Knihou posedlí: Jaké je to být bibliopatem?

Autor: Isifa.cz

FEJETON – Mezi zálibou a chorobu je tenká hranice. Kdo otevřeně přizná, že mu knihy nic neříkají, bude za křupana. Nicméně od určité fáze se zájem o literaturu stává téměř patologickým.

Nejdřív trocha terminologie. Slovo bibliopat bohužel nevymyslel autor tohoto článku; pochází z románu Dumasův klub (Arturo Pérez-Reverte; zfilmováno jako Devátá brána, nicméně milovník knih zde jen pohrdavě nakrčí nos, odfrkne si a podotkne, že film se knize rozhodně nemůže rovnat).


Autor: Isifa.cz

„Vy asi nevíte, co je to vášnivý bibliofil; ale já jsem bibliopat. (…) Vstával jsem v noci a bloumal kolem svých knih jako duše v očistci. Mluvil jsem k nim, hladil jejich hřbety a přísahal jim věrnost. Všechno bylo marné. Jednoho dne jsem se musel rozhodnout: obětovat většinu a nechat si jen nejmilejší a nejcennější exempláře…“ Hrdina zdědil dluhy, musel postupně prodávat veškeré vybavení domu, ale nestačilo to, a tak musel začít prodávat i knihy. „Sáhnu po jedné knize, rozmyslím si to, vyberu jinou a zase ji nakonec dám zpátky na její místo… Obětovat jednu, aby ostatní mohly zůstat pospolu, uříznout větev a dál se těšit se zbytkem stromu…“ Napřáhl pravici. „Radši bych si usekl jeden z prstů.“

Dalšího utrpení je bibliopat v průběhu knihy naštěstí ušetřen, neboť je krátce po tomto rozhovoru zavražděn.

Posedlost knihou

Bibliopat ovšem nemusí být sběratelem, tato úchylka na sebe bere celou řadu podob. Knihy může rozdávat, „posílat dál“, dokonce se k nim ani nemusí chovat nijak hezky. Někteří vášniví čtenáři si v knihách podtrhávají, jiní si dělají záložky ohnutím rohu, další knihy devastují prostě tím, jak je vášnivě čtou, v MHD, v dešti, ve vaně… Znám člověka, který si při četbě občas vytrhává vousy, což je tik provázející přemýšlení. Z prstů mu vytržené vousy padají na právě čtené stránky. V naučné knize lze pak spočítáním vousů na jednotlivých stránkách snadno dovodit, jaké pasáže byly nejzajímavější (nebo nejobtížnější?).

Bibliopatie může zkrátka fungovat různě, pro všechny její varianty je společná jen posedlost knihami a texty. V autobuse si bibliopat prohlíží nikoliv tváře spolucestujících, ale co čtou. I to ale spíše jen letmo přelétne, protože především si musí číst sám. Když už je nucen komunikovat s ostatními lidmi, hovoří o tom, co sám přečetl, a ptá se, co čtou ti druzí. Odpovědi ho obvykle zhnusí. Čte si dokonce i za chůze, přitom šlape do kaluží, sráží se s ostatními lidmi, riskuje, že ho přejede auto.

Při návštěvách v cizích bytech prohlíží knihovny, málokdy ho však toto zkoumání uspokojí a každopádně spolehlivě zabrání, aby bibliopat k vlastníkovi knihovny pocítil náklonnost („Budu žít v cizích bytech, kde mají knihovny plné špatných knih,“ podotýká se v Ajvazově básnické sbírce Vražda v hotelu Intercontinental). Protože pochopitelně lidi posuzuje podle toho, co čtou, okruh jeho známých se postupně dále zužuje. To ale nevadí, stejně ho jen zdržovali od četby.

Představa odsouzení a samovazby bibliopata nijak neděsí, pokud by měl v cele zajištěnou dodávku knih. Trestných činů se však dopouští zřídkakdy; jednak si po většinu času čte, za druhé se děsí naopak nikoliv samovazby, ale obtěžující společnosti ostatních vězňů.

Štěstí je časté, jste-li čtenářem

Geneze této poruchy může být různá, vesměs však vzniká již v mladším věku. Autor tohoto článku již na ZŠ získával poznámky „společenských zábav se nezúčastňuje, pořád si čte“. Jenomže co je na tom divného? Texty píše vybraná skupina lidí, z toho se ještě vydá jen část a z toho si čtenář vybere ke konzumaci podle svých kritérií – tedy hned tři selekce, na rozdíl od víceméně náhodného vzorku spolužáků na základní škole. Vždyť rozhovor bývá ve srovnání s četbou téměř vždy tak nesnesitelně nudný…

V dalším životě ale bibliopat bude na svou nechuť komunikovat s ostatními lidmi více či méně doplácet; přece jenom ne všechna povolání se dají vykonávat přes internet a osobní kontakt vyžaduje i celá řada praktických, „provozních“ záležitostí.


Autor: SXC

Spisovatel Jorge Luis Borges prohlásil ve svých přednáškách Ars Poetica, že v životě sice plaval v moři, pozoroval západ slunce nebo miloval, ovšem v ničem z toho nebyla fascinace, kterou zažíval při psaní a čtení. „Štěstí je časté, jste-li čtenářem,“ dodává. Zde už je ale současně vidět další možný problém bibiopatie. Přirozeně nespočívá v tom, že by člověk pro knihy zapomněl žít skutečný život. Podobně jako v Borgesově povídce Babylonská knihovna se celý vesmír bibliopatovi postupně stává knihovnou, zabývá se tedy tím nejskutečnějším, co vůbec může existovat.

Absťák

Nicméně může se stát, že prostě nemáte co číst, nebo alespoň nic kvalitního – subjektivně. Když stále čtete, zbystří se vám příslušný smysl, začnete v textu vnímat i nelady. Teoreticky může bibliopat skončit s tak vytříbeným vkusem, že už prakticky nenajde knihu, která by mu vyhovovala a bude si ji nucen zkusit napsat sám. A to pomíjím, že zbystřený jazykový cit pak působí, že poslouchat mluvený jazyk ostatních se mnohdy stává čirým utrpením.

Jsou samozřejmě i jiné případy bibliopatů, kteří sice vyžadují samotný proces konzumace textu, ale drží si vůči němu odstup nebo ho dokonce prakticky nevnímají. „Většina lidí jde ve své rafinovanosti tak daleko, že čtou, aniž by četli. Procházejí knihami jako žabí muži, neulpí na nich ani kapka vody,“ praví Amélie Nothombrová ve Vrahově hygieně.

Jako u každé závislosti, i bibliopatovi hrozí, že bude od své drogy odříznut a nucen trpět v děsivém absťáku. Jednou jsem si takto vyběhl koupit pivo do sousedního supermarketu, bez knihy. Byla to do nebe volající lehkomyslnost, přirozeně jsem cestou zpět uvízl ve výtahu. 

I přes existenci namluvených knih bibliopata také naprosto děsí možnost, že by přišel o zrak; protože totiž bibliopat pořád čte, čte stále rychleji. Zvukové knihy mu pak připadají nesnesitelně pomalé, nedokážou organismu dodávat životodárnou esenci dostatečně intenzivně. (Mimochodem, ještě v antice prý bylo výjimkou umět číst potichu, to muselo hodně zdržovat.)

Otevřenou otázkou zůstává, zda existuje nějaký gen pro bibliopatii. Na jednu stranu se zdá, že bibliopaté se nerozmnožují, na druhou stranu se však tohoto prohřešku mohou mezi četbou dopustit jaksi mimochodem. Přijmout negenetický charakter bibliopatie ovšem také není bezproblémové: srovnání např. s náboženstvím zde padá, bibliopati si totiž čtou a nijak „misijně“ svůj životní styl nešíří. Řešení problému bude zřejmě vyžadovat ještě vyžadovat další výzkum.


Reklama

Knihkupectví Kanzelsberger – hlavní partner seriálu Léto s (e)knihou
Síť knihkupectví po celé ČR, online prodej. Nabízíme více než 56 000 denně aktualizovaných záznamů knih všech žánrů: beletrie, dětské knihy, učebnice, slovníky, odbornou a technickou literaturu, historie, encyklopedie, hudebniny, mapy a atlasy.
http://www.kan­zelsberger.cz
| www.facebook.com/kni­hy.kanzelsber­ger

1 názor Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 2. 2014 13:00