Hliník a vakcinační adjuvans – kritické téma pro obhajobu očkování

Autor: Isifa.cz

Vakcinační adjuvans opravdu nejsou vůči organismu bezpečné a šetrné látky. Protože z principu věci vůbec nemohou být.

Jsem velice rád, že dlouhodobě posiluje důraz na zpřístupňování významných odborných informací veřejnosti a rodičům v českém jazyce. Je to jedna z nejkorektnějších forem obrany proti tomu, čím nás v ČR obklopují lobbisté a mnozí věci znalí i věci neznalí jednotlivci. Překlad významné vědecké práce Mechanisms of aluminum adjuvant toxicity and autoimmunity in pediatric populations (L. Tomljenovic, C. A. Shaw) zajistila Ludmila Eleková a Marián Fillo. Se souhlasem autorů může být text práce veřejně šířen.

Zdroj v angličtině je zde: vaccinesafetycouncilminnesota.org

Zdroj v českém jazyce je zde: www.slobodavockovani.sk

Já bych si dovolil obsah této vědecké práce, kterou rozhodně doporučuji vaší pozornosti, uvést trošku obecnějším způsobem. Ten její téma vysvětluje v jeho základních souvislostech, které jsou přeci jen názornější.

Co studie přináší a co znamená?

Je důležité, že tato vědecká práce je tzv. přehledovou studií. Mapuje nám tedy k roku 2012 významné vědecké poznatky o hliníku ve vakcínách a klasickými metodami z nich formuluje své závěry či hypotézy. Dobře si všimněte, kolik jiných vědeckých prací studie ve svém citačním aparátu uvádí a ze kterých vychází. To je důležitým ukazatelem šíře obsaženého vědeckého poznání. Ještě mnohem obsáhlejší citační aparát má analytický materiál o hliníku od slovenského autora Petera Tuhárského (rizikaockovania.sk). Tato výtečná práce však přeci jen postrádá světovou proslulost autora, která dvojici Tomljenovic – Shaw neschází. Proč to zmiňuji na úvod?

V argumentaci jednoho našeho poslance, obhajujícího povinné očkování proti hemofilům B, se totiž jako pádný argument objevila citovaná jedna jediná a navíc nikoliv přehledová studie, ale pouze retrospektivní epidemiologická statistika (Kriz P, Lebedova V, Benes C. Large decrease in incidence of invasive Haemophilus influenzae b disease following introduction of routine vaccination in the Czech Republic. Euro Surveill 2005 Jul 28;10(7):E050728.4). Lze to komentovat pouze slovem – nesrovnatelné. Je opravdu velký rozdíl mezi obsahem vědeckých studií a prací navzájem. Pokud právě tento aspekt nejste schopni sami rozlišit a posoudit, snadno vás manipulátoři oklamou. Vždy se totiž nalezne nějaká ta studie, která svědčí právě pro tohle, stejně jako studie, která prokazuje spíše úplný opak. Pokud již tedy chcete věnovat svůj čas nějakému problému, určitě začněte nejprve od přehledových studií nebo systémových revizí. Právě jejich překlady jsou pro veřejnost velmi žádoucí. (Odkaz na abstrakta jedné systémové revize o nežádoucích účincích tzv. MMR vakcíny – spalničky, příušnice, zarděnky – vám zde příkladem uvádím: onlinelibrary.wiley.com).

Úloha hliníku a vakcinačních adjuvans

Začal bych tím, že lidský organismus na úrovni svých fyziologických procesů není žádný hlupák. Pokud jej něco neohrožuje, poté především neudělá dvě věci:

  • Nebude příliš plýtvat svou energií na to, aby se vysoce účinně postavil něčemu, co mu nic nedělá. (Proto máme všude po těle miliardy různých běžných bakterií, aniž bychom byli ve stavu trvalé horečky či zánětu apod.)
  • Nebude také spouštět vnitřní procesy, které jsou pro něj svým průběhem do jisté míry rizikové. (Rizikovost silnější imunitní reakce nespočívá pouze v tom, že může částečně poškodit samotný organismus, ale už pouze v tom, že jej dočasně oslabí. Oslabený zajíc orlu spíše neuteče. Proč se nechat ulovit, když nám vlastně nic není.)

Organismus se zcela logicky nevystaví nehospodárnosti či riziku odstartování silnější imunitní reakce a vytvoření dlouhodobé protilátkové či buněčné imunity jen tak pro nic za nic. Nemá žádný rozumný důvod, proč by měl, a biologicky to umí rozpoznat.

Aby náš organismus spustil silnější obrannou reakci, musí na biologické úrovni „vycítit“ své dostatečné ohrožení. Dnes již potvrdily i vědecké práce, že jen tak nějaká „antigenní směs“ – ještě navíc ve velmi nízké koncentraci – k žádné silnější imunitní reakci organismus sama o sobě nepřivede. Proč by také měla? Čím jej taková antigenní směs ohrožuje? Účinná vakcína, která neobsahuje pro lidský organismus vůbec nic nebezpečného a škodlivého, je proto logický i fyziologický nesmysl. Teď to trošku nadsadím, když řeknu: Pro organismus zcela bezpečná vakcína by mohla být účinná pouze u těch jedinců, jejichž organismy jsou na biologické úrovni úplnými idioty, kteří měli dávno vymřít přirozeným výběrem.

A protože ono nebezpečí pro organismus opravdu nepředstavují ony antigenní „drobečky“, musí se do vakcín (neživých) přidávat něco biologicky opravdu nebezpečného. Jsou to právě vakcinační adjuvans, mezi která patří mj. také hliník a jeho sloučeniny. Je velkou mýlkou tradovanou mezi lidmi i mezi částí lékařské veřejnosti, že vakcinační adjuvans slouží pouze k navázání antigenů vakcín a k lepší a účinnější nabídce tohoto „komplexu“ lidskému imunitnímu systému, aby si vytvořil dlouhodobou imunologickou ochranu. Nedávalo by to samo o sobě smysl. Proč by měl nějaký zcela bezpečný a neškodný komplex vyvolat v organismu silnější reakci lidského imunitního systému? Stejná biologická logika stojí stále proti tomu. Teprve poté, až když něco imunitní reakci vyvolá, může se již uplatnit vliv komplexu jako takového (viz ještě dále).

Lidský organismus určitě rozpoznává biologická rizika mnoha způsoby a mechanismy, z nichž mnohé dosud úplně a některé i vůbec neznáme. Biologické riziko se však vždy v principu pojí s poškozením tkání a jejich funkcí. Mírně zjednodušeně řeknu, že je potřeba určité míry tkáňové destrukce v organismu, aby se něco začalo dít. Teprve až se v organismu něco začne dostatečně ničit, použije organismus adekvátně silné obranné prostředky. Začne se také „rozhlížet“ po tom, co poškození způsobilo a na co by si tedy měl dávat v budoucnu pozor, pokud to dokáže. Hliník působí ve svých vakcinálních koncentracích na lidský organismus již takovou mírou tkáňové destrukce, že na to lidský organismus dostatečně silně reaguje. Začne poté hledat příčinu a objeví v místě destrukce mj. cizorodé „drobečky“ v komplexu s hliníkem, proti kterým se pokusí bojovat a vytvořit si i dlouhodobější imunitu.

Existuje ještě jiný možný účinek vakcinačních adjuvans (který však určitě nepřísluší hliníku). Pokud by se adjuvans podobalo něčemu pro organismus známému, co by vyhodnotil jako nebezpečné obecně, nebo jako nebezpečné v určitých tkáních, mohlo by spouštět silnou imunitní reakci i bez předchozího většího tkáňového poškození. Skutečnost, že by účinné adjuvans pouze náhodně aktivovalo nějaký receptor v imunologické kaskádě, je velmi málo pravděpodobná, protože zde existuje mnoho zpětných vazeb a kontrolních mechanismů. Spíše platí, že silná imunitní reakce vznikne pouze tehdy, pokud organismus dobře ví, že se něco nehezkého s jeho tkáněmi děje, nebo že určitou látku vůbec nebo právě někde, kde tato nemá co dělat, nechce. Proč, to nám bohužel organismus slovy neřekne.

Vakcinační adjuvans tedy opravdu nejsou, protože z principu věci vůbec nemohou být, vůči organismu bezpečné a šetrné látky. Každé očkování je poté vlastně přímým pokusem oklamat biologický rozum našeho organismu tím, že si má vytvořit imunitu (protilátkovou, buněčnou) proti antigenním „drobečkům“, které jej vlastně samy vůbec nepoškozují a neohrožují, a nikoliv proti vakcinačním adjuvans, která mají tkáňové škody a ohrožení organismu skutečně na svědomí. K tomuto obelhání má sloužit onen „komplex“ adjuvans s antigeny. Ale to, že obelhat lidský organismus na jeho biologické úrovni není vůbec žádná legrace a žádná právě úplně jistá akce, o tom asi netřeba právě pochybovat. Důkazem je mj. vědecky potvrzená existence protilátek proti samotnému hliníku stejně jako existence protilátek proti jinému adjuvans (squalenu), které pravděpodobně stojí u vojáků za syndromem války v Zálivu (Gulf-war syndrome; GWS). Dnes prakticky vůbec nevíme, co protilátky proti vakcinačním adjuvans mohou mít v lidském organismu všechno na svědomí, ani proč. Víme však, že se vytváří. Mohly by stát za vyšším biologickým rizikem při opakované expozici organismu stejnému adjuvans – stejné vakcíně? Těžko říct. Stejně těžko je však říct, že když se dítěti nic nestalo poprvé, nic se mu nestane ani podruhé. Pro takový názor neexistuje žádný racionální vědecký základ. Mechanismy nedokonalého klamání biologického rozumu lidského organismu očkováním mohou být ve svých důsledcích dnes ještě opravdu netušené (a to určitě i z mnoha jiných důvodů).

Celá glorifikovaná bezpečnost vakcín a světového vakcinačního průmyslu je držena nad vodou jedinou neskutečně optimistickou až zjevně idealistickou hypotézou: Je to pouhý toužebný předpoklad, že vakcinační adjuvans páchají tkáňové škody pouze biologicky zanedbatelného rozsahu, pouze krátkodobě a pouze v tom místě, kam byly injekčně dopraveny.

Acelulární vakcíny trochu jinak

Není od věci si uvést, že tzv. acelulární vakcíny jsou pro své neškodné antigenní složení zjevnými outsidery v účinnosti proti vakcínám, které obsahují alespoň živé oslabené kmeny patogenů. Lze vést zajímavou úvahu o tom, že čím méně nebezpečné jsou antigenní drobečky samy o sobě, tím více je potřeba ve vakcíně nějakého toho nebezpečného adjuvans. V acelulární hexavakcíně proto najdeme 0,5 + 0,32 mg Al3+ (Al(OH)3; AlPO4). V tzv. MMR vakcíně (Priorix), která obsahuje živé oslabené viry, žádné takové adjuvans není. Jsou zde přidány aminokyseliny, laktóza, manitol a sorbitol. Jsou to de facto také adjuvans přidaná jaksi za úplně jiným účelem. (Za pojmem „účinné adjuvans“ v užším slova smyslu je vhodné chápat pouze taková adjuvans, která sama provokují organismus k imunitní reakci.) Jak ale ukazuje výše odkázaná systémová revize Cochranovy kolaborace, ani MMR vakcína není bez rizika. U ní však riziko nezpůsobují její adjuvans. Mechanismy zde proto musí být jiné. Není tedy zjevně pravdou, že za všemi nežádoucími účinky vakcín vždy stojí právě adjuvans, zejména hliník či rtuť (nebo squalen). To je nepřípustné zjednodušení této velmi složité a komplexní imunologické problematiky.

Jak a proč?

Vakcinační adjuvans jsou tedy látky, které v imunologickém rozměru dostatečně poškozují lidský organismus. Jak jej poškozují? To nikdy nikdo dopředu úplně všechno nemůže znát, obzvláště u látek relativně nově používaných. Stav vědeckého poznání účinků vakcinačních adjuvans postupně narůstá v čase, ale není to právě rychlost převratná. Je proto zcela nepředstavitelné považovat toto téma v nějakých 90. letech minulého století za uzavřené a vyřešené slovem – BEZPEČNÉ. Takový názor znamená buď zločinecké embargo na rozvoj velmi důležitého vědeckého poznání, nebo pitomce na doslech. Vakcinační adjuvans jako je hliník (a nyní to zjednoduším) mohou naše tělo ohrozit především třemi obecnými způsoby:

  • Způsobují destrukci našich buněk a tím je ničí. Problém z destrukce buněk nabývá významný rozměr zejména tehdy, pokud by k této destrukci docházelo z nějakých důvodů specificky nebo dlouhodobě. Specificky zničeny mohou být z nějakých důvodů buňky zvýšeně citlivé, nebo buňky v určité specifické lokalitě, kde se adjuvans nahromadí.
  • Způsobují přímé ovlivnění funkce některých buněk a tkání, ve kterých jsou přítomny. Opět je významné, zda dojde či nedojde k nějaké specifické distribuci adjuvans v organismu ve smyslu předchozího bodu.
  • Způsobují nepřímé poškození nebo ovlivnění funkce buněk a tkání, ve kterých nejsou samy přítomny. Některé z těchto nepřímých účinků již byly také vědecky popsány.

To vše v medicíně samozřejmě známe u mnoha jiných látek, a proto i u adjuvans s touto trojicí účinků musíme obecně počítat. Z poznatků přeložené práce mi tak zjevně vyplývá, nejen to, co všechno už o hliníku trochu známe, ale především to, co ještě vůbec neznáme a nikdo to zatím nevyloučil. (V těchto polemikách a otázkách je určitě lepší práce pana Tuhárského, když práce Tomljenovic-Shaw spíše deskriptivně shrnuje věci potvrzené.)

Z toho, jakým mechanismem mohou vakcinační adjuvans poškozovat lidský organismus, vyplývá mezi jinými i tento poznatek: Nežádoucí účinky vakcín se v žádném případě nemusí nutně projevit do několika dnů či do 48 hodin, jak se ještě stále někdy uvádí a podsouvá lidem (tzv. faktor pravděpodobné časové souvislosti). To je naprostý nesmysl, který se zjevně příčí fyziologii a patofyziologii člověka. Tak jako kancerogeny a mnohé další látky mohou v lidském organismu působit skrytě mnoho let do pozorovatelné změny zdravotního stavu, tak mohou působit i vakcinační adjuvans a jimi indukované mechanismy. Již více vědeckých studií nezávisle potvrdilo, že očkované děti jsou v dlouhodobém horizontu více nemocné a to i chronickými a nejen banálními onemocněními než děti neočkované. Hledal jsem, avšak nenalezl žádnou studii, která by přehledněji uváděla, s jakým časovým odstupem od posledního očkování vznikají u očkované populace právě ta onemocnění, která se signifikantně méně často vyskytují u neočkovaných.

Co nás musí zarazit

U vakcinačních adjuvans nás tedy především a zcela obecně musí zarazit jakýkoliv vědecký poznatek, který prokazuje, že nám tyto nebezpečné látky „putují tělem“, a to dlouhodobě, nebo že se v nás dokonce usazují a nejsou úplně z těla vyloučeny. (V tomto ohledu přehledová práce autorů T-S nezachycuje důležitý poznatek pozdější Khanovy studie (Slow CCL2-dependent translocation of biopersistent particles from muscle to brain; 2013) o tom, jak se nám mj. hliník může z místa aplikace vakcíny přesunovat do centrálního nervového systému.) Musí nás zarazit také každá absence znalostí o metabolismu a vakcinačních adjuvans v a z lidského organismu. Například informace o tom, že se až 40 % hliníku z vakcín vyloučí potem, je klasickou ukázkou vysoce nebezpečného a nekorektního argumentačního přístupu. Tato informace nebyla nikdy dostatečně vědecky prokázána. Používala se k tomu, aby se nějak vysvětlilo, že jsme zkrátka nenašli, kam jinam by se ten hliník poděl a „ponechat“ jej dětem v organismu bylo pro tyto řečníky z nějakého důvodu nežádoucí. Viz například názor pana Romana Chlíbka v jednom článku pro rodiče: „Z hliníku vakcíny aplikovaného do svalu se v této tekutině rozpustilo 17 % hliníku z hydroxidu hlinitého a 51 % z fosforečnanu hlinitého a toto množství se vstřebalo do krve v průběhu 28 dnů. Močí se vyloučí 35 % hliníku z hydroxidu hlinitého a 43 % hliníku z fosforečnanu hlinitého. U osob s poruchou funkce ledvin by mohlo docházet k nižšímu vylučování hliníku z vakcíny. Hliník, který se v mezitkáňové tekutině nerozpustí, se do krve nevstřebává a pravděpodobně se v původní podobě vylučuje potem a kůží. 50 % hlinitých solí z vakcín je z těla vyloučeno za méně jak 24 hodin a 85 % pak během 3 týdnů.“ (www.babyonline.cz)

Zarazit nás u některých významných a rozhodujících informací musí také kvalita nebo skutečná výpovědní hodnota studií, ze kterých klíčové poznatky vzešly. Izolovaná studie metabolismu hliníku na dvou králících (Flarend, 1997) opravdu nemůže ovlivnit globální názor na bezpečnost hliníku ve vakcínách u lidí. To je prakticky zcela absurdní. Nicméně stalo se, ale naštěstí se vědecké poznání již od té doby zásadně posunulo. Mnozí však na tento posun stále nechtějí slyšet – a nehodí se jim. Vy byste na něj ale slyšet měli, a proto si studii Tomljenovic-Shaw raději přečtěte.

 

Závěrem

Mnozí lidé a rodiče se dnes chtějí informovaně a odpovědně rozhodovat o očkování svých dětí. Je pro mne dlouhodobě velmi smutným zjištěním, že 80 % z nich přesto hledá své informace a zajišťuje si svou „informovanost“ z těch nejlapidárnějších zdrojů: ze zjevných PR článků, komerčně podporovaných organizací, produktových webů nebo ze zjevně účelově zmanipulovaných materiálů. Chtějí se rozhodnout především dostatečně pohodlnou cestou, která je nestojí ani moc času, ani příliš mnoho hlubších úvah a zamyšlení. Ve skutečnosti chtějí jen někomu uvěřit, a to pokud možno rychle, aby to nejlépe rozhodl všechno svým doporučením za ně. Takoví se dnes nemohou v principu rozhodnout odpovědně. Mohou se pouze čirou náhodou rozhodnout správně a velmi pravděpodobně špatně. Neradi to však slyší. V systému všeobecné informační manipulace jsou všechny sekundární informace svým způsobem nedůvěryhodné. Bohužel někdy i ty primární. (O toxicitě hliníku velmi kvalitní práce u nás má Anna Strunecká, která je přímo toxikolog. Její vědecké práce s kolegy, zejm. R. Blaylockem, jsou publikovány na světové úrovni stejně jako Tomljenovic-Shaw. Nechtěl jsem z nich citovat, protože tento autorský tým připravil zcela novou přehledovou studii o hliníku, která ještě nevyšla.)

Pravda o očkování – ve smyslu správných a korektních úvah a dat recentních ve vztahu k vědeckému poznání – je dnes v mnohém určitě na obou stranách. Současně se všichni hodně mýlí a současně všichni hromadu důležitých věcí vůbec neznají. To všechno nám krásně ukazuje postupný rozvoj vědeckého poznání a tiché, často před veřejností skrývané, změny odborných úvah a argumentace. To, co podle mne nemůžete sami dokázat, je nalézt spolehlivě správnou odpověď na všechny vaše správné otázky. To, co ale dokázat můžete, je pochopit, jak nedokonalý a vědecky „děravý“ je konstrukt nad celým očkováním jako takovým. To znamená, že budete poté více opatrní, obezřetní a méně důvěřiví. A to je podle mne také důležité. A proto trošku čtěte. Čtěte někdy i složitější kvalitní primární zdroje informací. Alespoň ty, co už pro vás jiní přeložili do českého jazyka.

S poděkováním autorům práce i překladu.

166 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 3. 5. 2015 17:05