Třetině nedoslýchavých jsou naslouchadla k ničemu. Jak s nimi mluvit?

Autor: Isifa.cz

Komunikace je těžká jak pro lidi se sluchovým postižením, tak i pro toho, kdo neví, zda má na nedoslýchavý protějšek křičet, psát mu na papírek, nebo to vzdát. Pomůže desatero pravidel.

Optimista si ví vždy rady. Jsou tu přece naslouchadla. Stačí si patřičné objednat a vše je v pořádku. Dokonce je možné tento báječný přístroj zabudovat do brýlí. To jistě ano. Jenomže jako mnohé jiné „dobré rady“, ani tato nezohledňuje tzv. lidský faktor.


Autor: Isifa.cz

Křičet na nedoslýchavé se nemá. Nepomůže to, naopak.

Odhadujeme, že minimálně třetina postižených, zejména v tomto směru potřebných seniorů, přístroj buď odmítá, nebo, a to častěji, volí vůči němu taktiku „ano, je to výborné, ale…“. Místo tří teček lze doplnit namátkou:

  • „vadí mi to“
  • „není to ono“
  • „nějak divně to vrčí, zní v uchu, píská“
  • „znervózňuje mě to“
  • „neumím s tím zacházet“
  • „vlastně to ani nepotřebuji“
  • „nemám peníze, abych si to koupil/a“ atd.

Kontrovat můžete zcela v intencích výše zmíněné hry. Tj. vyvracet každou námitku. O peníze v tak důležité záležitosti přece nejde. Firma nabízí kvalitní servis, šumy a jiné zvuky technik odstraní, každé ráno sami přístroj uživateli podáte…

„To je výborné,“ opáčí protějšek, „ale já si na to jaksi nemohu zvyknout.“ „Jaképak nemohu,“ odpovíte v roli propagátora bobříka pevné vůle. Dodáte: „Když se chce, všechno jde. Navíc tohle je maličkost, kterou ve světě zvládají bez problémů miliony lidí.“ Získáte buď slib „tak já to zkusím“, nebo vyvoláte pláč spojený s výčitkami. Kdybyste totiž babičku, eventuálně dědu měli jen trochu rádi, tak ho nebudete mučit nějakými čertovými technickými pomůckami. Ty dělají víc škody než užitku, a prostě budete mluvit trochu hlasitěji. Tak promlouvá váš blízký.

Přečtěte si: Zcela hluchý rozumí řeči. Díky kochleárnímu implantátu

Přizpůsobte „rychlost jízdy stavu vozovky“

Nelze vyloučit komunikační vývoj připomínající lavinu nesmyslného obviňování z nevděčnosti a desítek dalších hříchů. Jisté je, že poruchy sluchu patří k subjektivně nejhůře vnímaným trápením.

„Vše ať plyne klidně…,“ děl před lety Jan Ámos Komenský. My dodáváme – je třeba přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky. Než hádky, pocity křivdy a psychické bloky, to je lépe respektovat následující:

Desatero komunikace s lidmi se sluchovým postižením

  1. Velmi problematická je komunikace „přes papír“. Naráží na problémy s vybavováním slovní zásoby, na nechuť psát, roztřesené nebo dysortografické písmo a mnohé jiné subjektivní překážky.
  2. S nedoslýchavými je třeba mluvit přirozeně, pomalu, čelem k nim, a s prázdnými ústy. Při mluvení nejíme, nepijeme, nežvýkáme ani nekouříme. Nepodpíráme si bradu a nedáváme si ruce před ústa. Udržujeme pomalejší rytmus řeči. Mluvíme hlasitě, ale hlas již nezvyšujeme.
  3. Přijetí sdělení podporují patřičná gesta i výraz tváře.
  4. Nespoléháme na tzv. odezírání. Pomoci může, ale spíše výjimečně.
  5. Pokud protějšek nerozumí, větu pomalu zopakujeme.
  6. Nedáváme najevo nespokojenost či podrážděnost. Takovým chováním situaci jen zhoršíme.
  7. Při konverzaci několika lidí je třeba říci nedoslýchavému téma, o němž je řeč. Lépe se bude orientovat a nebude se cítit vyčleněn.
  8. Udržujeme oční kontakt přímým pohledem z očí do očí.
  9. Je vhodné vypnout všechny „zvukomety“. Tj. rádio, televizi, mobil atd.
  10. Zpětnou vazbu o tom, zda postižený porozuměl nebo ne, získáme nejlépe dotazem typu: „Co jsi mi rozuměl?“ Je to lepší než „Rozuměl jsi?“

Jako bonus sdělení pro leckoho možná překvapivé. Křičet se na nedoslýchavé nemá. Nepomůže to. Vznikající „negativní vibrace“ mohou naopak postiženého neurotizovat.

6 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 30. 1. 2013 22:10