulosti jsem zmínil moudrost starých českých přísloví, prověřených mnoha generacemi, která platila včera, dnes a budou platit i zítra. V tomto případě více než jakákoli jiná platí: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“.