Hlavní navigace

I dnešní ženy mají syndrom Mony Lisy. Není to zdravé

6. 10. 2014

Sdílet

 Autor: Isifa.cz
Proslula záhadným úsměvem. Psychologové podle ní nazvali příznaky, které vrhají ženy, snad v něčem podobné Moně Lise, do podivné pasti.

Termín zavedla do popularizující psychologie mezilidských vztahů Ute Ehrhardtová. Syndrom je soubor příznaků. Slavný obraz Mony Lisy je znám mimo jiné jejím záhadným, tichým úsměvem. Může být použit jako symbol žen neprojevujících svá přání ani nálady, mlčících, zdrženlivých, trošku tajemných a vždy jakoby nad věcí. Není jasné, zda jsou to dámy veselé nebo smutné, působí coby introvertované, až pohroužené do sebe.

Pět vlastností „Mony Lisy“

Ute Erhardtová varuje před pěticí pastí, jež na tyto dobře vychované dámy číhají. Pasti je v této souvislosti silné slovo. S poněkud odlišným pohledem na jejich obsah bychom mohli dokonce mluvit o pětici vynikajících vlastností, jimiž současné Mony či Lisy slynou. Jsou to:

1. Porozumění a pochopení pro druhé lidi

Chyby ostatních v dotyčných ženách vyvolávají spíše soucit a snahu chybujícím i za cenu sebeobětování usnadnit život. Nekladou si otázku, co kdo zavinil či za co si může sám. Je jim cizí asertivní právo „uvážit zda a nakolik jsme zodpovědní za problémy druhých“. Tyto dle jednoho z mých klientů „chronické ochránkyně zaběhlých psů a koček“ (v lidské podobě) riskují nejen to, že jejich dobrota bude zneužívána. Po čase u nich zákonitě nastává stav vyhoření psychických rezerv. Jdou totiž (pod praporem dobra) hlavou proti zdi. Žádné podivínství, poruchu chování dříve nazývanou psychopatií či drogovou závislost nevyléčí porozumění, pomoc, obětování se a soucit, byť by vše bylo nabízeno se srdcem na dlani a se vší skromností. Že přece jen existují výjimky? Snad… leč potvrzují pravidlo. Ženám, o nichž píši, je cizí „profesionální“ přístup ve smyslu „dělám, co mohu, a zázraky se nedějí“. Bezdůvodně si připadají neschopné, sociálně neobratné, málo vnímavé a kdož ví jaké.

2. Pomoc vždy a všude

Postižená spíše než pomáhá, tak do sebezničení slouží. Rozdává se, nedbá na své kapacity, přebírá zodpovědnost. Někdy se zdá, že by své dospělé blízké nejraději nosila v uzlu, tak jak nyní staronově nosívají maminky nemluvňata.

3. Obětuji se, tedy jsem

S jistou nadsázkou lze hovořit o jakémsi psychickém masochismu. Patří sem například typ žen „jež milují příliš mnoho“ a to jak své partnery, tak i děti. Zpovykají je. Žádná oběť jim není dost velká. Mimo riziko sebedestrukce je tu nebezpečí hlazení do vyhlazení snahy hýčkaných postavit se na vlastní nohy.

4. Skromnost nade vše

Napsat, že si ničeho nedopřejí, není přesné. Úmyslně se staví na poslední místo, o sebe příliš nedbají a jejich osobní nároky se limitně blíží nule. V obecně rozmařilé postmoderní společnosti by mohl být takový postoj hoden obdivu. Nikoliv následování. Okolí jej totiž obvykle neobdivuje. Spíše považuje neoprávněně za samozřejmý – „vždyť jí to dělá dobře, ona je už taková.“ Tím lze rádoby vysvětlit zneužívání přílišné dobroty.

5. Soucit ano, ale…

Soucit s trpícími je krásná, ušlechtilá věc. Zde ovšem není vyvolán krutým osudem nešťastníků, ale manipulací rafinovaných osob – tzv. „šíbrů“. Každá manipulace v těchto souvislostech směřuje k dosažení vlastních, jemně řečeno ne zcela korektních cílů. Probuzení soucitu a mimikry typu „já dobrák a chudáček malý, do něhož, kdo jen může, kopne,“ umožní ovládat příliš hodné a soucitné.

Není to zdravé

K pochopení nejrůznějších syndromů patří i umění diferenciální diagnózy. Tj. schopnost odlišit ten který syndrom od jiného souboru, byť třeba v něčem podobného. Ve výše popsané cause Mony Lisy je nutno dbát na striktní odlišení od neobyčejně častého, i když ne vždy vědomého požadavku žen na jejich životní partnery. Zní: „Muž by měl vycítit, co žena potřebuje.“ Ne o tom mluvit a tím méně pak radit. Chápat ji a nenápadně, leč pevně jí stát po boku.

Na závěr jedna špatná a jedna dobrá zpráva:

Nejprve špatná: Ženy se syndromem Mony Lisy trpí častěji než ostatní psychosomatickými onemocněními.

Druhá je dobrá: Syndrom Mony Lisy není úklad ani prokletí sudiček. Lze žít zcela jinak… a přitom slušně – jak ku prospěchu svému, tak i druhých.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).