IQ je dědičné, ale mozek můžete ovlivnit

Autor: Isifa.cz

Mají chytří lidé i chytré děti? Může se hloupým lidem narodit malý génius? Podle současného stavu poznání to vypadá, že spíš ne. Mozek je ale přizpůsobivý orgán a dá se procvičovat.

Pokračování seriálu Buďte chytřejší!, v němž se zabýváme inteligencí a programy určenými k procvičování mozku. Podle některých vědců je totiž možné mozek trénovat, stejně jako se dají trénovat svaly v posilovně. Předchozí díly:

Jak se pozná inteligentní člověk?
Kočka má 9 životů, člověk 8 inteligencí


Autor: Isifa.cz

Podoba lidského těla je zapsána v genech. Způsob, jakým ji geny určují, je však velmi složitý. Máme jich zhruba dvacet až pětadvacet tisíc. Naprostá většina z nich ovlivňuje víc vlastností lidského těla než jen jednu. Jednotlivé vlastnosti našeho organizmu jsou výsledkem společného působení mnoha genů. Aby to nebylo příliš jednoduché, má vliv ještě prostředí. Působení genů a prostředí se dá od sebe oddělit jen těžko. Nejlepší způsob je zkoumání rozdílů mezi příbuznými jedinci. Ideální jsou jednovaječná dvojčata, která mají stejnou DNA.

Představte si, že chcete zjistit, do jaké míry určují geny tělesnou výšku. Vezměte soubor jednovaječných dvojčat, která byla vychovávána odděleně. Kdyby výšku určovala jen DNA, měla by být stejně vysoká. Jestli ji zčásti určuje i prostředí, což může být samozřejmě ledacos, od výživy v dětství po sporty ovlivňující růst kosterního svalstva, mělo by být každé vysoké jinak. Spočítáte-li, nakolik se výška dvojčat v průměru shoduje, získáte odhad vlivu dědičnosti. V praxi je celá věc poněkud složitější, ale základní princip zůstává zachován.

Vysoké odhady, nepřesná měření

Vědci už od devatenáctého století zkoumají, které lidské vlastnosti jsou dědičné, a které vznikají vlivem prostředí. Pro výšku se vliv DNA pohybuje okolo osmdesáti procent. Deprese se u mužů dědí asi ze třiceti procent, u žen zhruba ze čtyřiceti. Jak je to u IQ? Odhady jsou různé, ale vesměs vysoké. IQ se měří o něco hůř než tělesná výška. Metr je velmi spolehlivý nástroj. Nepočítáme-li drobné roztahování vlivem teploty, dá se předpokládat, že změříme-li s ním dvakrát jednu a tu samou věc, je šance na stejný výsledek stoprocentní.

Spolehlivost IQ testů se pohybuje jen okolo devadesáti až devadesáti pěti procent. Oproti metrům je to málo, ale jelikož nic jiného nemáme, musí nám stačit. I když některé odhady dědičnosti IQ vyšly jen okolo padesáti procent, většina se jich pohybuje nad pětasedmdesáti­procentní hranicí. Věc ještě komplikuje fakt, že IQ dětí se zdá být dědičné méně než dospělých.

Vliv dědičnosti na IQ dětí se může pohybovat jen mezi dvaceti až čtyřiceti procenty. Mohlo by to znamenat, že lidé s geny pro vyšší IQ v dětství a dospívání vyhledávají prostředí, které působení genů zesiluje. Možné je i, že něco děláme špatně. Proti popsané metodě odhadu podílu genů existují i námitky.

Dědičnost je hodně, ale ne všechno

Představte si například, že by existoval gen X, který by zvyšoval inteligenci. Fungoval by ovšem jen, pokud budete denně jíst brokolici. Já vím, je to strašná představa, ale zkuste to. Nenutím vás, abyste ji realizovali. Kdybyste každý den jedli mrkev, gen X inteligenci by naopak snižoval. Výzkumníci, kteří by ho studovali, by došli k odlišným závěrům ve státech, kde by panoval nedostatek prvního či druhého druhu zeleniny. Podobná zkreslení se v dědičnosti inteligence téměř jistě uplatňují. Fakt, že se rozdíly v inteligenci dědí, neznamená, že je způsobují geny.


Autor: SXC

Jako příklad se obvykle uvádí slovní zásoba. Ta je téměř jistě dědičná. Přenáší se však učením, nikoliv geny. Může se lišit i dědičnost jednotlivých složek inteligence. Faktor g (více Spearmanův faktor g) se pravděpodobně dědí víc než jiné podřízené složky inteligence. V jedné studii skutečně vyšel podíl genů na obecné inteligenci okolo osmdesáti procent, pro verbální testy už jen šedesát, rychlost a prostorovou orientaci padesát a v testech paměti dokonce jen třicet procent. Minimálně některé složky inteligence jsou tedy ovlivnitelné.

Neuroplasticita

V poslední době se roztrhl pytel s důkazy o větší přizpůsobivosti mozku, než jakou mu vědci přisuzovali většinu dvacátého století. Je zvykem označovat ji jedním slovem – neuroplasticita. Část vědců ale tvrdí, že slovo nemá žádný význam a mimořádná adaptibilita mozku není rovněž žádná novinka. Podle zastánců teorie neuroplasticity je mozek schopen přeorganizovat svoji strukturu daleko lépe, než se dřív myslelo. Změna organizace může probíhat i shora dolů, tj. v reakci na podněty z okolí.

Neurony spolu komunikují nervovými spoji, synapsemi. Podle starších názorů vzniká většina synapsí v mozku v dětství a v mládí. Později už se mění jen jejich síla. Výjimkou jsou oblasti, které mají něco společného s učením nebo pamětí. Na konci dvacátého a začátku jednadvacátého století vyšlo najevo, že nových synapsí se tvoří daleko víc. Tvoří se dokonce i nové neurony, což bylo donedávna považováno za nemožné. Dnes už se ví minimálně o dvou oblastech, kde nové nervové buňky v mozku vznikají.

Stav vlastního mozku můžete ovlivňovat. Ať už tím, že ho dostatečně zaměstnáte, aby se jeho plasticita mohla naplno projevit, nebo pomocí životosprávy či fyzického cvičení.

Zdroje:
http://www.psych­.umn.edu/courses/sprin­g06/mcguem/psy5137/r­eadings/devlin%201997­.pdf
http://citese­erx.ist.psu.e­du/viewdoc/dow­nload?doi=10.1­.1.139.2436&rep=re­p1&type=pdf
http://en.wiki­pedia.org/
http://www.ny­times.com/2006/07­/23/magazine/23wwln_i­dealab.html?e­i=5090&en=2c93740d624fe4­7f&ex=1311307200&par­tner=rssuserlan­d&emc=rss&page­wanted=all
http://www.sprin­gerlink.com/con­tent/t0844nw244­473143/