Je chorobné lhářství choroba? Ne, pokud nevidíte kolenem

Autor: Ilustrace wikipedia.org, licence public domain

Syndrom barona Prášila, bájivá lhavost je něco zcela jiného než halucinace a bludy, které provázejí psychická onemocnění. Nemocný je o svém bludu přesvědčen. „Chorobný lhář“ jen kecá.

Pravda a lež nemusí být vždy naprosto odlišné. „Každý má svou pravdu.“ Mnohdy záleží na úhlu pohledu a zkreslení tzv. osobnostní rovnicí. Lhaní pomáhá zvládnout nepříjemné situace. Ty, jež nechceme nebo nemůžeme řešit „životem v pravdě“. Sdělení pravdy vyžaduje určité podmínky a jistou míru svobody. Když ze strachu o život nebo třeba o sociální postavení „odvoláte“ a posléze v soukromí konstatujete „a přece se točí“, jde o účelovou záležitost, ne o chorobu.


Autor: Ilustrace wikipedia.org, autor August von Wille, licence public domain

Bájivá lhavost – nazývaná také mýtomanie nebo syndrom barona Prášila – je takříkajíc brnkačka proti projevům lhaní spjatým s psychickým onemocněním

Existují kriteria odlišující lež a pouhý klam. Lež předpokládá úmysl uvádět protějšek v omyl. To v situaci, kdy je možnost vybrat si bez katastrofických následků mezi sdělením pravdy a lží. Pro pouhý klam hovoří „malá dohoda“. Spočívá v oboustranném přijetí předem daných informací.

Z časů dětství vzpomínám na kouzelníka Karliniho. Na mne, malého kluka působil jako zjevení – čaroděj. Přesto i mně bylo jasné, že není nadpřirozená bytost ani oživlý mág z pohádek. Ostatně pan Karlini se tím netajil. Naopak byl na vyvolání iluze u diváků hrdý.

Lež může být příznak onemocnění

Lhaní může být součástí komplexu příznaků některých duševních chorob. Dotyčný vypráví různé historky, o nichž je přesvědčen, že se staly. Bájí a věří tomu, co říká. Nejde mu „o zisk ni slávu“. Účelový prvek jeho specifická lež nemá. Prostě se s vámi podělí o to, o čem je přesvědčen.

Jednoznačný charakter chorobného příznaku mají bludy a halucinace. Vyskytují se převážně u nejzávažnějších duševních chorob – psychóz.

Počátek psychotického onemocnění bývá, i když nemusí nutně být, nenápadný. Coby předzvěst se mohou objevit problémy v zaměstnání nebo studiu, horší soustředění, konflikty s okolím. Někdy se změní zájmy. Veselý extrovert sportovec se uzavře do sebe před okolím a začne se zabývat bizarními filosofickými systémy. Okolí si všímá jeho uzavřenosti, dotyčný nekomunikuje, či je „drzý a úsečný“. V každém případě jiný, jakoby složitější člověk než dřív.

Nemocný si je svým bludem naprosto jistý

Blud je na chorobném základě vzniklý úsudek a přesvědčení, které nelze vysvětlením ani důkazy vyvrátit. Doprovází jej pocit pravdivé jistoty. Ovlivňuje jednání postiženého. Ten mívá tendenci odstranit pochyby druhých lidí, přesvědčit je, že onen nesmysl je pravdivý. „Nabídka“ možných bludů coby psychotických příznaků je rozsáhlá.

Bludy jako projevy nemoci

  • Depresivní blud: doprovází jej pocit bezmocnosti, sklíčenosti, pokles sebedůvěry, úzkost, očekávání katastrofických událostí.
  • Autoakuzační blud - sebeobviňující: přesvědčení o tom, že dotyčný zavinil různé tragédie, jež nemohl ovlivnit. Obviňuje se z drobných prohřešků, jež ovšem prezentuje jako katastrofy. Připadá si jako nejhorší z nejhorších.
  • Insuficienční blud: naprosté podceňování svých schopností, dovedností a vlastností. To je v rozporu s objektivně prokazatelnými životními úspěchy.
  • Mikromanický blud: přesvědčení o vlastní bezvýznamnosti pro sociální skupiny, v nichž žijeme. Přesvědčení o riziku, jež život a existence člověka přináší druhým lidem.
  • Ruinační blud: mylné přesvědčení o vlastním zruinování – ztrátě prostředků a zázemí k životu.
  • Obavný blud: přesvědčení, že se stane něco hrozného. Namátkou konec světa, příští měsíc osmnáctého.
  • Negační blud: popírání evidentních a zřejmých skutečností a jevů.
  • Blud enormity: některé špatné vlastnosti, jak u sebe, tak u druhých, jsou natolik zveličeny, že jejich uplatnění budí hrůzu. Někdy se mluví o pseudomegalomanii.
  • Blud eternity: přesvědčení o nemožnosti zemřít. O vlastním utrpení jako odplatě za své obvykle vymyšlené nebo značně nadsazené negativní skutky.
  • Blud hypochondrický: přesvědčení o onemocnění, ať již chorobou v úvahu přicházející nebo zcela nereálnou. Např. hnije mozek (více Hypochondr není simulant).
  • Blud expanzivní: na chorobném základě vzniklé nesprávné přesvědčení nebo úsudky. Nelze je vyvrátit rozumovými argumenty. Postižený má pocit pravdivé jistoty a evidentnosti. Snaží se odstranit pochyby druhých hledáním dalších důkazů. Ty mohou být zkresleny, aniž by si to dotyčný uvědomil.
  • Blud extrapotenční: přivlastnění si vynikajících vlastností naprosto neodpovídajících realitě. Do tohoto rámce patří blud megalomanický – jsem naprostá jednička, zázraky činím na počkání, blud originální – pocházím z urozeného nebo jinak významného rodu, blud inventorní – vynalezl jsem něco ohromného – namátkou perpetuum mobile, blud reformátorský – jsem povolán a schopen změnit svět k lepšímu, blud religiózní: jsem povolán hlásat (nové) náboženství, patřím mezi osoby, o nichž je zmínka v bibli nebo v jiných svatých knihách.
  • Blud paranoidní: podobně jako u ostatních bludů i zde jde o chorobný úsudek nevyvratitelný a výrazně ovlivňující chování. Postižený je vztahovačný. Je přesvědčen o různých formách útoků proti vlastní osobě. Z bezvýznamných podnětů si vytvoří příběh typu „jsou proti mně“.
  • Typické jsou bludy perzekuční: nepřátelé mi chtějí škodit, musím se skrývat nebo bránit.
  • Dále bludy ukřivděnosti: bylo mi úmyslně ukřivděno, ale já to tak nenechám, variantou je přesvědčení o nedocenění vlastní osoby a jejího přínosu pro ostatní.
  • Svéráznou kategorií jsou žárlivecké bludy o nevěře partnera či partnerky. Více Žárlivost: Nemoc, jež může mít smrtelné konce.
  • Existuje i blud erotomanický: přesvědčení o mimořádné erotické přitažlivosti pro konkrétní osobu nebo pro celou skupinu lidí, např. žaček ve třídě. Doprovází jej soustavné projevy eroticky laděné pozornosti zaměřené na onoho dotyčného jedince nebo skupinu. Odmítnutí z jeho / jejich strany na věci nic nezmění.

Obecně je pro bludy typická tzv. systemizace. Jednotlivé bludy jsou myšlenkově spojovány v jeden celek. Každý další jako by vysvětloval a doplňoval ty předchozí. Vzpomínky na starší události jsou emočně zkresleny tak, aby zapadaly do bludné koncepce. Podobně je zkresleno i vnímání nového.

Vidíte kolenem, čicháte kůží? To umí halucinace

Rodnou sestrou bludů v rámci psychotického onemocnění jsou halucinace. Jde o zdánlivé vjemy a prožitky. Pro postiženého mívají povahu vjemu. Tj. smyslového „živého obrazu“ vznikajícího bez zjevných podnětů. Vjem je spojen s chorobným přesvědčením o reálné existenci toho, co nemocný vnímá. Nálada je pak v souladu s obsahem vjemu.

Halucinace

  • Halucinace intrapsychické: prožitek vnímání nebo prožívání cizích myšlenek přímo mozkem. Variantou je pocit odebírání myšlenek ze strany druhých lidí.
  • Pseudohalucinace: zdánlivé vjemy vznikající bez vnějšího podnětu. Dotyčný je bezprostředně přesvědčen o jejich realitě a jedná dle nich. S odstupem času je však schopen korekce a připouští možnost omylu.
  • Halucinace sluchové: vjemy zvuků – údery, kroky, šum. Může jít i o složité zvuky – hudba, zpěv.
  • Halucinace sluchově-verbální: vjemy slov, vět, rozhovoru hlasů. Obvykle obsahují rady, příkazy, kritiku či zesměšňování eventuálně obviňování nemocného.
  • Halucinace zrakové: jednoduché vjemy – plameny, dým, paprsky. Může jít i o vjemy složité – postavy, zvířata.
  • Halucinace čichově chuťové: vjem určité chuti, event. zápachu, méně často vůně.
  • Halucinace taktilní: vjem dotyku na povrchu těla. V úvahu připadá též svědění, pálení.
  • Halucinace útrobní a orgánové: neuvěřitelné změny vnitřních orgánů. Např. zkamenění, působení myši v nich atd.
  • Halucinace inadekvátní: zdánlivé vjemy z jiných částí těla než je tomu ve skutečnosti (např. vidění kolenem).
  • Halucinace reflektorické: skutečný vjem vyvolává nereálnou představu – kouř vyvolá pocit pobytu v pekle.
  • Halucinace extrakampinní: zdánlivý vjem výrazně přesahující možnosti daného smyslového orgánu v prostoru.
  • Halucinace motorické: zdánlivý vjem pohybu končetin nebo mluvidel bez vlastní vůle. Slova či zvuky mohou, ale nemusí být pronesena.

„Chorobný lhář“ jen kecá

Oproti skutečně vážným, výše popsaným příznakům je bájivá lhavost – nazývaná někdy mýtomanie nebo syndrom barona Prášila – takříkajíc brnkačka. Postižený si vymýšlí často neuvěřitelné historky, jejichž vyznění ho staví do zajímavého, „lepšího“ světla. Netrpí jimi, jako tomu může být u bludů a halucinací. Lež mu pomáhá být středem pozornosti.

Laicky lze o mýtomanovi říci, je to psychopat. To je osoba trpící určitou poruchou osobnosti. Její svéprávnost a schopnost reálného vnímání je zachována.

Dle první české definice profesora Heverocha z 19. století je to „podivín a člověk nápadný“. Bájivá lhavost je zde součástí určitého životního stylu a postoje. Nejde tedy o nemocné v pravém slova smyslu. Ani termín porucha osobnosti není pro ně dle Mezinárodní klasifikace nemocí úplně výstižný. Brát je s rezervou je dost málo. Nelze je brát vážně. To ovšem nevylučuje, aby nás jejich historky pobavily.

Čtěte dále: Jsem řádný člověk, leč schizoid

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 9. 12. 2013 10:49