Jaké to je přežít lavinu? Šílené, říká horolezec

Aktualizováno 3. 3. 2009 0:00

ROZHOVOR – Na horách jsou tuny sněhu a lyžaři se radují. Horská služba naopak varuje a nabádá k opatrnosti. Z novin se dozvídáme o osudech mrtvých nebo zraněných turistů, lyžařů, či horolezců, kteří se ocitli tváří v tvář nekompromisní lavině. Jedním z nich je i Vojtěch Motl, který přežil téměř kilometrový pád s masou sněhu.

Krkonoše a Jeseníky zatím hlásí druhý stupeň lavinového nebezpečí, což je běžný stav v zimních měsících. Až na některé nebezpečné strmé svahy můžeme v klidu vyrazit na túru. Jenže je stále více těch, kteří jezdí za sněhem do zahraničí, kde je lavinová situace podstatně horší. Stačí zalistovat novinami a dočtete se o lavině, která zabila ve francouzských Alpách tři lyžaře. Jiná ve Švýcarsku pohřbila osm lidí. Na Kavkazu pět turistů a nemusíme jezdit daleko – slovenský turista v prosinci strhl ve Vysokých Tatrách lavinu; když ho našli, nejevil již známky života. Deset ní po něm zahynul ve Východních Tatrách ve sněhové pasti horolezec…

Sport-relax-Outdoor (sport)-lavinar-03

Mladý kartograf VOJTĚCH MOTL se s lavinou setkal ve Walliských Alpách, kam se jel s dalšími čtyřmi horolezci aklimatizovat před expedicí na kyrgyzskou horu Chan Tengri.

Při rozhovoru mi ale přiznal, že ani téhle tvrdé lekce nelituje. Další sedmitisícovky ještě určitě přijdou a on má nezapomenutelný zážitek – podíval se smrti přímo do tváře.  

Jak jste se k horolezectví, tedy i do prostředí lavinového nebezpečí, dostal?

Hory mě přitahovaly již od dětství a jen chodit po nich už mě nebavilo. Horolezeckou průpravu mi poskytla ale až vysoká škola. Měli jsme v osnovách jako předmět horolezectví a já se na něj se zájmem přihlásil.

Napadlo vás někdy, že byste mohl zažít lavinu na vlastní kůži a přežít?

Když jsem se rozhodl lézt po horách, tak jsem musel přijmout i riziko lavin. Samozřejmě jsem měl určitou představu, ale teoretickou, asi jako každý z nás.

Jaké zkušenosti vám lavinový zážitek dal, odpovídaly teoriím z příruček?

Sport-relax-Outdoor (sport)-lavinar-01

Bez nějaké teoretické průpravy se do hor pochopitelně nejezdí, ale ve skutečnosti to pak není jako při písemce, kdy máte čas si vzpomenout na to, co jste si přečetli. Člověk, co leze po horách, to samozřejmě zná, ale v lavině se chová víceméně instinktivně. Například já jsem se v jedné příručce dočetl, že člověk, když s lavinou padá, by si měl sundat batoh, ale popravdě řečeno jsem na to ani nepomyslel a ve skutečnosti si ani moc dobře nedovedu představit, jak si v tom „kafemlýnku“ batoh sundávám. Na co jsem si ovšem vzpomněl, je poučka, že člověk padající v lavině by měl zkoušet plavat – tedy hrnout sníh pod sebe.

V čem právě tohle pomůže?

Máte tak mnohem větší šanci, že se dostanete na povrch laviny. Buď úplně, takže budete moci dýchat, nebo alespoň tak, že vás vaši přátelé snadno najdou a vyhrabou.    

Co vlastně sesuv ve Walliských Alpách způsobilo? V 95 procentech případů laviny vyprovokuje právě člověk…

To platí hlavně u lyžařů nebo snowboardistů, kteří si tu lavinu vlastně ukrojí jako krajíc chleba. Při pěší túře je sice taková možnost nižší, nicméně si myslím, že částečně na tom vinu máme. A také jsme byli ve špatnou chvíli na špatném místě.

Čtěte také: Stůj! Sněžná policie! aneb Pravidla sjezdařského provozu

Jak to vidíte dnes? Rozhodli byste se znovu, za podobných podmínek, jinak?

Když jsme vyráželi, tak byl druhý stupeň lavinového nebezpečí (stupňů je pět, pozn. aut.). Pak trochu připadl sníh. Teoreticky se to mohlo zvednout na stupeň tři, který už je celkem nebezpečný. My jsme ale riziko vyhodnotili jako relativně nízké. Podruhé bychom ve stejných podmínkách pravděpodobně zareagovali stejně a vyrazili.

Jak na sebe lavina upozornila a na co jste v té chvíli měli čas?

Setkali jsme se s ní téměř na konci výstupu na horu Mt. Castor. Člen naší výpravy, který lezl jako první, byl už dokonce na vrcholovém hřebínku a ve chvíli, kdy si sundával batoh, mu náraz laviny vykloubil rameno. Já jsem byl zhruba patnáct metrů pod ním. Ve stoupání mě zastavil obrovský rachot. Pozvedl jsem oči a viděl, jak se na mne řítí lavina. Mohlo to trvat tak půl vteřiny. Jen jsem se podíval a přišel náraz. Neměl jsem žádnou šanci cokoliv udělat.

Dokážete si vzpomenout na to, co se vám v okamžiku, kdy jste věděl, že lavině neuniknete, honilo hlavou? Bylo to něco jako: „Tak, to je můj konec“?

Jo. To první, co mě napadlo, bylo, že to nikdo z nás nepřežije.

To musí být strašný pocit…

…ten nejhorší, který jsem v životě zažil a nikdy na něj nezapomenu. Popsat to slovy není vůbec jednoduché. Pokud to člověk nezažije, tak si to nedovede představit. Ani nemůže. Možná si zkuste vzpomenout na chvíli, kdy vám bylo v životě nejhůře…

Ano, vybavuji si…

A teď si ten pocit vynásobte tak stovkou. Nicméně i tak člověk doufá a bojuje.

Můžete mi ten váš „boj“ a vlastně celou dobu, kdy jste s lavinou padal, nějak přiblížit? Je pravda, že člověk v krizových situacích zachová zdravý rozum a snaží se jednat racionálně? Nebo jste spíš zmatkoval a ztrácel tak drahocenný čas potřebný pro možnou záchranu?

Sport-relax-Outdoor (sport)-lavinar-02Celý ten pád byl neuvěřitelně zmatený kolotoč – chvíli jsem se koulel přes hlavu, chvíli přes záda, v jednom okamžiku jsem viděl světlo, hned pak tmu, chvíli se dalo dýchat, pak zas ne. Poměrně rychle jsem začal alespoň trochu jednat a snažil se zabrzdit pád cepínem, ale to bylo bez šance, protože svah byl dost prudký, okolo 45 stupňů, a sněhová masa nás nekompromisně valila dolů. Cepín mi pak vyletěl z ruky, tak jsem začal plavat. Po chvíli jsme s lavinou dorazili k prudkému srázu a řítili se dolů. Byla to celá věčnost. Dopad byl strašně tvrdý. Já si během pádu sedřel kus obličeje a zlomil ruku. Možná jsem v té chvíli ztratil i vědomí, protože pak už si nic nepamatuji. Jen si vybavuji, jak jsem se odevzdaně, jako hadrový panáček, řítil bílou tmou dolů. Nervozita a možná i šok na mne dolehly až po té, co se lavina zastavila a já zjistil, že jsem na povrchu, že žiji a vlastně se celý mohu hýbat.

Jak dlouho lavina padala?

Mně to přišlo nekonečné. Když jsem se to pak snažil podle délky a výšky pádu (délka pádu odhadem 750 metrů, pozn. aut.) vypočítat, nebo spíše odhadnout, vyšlo mi něco přes půl minuty.  

Když o tom zpětně přemýšlíte, přijdete na nějakou chybu, které jste se dopustili a které byste se příště chtěli vyvarovat?

Určitě jsme udělali hned několik chyb. Za prvé jsme byli všichni navázáni na jedno lano, což bylo nejdříve dobře, protože jsme tak překonávali pole trhlin, ale pak jsme se měli hned odvázat a jít každý sám. V případě laviny stačí jen malá síla na to, aby vás to strhlo. Pokud je to váha jednoho, dvou, nebo dokonce čtyř dospělých lidí, nedá se nic dělat a i kdybyste byli na sebelepším místě, například krytí nějakou skálou, nepomůže vám to.

Anketa

Ověřujete si při pobytu v horách stupeň lavinového nebezpečí?

Podle příručky Horské služby „Lavinová záchrana“ se má padající člověk v lavině ve chvíli, kdy cítí, že se lavina zastavuje, zhluboka nadechnout. Jde při tom pádu vůbec dýchat?

V první řadě je těžké poznat, kdy se lavina zastavuje. Co si já vzpomínám, tak se to najednou zastavilo a stálo to. Důležité je mít ruce před ústy, tím si vytvoříte vzduchovou kapsu, ze které pak můžete několik minut dýchat, třeba tak dlouho, dokud vás přátelé nebo záchranáři nevyhrabou.

Co bylo pak? Určitě se po šíleném rachotu rozhostilo až děsivé ticho – dokázal jste se rychle vzpamatovat, nebo vám chvíli trvalo, než jste si uvědomil, že jste živý a musíte pomoci přátelům?

Bylo naprosto hrobové ticho. Otevřel jsem oči a uviděl světlo – to byla obrovská úleva. Možná by mi to vzpamatovávání trvalo trochu déle, kdyby na mne jeden z mých kolegů, který byl kousek ode mne, až  po ramena zasypaný, nezačal křičet, abych se zvedl a vyhrabal ty ostatní. On mě v podstatě seřval jak malé děcko, což urychlilo mé reakce a možná bylo rozhodující i pro záchranu životů ostatních.    

Kolik z vás bylo zcela zasypáno a jak jste je pod sněhem našel?

Pod sněhem byl vlastně jen jeden z nás. Naštěstí mu vyčníval batoh, tak bylo snadné ho lokalizovat. Navíc jsem zpod sněhu slyšel jeho volání.

Jak dlouho trvala záchranná akce? Fáze přežití je podle statistik 18 minut, pak se člověk začne dusit.

Vyhrabal jsem ho během dvou tří minut. Pak tam ale byli další dva kluci, s hlavami sice venku, ale s těly pod sněhem. Hrozilo jim podchlazení, tak jsem se je střídavě snažil dostat ven.

A šlo to? Měl jste přece zlomenou rukou.

V té chvíli mi tělem spíš než cokoliv jiného proudil adrenalin. Nějakou bolest jsem ze začátku moc nevnímal. Ta přišla až později.   

… pak přiletěla helikoptéra?

No, zase tak rychle tam nebyla, ale nakonec jsme se všichni živí a relativně v pořádku dostali do nemocnice.

Lyžování: Bez helmy vám hrozí smrt

Co byste doporučil člověku, který se do laviny dostane? Je pravda, že by měl plivnout, aby tak zjistil směr, kterým má hrabat? Jde to vůbec?

Plivnout si, pokud máte vzduchovou komoru, můžete, ale nepočítejte s tím, že se budete moci vyhrabat. Vždyť na vás leží obrovská tíha sněhu a vy jste zalití podobně jako v betonu. Spíš bych opět kladl důraz na prevenci. Přestože výletník v horách lavinu nejspíš nepotká, vždycky by měl někoho informovat o tom, kam se chystá a ještě lépe – nikdy nechodit sám. Tím je vyšší šance na to, že vás najdou včas. 

Změnil tenhle zážitek vaše nazírání na svět? Ovlivnil vaše chování v horách?

Sport-relax-Outdoor (sport)-lavinar-05Určitě mám dnes k horám výrazně větší respekt. Udělily mi pořádně tvrdou lekci a já si na vlastní kůži vyzkoušel, jak mohou být zrádné a že příroda je velmi silným soupeřem. Určitě budu víc dbát na přípravu, ať půjde pouze o menší výpravu, nebo o velkou expedici. Vždy vyrazím jen s plnou výstrojí a výzbrojí, kterou mám vyzkoušenou a vím, jak s ní zacházet. Mnohem přesněji si budu zjišťovat trasu výstupu, stav počasí a jeho předpokládaný vývoj… Zkrátka veškeré informace a vůbec nic už nepodcením.

Poučil jsem se na celý život, a platí to nejen pro horolezectví. Rozhodně si teď vážím života mnohem více a výrazněji vnímám pud sebezáchovy, takže jsem i mimo hory opatrnější.

Fotografie: Ivana Dvorská, archív Vojtěcha Motla