Hele, puso, kolik ti vlastně je?

Monika se rozhodla, že konečně zajde do klubu. Na tanečním parketě bylo plno a ona se mezi spoustou lidí lehce ztratila. Dostala se k baru a tam si objednala nealkoholické pití. V tom se vedle ní objevil mladík a požádal o vodu. Monika si ho všimla a nemohla se na něj přestat dívat. Když spatřil on ji, hned jí podal ruku a představil se.

„Těší mě, já jsem Petr,“ řekl.

Monika hodila vlasy a odpověděla: „Taky mě moc těší, jmenuju se Monika.“ 

Dlouho si spolu povídali a pak Petr se zeptal: „Hele, puso, kolik ti vlastně je? Patnáct?“ 

I když si uvědomovala, že by mu neměla lhát, přesto přikývla. V duchu si ale prý říkala: „Jsi přece jenom obyčejná dvanáctka, tak komu namlouváš, že je ti patnáct?“ 

O Petra ale stála a tušila, že kdyby mu v jeho skoro devatenácti řekla pravdu, asi by se s ní nebavil. Líbil se jí a ona se očividně líbila jemu. Začali spolu chodit.

Když si představím dvanáctiletou holku, vybaví se mi automaticky rukaté, nohaté dítě, které nosí růžové svetry a dva culíky. To je samozřejmě naprosto naivní představa, jak by asi potvrdil každý, kdo v poslední době viděl kolektiv osmáků. Dnešní dvanáctka bude pravděpodobně spíš mít melíry, make-up, černé kožené kozačky a upnutá tričko s push-up podprsenkou. Čímž ale netvrdím, že „za nás“ vypadaly třináctileté holky o tolik méně vyspěle, zvlášť ve srovnání se stejně starými kluky. Já jsem třeba ve svých třinácti letech tajně používala pas své o jedenáct let starší sestry a nikomu nikdy nepřišlo, že na čtyřiadvacet vypadám mladě. Tenkrát mi lichotilo, že vypadám starší. Bavilo mě, že se ke mně lidi, a zvlášť kluci, chovají jako k dospělé holce. Dneska mi při představě, že by moje dvanáctiletá dcera – ač žádnou nemám – chodila s dospělým klukem, jímá panika.

Stejně by na to jednou přišel

Monika vypadá starší. Je vysoká, má tmavé dlouhé vlasy, modré oči a výrazně se líčí. Před týdnem byla s Petrem na jeho maturitním plese. Oblékla si černozlaté šaty a na svých dvanáct let nevypadala ani náznakem; snad jen tím, že měla být do deseti doma. Jinak jí rodiče vztah se starším klukem nerozmlouvají. Máma prý Petrovi důvěřuje; s otcem se nestýkají.

Zajímavé je, že ve svých kamarádkách Monika zdaleka takovou podporu nemá. Když jim ve škole líčila svůj zážitek z klubu, všechny chtěly vědět: „A kolik mu je?“ Monika odpověděla: „Tak to je právě jedinej problém, je mu osmnáct a zanedlouho mu bude devatenáct!“ Všechny ztichly. Jediná z nich měla odvahu se zeptat: „A on ví, kolik je tobě?“ Monika zavrtěla hlavou a dodala: „Myslí si, že mi je patnáct a já mu to nevyvracela.“ Kamarádky ji přemlouvaly celý den, aby mu řekla pravdu. Monika uznala, že to bude lepší. Stejně by na to jednou přišel.

Když mu konečně řekla, kolik jí doopravdy je, nenaštval se. Je do ní tak zamilovaný, že rozchod neplánuje. Monika se opět svěřila kamarádkám. Nechápou, o čem se mohou bavit, co mohou mít společného, ona sedmačka, on – budoucí vysokoškolák. Tvrdí, že je pro ni prostě moc starý. Monika je s ním ale šťastná, mají se rádi. „A když se lidi mají rádi, na žádném věkovém rozdílu přece nezáleží,“ tvrdí.

Co si myslíte vy? Záleží na věkovém rozdílu mezi partnery? 

Ilustrační fotografie: agentura SXC