Lidé se zrakovým postižením jsou ti, jimž problémy se zrakem komplikují život. Hledat brýle, neb bez nich nemůžeme číst, čistit je a platit za stále dražší skla i obroučky je sice nepříjemnost, ale do výše zmíněných komplikací se nepočítá.
Člověk se zrakovým postižením není malé, nesvéprávné dítě
Zrakové postižení se dle intenzity a tudíž i dopadu na jednotlivce liší. Může jít osoby slabozraké, muže a ženy se zbytky zraku a nevidomé. Hranice mezi zmíněnými stupni je ostrá. Je to zkrátka velký rozdíl.
Desatero komunikace se zrakově postiženými
- Jednáme tak, aby se náš protějšek necítil ponížen. Není malé, nesvéprávné dítě. Je to člověk jako my.
- Přistupujeme k němu přirozeně, „docela obyčejně“, přímo a jasně v požadavcích i sděleních.
- Pokud se na něco, co se postiženého týká, ptáme, obracíme se přímo na něj. Ne tedy stylem: „Nechtěl by dědeček podat minerálku?“ (otázka směřující ke třetí osobě)
- Osoba hovořící se slabozrakým zdraví jako první. Pozdrav je vhodné spojit s představením: „Dobrý den, pane Nováku. Já jsem Zdeněk Horák…“
- Při odchodu na to upozorníme. Docela obyčejně: „Tak já již půjdu, nashledanou zítra.“
- Podání ruky je důležité stejně jako jiný přiměřený dotykový kontakt. Dotyk jsou „druhé oči“. Ruku protějšku ovšem neuchvátíme. Předem řekneme: „Podám vám ruku,“ nebo „Chci tě pohladit“.
- Udržujeme oční kontakt. Pozor, to vůbec není zbytečné. Neodvracíme tvář…
- Sdělujeme, co se bude dít. Namátkou: „Teď to trošku píchne,“, „Podám ti to,“, „Pozor, je to horké“ apod.
- Pokud možno neděláme nic za zády dotyčného.
- Má-li postižený vodicího, ale i jiného psa, nehvízdáme na zvíře, nemlaskáme na ně, nehladíme ho, ani nekrmíme bez vědomí a souhlasu majitele. Zvíře můžeme pochválit a ocenit jeho schopnosti.
Desatero vychází z dokumentu Národní rady zdravotně postižených. Je zaměřeno na spíše oficiální kontakt třeba na úřadech, v institucích nebo v ordinaci. Život přináší i poněkud jiné, soukromější situace.
Jde o pomoc, ne vaše dobré skutky
V běžném životě narazíte namátkou na téma společenské přednosti – kdo koho např. zdraví první. Ten, kdo lépe vidí.
Kdo rozhoduje o tom, zda využije možnou pomoc – ten, komu je pomoc nabízena.
Zní to jako samozřejmost, leč lidé někdy jednají dle vtipu o skautících plnících bobříka dobrých skutků tím, že převedou starou babičku přes silnici, aniž by se jí zeptali, zda chce jít na druhou stranu. Jinak řečeno – pomoc nabízíme, ale nevnucujeme. Reálnou pomoc je třeba odlišit od tzv. skutkařství. Není to gesto, „odpustek“, ani nápověda, zrcadlo, jež má odpovědět na otázku, kdo je nejušlechtilejší… a tudíž i nejkrásnější.
Přečtěte si: Brýle, nebo čočky? Oboje, ale vždy začněte u odborníka
O provazu v domě oběšencově
…se mluvit nemá. V rozhovoru se slabozrakým jsou ovšem tabu stejná slova, jako hovoříme-li s někým, kdo vidí docela dobře. Mezi ně nepatří slůvko „vidět“, ani přání „podívej se“. Může být řečeno obrazně, ale i jako doprovod při podání předmětu. Následné koktání ani rozpačité omluvy nejsou na místě.
Jinými slovy žádné zbytečné ohledy, žádný soucit. Jsme „rovný s rovným“ a vzájemně si můžeme pomáhat. Otázku vděku optimálně řeší koncept tzv. morálky štafetové pomoci. Nejde o vzájemné „fifty fifty“. Svou pomocí splácíme svůj dluh vůči všem těm, kdož nám v minulosti pomohli v jakýchkoliv souvislostech. Zbude-li nám ještě potenciální „kredit“, pak tím lépe.
Olbrachtův Žalář nejtemnější je sice především o zhoubné žárlivosti a vztahovačnosti, zároveň je asi nejznámější českou knihou o slepotě. Jsou ovšem i jiné věznice. Žalářem nejtěžším je dle odborníků samovazba. Ve vztahu k nevidomým mějme na paměti, že člověku není dobře samotnému. Zajít za ním na návštěvu, zatelefonovat, popovídat a společně posedět, to je sice malý, ale příjemný paprsek světla.
Čtěte téma: Osamělost zkracuje život. Snad víc než kouření nebo obezita
PS: Chcete i v našem racionálním světě zažít „zázrak prozření“? Je to možné, necháte-li si operativně odstranit šedý zákal. Neobyčejná intenzita zážitku pár hodin po operaci umožní mj. uvědomit si, jakou hodnotu zrak má.
ČLÁNKY DO MAILU