Jaké to je vychovat tři děti sama?

Volit rozvod a zůstat sama s dětmi nebo zůstávat za každou cenu ve vztahu, který naprosto ztratil smysl? Ublíží dětem víc rozvod nebo je pro ně horší žít s rodiči, kteří se nemají rádi? Takové a další podobné otázky si jistě během života kladou spousty žen i mužů…

 „Maminko“, „mami“, „mámo“ – kolikrát za život toto slůvko vyslovíme a kolikrát je uslyšíme od svých vlastních dětí? Nikdo to asi nikdy nepočítal a ani nespočítá. Každá z nás to svoje „maminkovství“ prožívá trošku jinak. Některé se stane, že do mateřství „vlítne“ bez velkého přemýšlení, po hlavě, jiná si to dokáže naplánovat dopředu, co, kdy a jak se má stát. Ať tak nebo tak, většinou to prostě funguje a jsou z nás vzorné maminky. Koneckonců, chystáme se na tuto roli odmalinka. Hraním s panenkou strávila většina z nás v dětství hodně času. Přiznám se, že mě hraní s panenkou bavilo ještě na střední škole. Když přijela na prázdniny o dost mladší sestřenice, hrála jsem si s ní moc ráda. A už na škole jsem se začala těšit na svoje vlastní miminko.

děti

Paní Alena, se kterou jsem si o „maminkovství“ povídala, na tom byla asi podobně: Vdávala jsem se mladá a hlavně proto, že jsem „musela“, jak se tehdy říkalo. Na miminko jsem se těšila moc, už na gymplu jsem nakukovala do všech kočárků a nemohla se dočkat, až budu mít svoje vlastní. S oblibou jsem kamarádkám říkala, že budu mít těch dětí třináct. Prostě mladá holka s naivními představami.

Paní Aleně se postupně narodily tři děti, celkem brzy po sobě. První byla Petruška, po 13 měsících Michalka a jako poslední, po roce a půl Tomášek. Tehdy mladá rodinka bydlela v jednopokojovém bytě. Paní Alena na to vzpomíná s úsměvem: To, jak to v tom malém bytečku vypadalo, vystihla paní doktorka, když přišla na návštěvu kvůli čerstvě narozenému Tomíkovi. Prohlásila: „Pane Bože, tady je to samá postýlka“.

„Mateřská dovolená utekla jako voda, asi až moc rychle na to, abych si ji nějak stačila vychutnat. Známí se mě ptali, jak to můžu zvládnout, tři takhle malé děti jako schodečky.

Ale člověk to bere jako samozřejmost a časem si uvědomí, že to tehdy byla vlastně „brnkačka“. Pořekadlo, že starosti rostou s dětmi, se mi časem potvrdilo. Po ruce jsme měli také hodné babičky a dědečky, kteří pohlídali a pomohli, když bylo třeba.“

děti

Jinak se paní Aleně z té doby vybavují spíš útržky vzpomínek. Spousty přečtených pohádek na dobrou noc, u kterých usínala první a mluvila nesmysly a děti z toho měly ohromnou švandu, rozdávání dárečků o Vánocích, což byla pětiminutová smršť, po které zbyla pod stromečkem jen hromada balicího papíru. Za tu dobu ošetřila mockrát odřená  kolínka, pofoukala hodně bolístek…

Pak už přišla školka, první povinnosti a nepříjemné ranní vstávání. Tomáš už ve školce začal hrát hokej. V tomhle směru se mu věnoval hlavně tatínek a Tomáš si zvykal na pravidelné tréninky. Ale moc ho to ze začátku nebavilo. Když se šla podívat paní Alena občas na trénink, Tomáš jí  podával přes mantinel hokejku a říkal: Na, mami, vezmi to k sobě, já s ní jezdit nebudu, špatně se s ní bruslí“. Copak o to, já jsem tu hokejku vzala, ale když to pak zjistil táta, schytali jsme to oba dva. Začátky prostě byly těžké a já v té době ani nevěřila, že u toho hokeje Tomáš vydrží, říká paní Alena.

Čas utíkal a z dětí už byly školáci. Když holky jely poprvé o prázdninách na tábor, moc mě rozesmál dopis, ve kterém popisovaly, jak je všude okolo tábora moc malých žabiček. A nezapomněly mě ujistit, že „něco žabiček dovezou domů“. A já, když se vrátily dcerky domů, s hrůzou otevírala kufry a čekala, kdy začnou vyskakovat slíbené žabičky. Naštěstí je holky před odjezdem už nestihly nachystat.

Paní Alena se  ve vzpomínkách vrací do doby, kdy začaly problémy v manželství. Zvlášť poté, co nastoupila do práce. Vztah s manželem se začal hroutit. Myslela jsem si, že nám se to nemůže stát, že já se určitě nikdy nerozvedu, svým dětem bych to přece nikdy neudělala. Ale doma bývalo dusno, které by se dalo krájet a když jsme na sebe promluvili, hádali jsme se. Manžel si našel jinou a tím se to mezi námi ještě zhoršilo. Začal pít, nedával mi dost peněz na domácnost… Svou nespokojenost doma často ventiloval a to dost hrubě a nevybíravě a navíc i před dětmi. Přes to všechno jsem se přesvědčovala o tom, že manželství musíme udržet kvůli dětem, říká paní Alena a pokračuje: Ale když nastane taková situace, že manžel přijde domů opilý a vy se strachem čekáte, co bude, bojíte se o děti i o sebe, najednou vám dojde, že takhle to už dál nejde, že právě kvůli těm dětem tohle musíte ukončit a rozvést se.

Takže paní Alena podala žádost o rozvod a manžel se ještě před rozvodem odstěhoval. Pro děti to bylo určitě ze začátku těžké, zvyknout si bydlet bez tatínka, ale mně se hrozně ulevilo. Doma byl zase po dlouhé době klid a pohoda. Tatínek se s dětmi mohl vídat tak často, jak chtěl, na tom jsme se domluvili bez problémů.

Ale po čase paní Alenu začaly trápit starosti, jestli to sama s dětmi vůbec zvládne. Růžové to nebylo ani po finanční stránce, ale brzy po rozvodu začaly problémy s nejstarší dcerkou, které v té době bylo deset let.

Petra byla vždycky tvrdohlavá, ale začala se hůř učit ve škole a mě vůbec nebrala jako autoritu, dělala si, co chtěla, nezabíralo na ni nic. Zkrátka a dobře, začala mi přerůstat přes hlavu. Začala jsem o sobě hodně pochybovat, nevěděla si s ní rady a bála jsem se, jak to bude dál.

Aby toho nebylo málo, v té době si bývalý manžel paní Aleny usmyslel, že si vezme Tomáše k sobě. Tak dlouho ho zpracovával, že Tomáš se začal doma chovat jinak než dřív, přestal se  s matkou mazlit, pobrekával, bylo vidět, že ho něco trápí, nebyla s ním žádná řeč. Pak z něj vylezlo, že tatínek chce, aby bydlel s ním. Nikdy bych nevěřila, že se dá dítětem tak manipulovat, kdybych to nezažila na vlastní kůži. Pro mě to byl jeden z nejhorších zážitků vůbec. Nechtěla jsem nikdy děti rozdělovat, trhat od sebe, vzpomíná paní Alena a pokračuje: „Nakonec vše dobře dopadlo a Tomáš zůstal s námi doma. Petra tenkrát zabojovala jako lvice a pustila se do tatínka, že to jim přece nemůže udělat, rozdělit je, že chtějí být spolu. Pak se mnou strávila zbytek večera v mém pokoji a byla jako moje kamarádka, tenkrát mě opravdu moc pomohla, seděla u mě na posteli, já bulela o sto šest a Petra mě držela, objímala a utěšovala. Postarala se o mě jako dospělá, když jsem to moc potřebovala a do smrti na to nezapomenu…“

O tom, že Tomáš má zůstat prozatím u matky, rozhodl také psycholog, kterého s Tomášem jeho rodiče navštívili. Oba rodiče měl rád stejně a byl brán ohled také na to, aby neměnil prostředí, ve kterém byl zvyklý, včetně školy. S tím, že pokud bude později chtít s otcem bydlet, nikdo mu v tom nebude bránit.

A po všech těch obavách, jak bude paní Alena zvládat sama výchovu dětí, přišla pro ni a pro děti příjemná věc. Vyrazili společně na dovolenou na chatu do jižních Čech. Popravdě, měla jsem z toho strach, jak dovolená proběhne, představovala jsem si už dopředu hororové scénáře, jak mě ty moje zlatíčka nebudou poslouchat, hlavně Petra. Už dopředu jsem se viděla, jak ji někde po nocích hledám, šílená strachy. 

Ale děti příjemně překvapily, byly jako vyměněné. Se vším všichni tři pomáhali, byli hodní, takže celá dovolená proběhla hladce.

Chodily společně na houby, na túry po okolí, zajely si na delší výlety vlakem, hráli hry, badminton, večer se dělal oheň…“Byla to ta nejkrásnější dovolená, kdy jsem zjistila, že se děti dovedou kvůli mně a pro mě chovat hezky.“

Na „puberťácké“ období dětí má paní Alena vzpomínky spíš smutné. Jak již naznačila, měla velké problémy s nejstarší dcerou Petrou. Petra neposlouchala doma, ale začala mít problémy i ve škole, jak s učením, tak s docházkou.

 Z nějakého vzdoru nebo solidarity se k Petře občas přidala i Michaela. Paní Alena se snažila zapojit do řešení problémů i otce, ale ten se k tomu vůbec neměl. Odmítal jít i do školy na rodičovské schůzky. Když se jednou stavoval pro Michaelu a Tomáše, které si bral k sobě na víkend, nepohodli se s Petrou. Petra mu začala nadávat. Od té doby ji dokonce začal ignorovat, přestal se s ní vídat, i když Tomáš s Michaelou k němu pravidelně jezdili. Zašlo to tak daleko, že Petra od něj už nedostala žádný dárek ani k narozeninám ani k Vánocům. A i když si sourozenci dovezli sladkosti na Mikuláše, pro Petru už nikdy nic. Její vlastní otec ji vymazal ze svého života. Takže místo jakékoliv snahy o nějakou spolupráci při výchově Petře hodně ublížil svým chováním.

Mladší Michaelu zase rozmazloval takovým způsobem, že to byl další extrém. Michaela na to dnes vzpomíná s rozpaky: Taťka si myslel, jak je na nás hodnej, když nás ve třinácti zavezl na diskotéku nebo do hospody, když jsme u něj byli na víkend. Řekla bych, že to, co mně mamka zakázala, on dovolil a hlavně, aby se to mamka nedozvěděla. Tehdy jsem byla ráda a připadala jsem si hodně dospěle, ale dnes vím, že to z jeho strany byla chyba.

Michaela byla sice od otce hýčkaná, byla to tatínkova princeznička, ale jak se mně přiznala, už dlouho se cítí ukřivděná: Tomášovi taťka platil odmalička hokej a Petře zase mamka soukromou školu. Co já? Na mě se nějak zapomínalo, do mě se žádný peníze „nevrážely“. Škola je státní a nedělám aktivně žádnej sport, ale to přece neznamená, že nepotřebuju peníze! To je prostě hrozně nespravedlivý!

Tomáš v té době pořád hrál hokej, a hraje úspěšně dodnes a díky tomu snad měl pubertu bezbolestnou. Žádný velký problém s ním paní Alena neměla, školu nikdy nevynechal, učil se solidně a byl spolehlivý.

Na tu dobu vzpomíná Tomáš se smutkem: Mně tehdy bylo hodně líto taky Petry. Když se s ní taťka přestal úplně bavit a nedával jí žádný dárky. Vždycky jsme se s ní podělili aspoň z toho, co jsme dostali my. Ale taťku mám samozřejmě i přesto rád, jezdím za ním pravidelně a doufám, že se to časem srovná taky mezi ním a Petrou, to bych byl moc rád.

Dnes už jsou z dětí skoro „dospěláci“. Michaela bude letos maturovat, Tomáš je ve druhém ročníku střední školy, má za sebou taneční a Petra první zaměstnání. Mají už svoje lásky, svoje dospělé problémy.

dětiNěkdy mě samozřejmě pořád ještě dokážou pěkně naštvat, nedodrží vždycky to, co slíbí, zapomenou po sobě uklidit. Ale na druhou stranu vím, že když je potřeba, zastanou mě dcery v domácnosti, dokážou uklidit, uvařit, napéct buchty, vyžehlit prádlo a Tomáš zastane většinu těch mužských prací v domě. A moc ráda mám taky společné práce, když je potřeba něco udělat kolem domu a vrhneme se na to společně, užijeme si u toho spoustu legrace, probereme všechno možné i nemožné a navíc potom po práci ten pocit, kolik jsme toho udělali… Aniž bychom si to v tu chvíli uvědomovali, hodně nás to stmeluje dohromady a to je na tom to nejhezčí.

To, jak jsme to s výchovou dětí zvládli, se ukáže hlavně až v budoucnosti. Že svou výchovou a vlastním příkladem ovlivníme děti jen částečně a na formování jejich osobností se podílí spousta dalších vlivů, je známá věc. Můžeme si ale navzájem držet palce, aby se nám ty naše dětičky povedly, ať už s pomocí otce nebo bez něj.

Většina tatínků se po rozvodu sice s dětmi pravidelně stýká, ale na to, že by mohli pomoci s výchovou a v zásadních věcech, že by měli s matkou „táhnout za jeden provaz“, na to rádi zapomínají. Raději se drží role „hodného tatínka“, který dětem povolí všechno to, co maminka zakazuje, a tím nám tu naši snahu ještě ztěžují. V žádném případě nechci tímto házet muže – tatínky takzvaně „do jednoho pytle“, jistě se najdou i tací, kteří i po rozvodu fungují jako správní tátové a zvládnou i komunikaci s bývalou partnerkou na rozumné úrovni.

A proto bych na závěr chtěla všem ženám popřát nejen hodně zdaru ve výchově dětí, ale také hodně štěstí při výběru životního partnera.

Foto: Photobucket