Geny pro nesnesitelnost žen

Autor: Isifa.cz

Odpusťte hned na úvod trochu misogynie. Ženy jsou nesnesitelné. Ženy jsou někdy nesnesitelné. Některé ženy jsou nesnesitelné.

Ať už člověk zastává jakýkoliv z těchto výroků, kromě žalu nad stavem světa by mohl zkusit přijít na to, proč tomu tak je – poznání může někdy pomoci realitu ne sice změnit, ale akceptovat. Odpověď lze hledat pomocí evoluční biologie/psychologie.

Výhoda nesnesitelnosti

Nejrozšířenější vysvětlení praví, že žena muže obvykle nenechá na pokoji prostě proto, že sytý muž by se sám od sebe choval jako sytý lev, to znamená, že by jen někde polehával. Je třeba muže trochu popíchnout, aby se tento více snažil a získával další zdroje, které pak mohl investovat do potomků (pravděpodobně svých, i když ani to nemá jisté) a tím zvyšoval jejich počet nebo jejich postavení, a přispíval tak k přenesení genů do dalších generací. Dává to smysl, (zaujatý?) pozorovatel se však nemůže ubránit dojmu, že ženy často bývají nesnesitelné nějak moc: tak, že už to není výhodné ani pro ně samé.

Pokud vystresovaného muže klepne mrtvice, on klepne ženu nebo uteče jinam, žena (její geny, její potomci atd.) si tím zrovna nepomůžou. Jistě, každé chování představuje škálu, na jejímž konci bývají patologické extrémy, nesnesitelnost žen je ale skoro normou. Vyskytuje se zkrátka příliš často, takže asi opravdu má nějaký adaptivní význam – jen jím nemusí být popichování mužů k větší aktivitě.

Při řešení podobných paradoxů můžeme jako základní hypotézu často použít tvrzení, že evoluce probíhala v odlišném prostředí, než žijeme dnes. Co bylo po celou evoluci výhodné (adaptivní), může se dnes snadno měnit ve svůj opak – příkladem je třeba tendence se při každé možné příležitosti maximálně přecpat. Čím se minulost lišila z hlediska nesnesitelných žen?

Bylo dřív líp?

Profesor Michael Gillings publikoval nyní v časopisu Evolutionary Application logicky působící výklad (medicalxpress.com). Nezabývá se nesnesitelností žen obecně, ale jedním jejím speciálním aspektem, jímž je premenstruační syndrom (PMS). V minulosti byly ženy v plodném věku po většinu času buď těhotné, nebo kojily; neměly totiž prakticky k dispozici prostředky pro kontrolu reprodukce. Menstruace byla vzácností, vzácností byl proto i premenstruační syndrom.

To však není všechno. Michael Gillins soudí, že premenstruační syndrom není cosi, co bylo dříve natolik výjimečné, že se to nestalo objektem přírodního výběru. Kdepak, syndrom, ač relativně vzácný, měl podle něj přesto striktně evoluční význam. Když žena se svým partnerem nebyla těhotná nebo nekojila, znamenalo to riziko, že pár bude neplodný, geneticky nekompatibilní. Nesnesitelnost ženy pak byla prostředkem, jak nedostatečně perspektivní vztah ukončit, rychle se rozejít a tím zvýšit své reprodukční šance. Není náhodou, tvrdí Gillins, že podle řady studií nebývají ženy nesnesitelné zcela plošně, ale přednostně na stávajícího partnera (i když to se samozřejmě těžko posuzuje, protože s ním také tráví nejvíce času). Navíc soudí, že „úroveň“ premenstruačního syndromu je do značné míry dědičná, což, zdá se, zase potvrzuje fakt, že v minulosti evoluce příslušné geny vybírala jako výhodné pro své nositelky. Ostatně Gillis uvádí, že premenstruační syndrom se dnes týká až 80 % žen (trochu jiná čísla na Wikipedii).

Ženy jsou nesnesitelné – a nemůžou za to

Holt je to podobné jako s tím přejídáním, co bylo prospěšné před 100 000 lety v africké savaně, nemusí být výhodné pro moderní životní styl. Samotné nesnesitelné ženy jsou v tom de facto nevinně.

Má to nějaké praktické řešení? Z tohoto hlediska jistě ne každá hormonální antikoncepce funguje stejně a pro její výběr je zjevně dost důležitým kritériem i to, co udělá s náladou. Pilulky jako YAZ, Yasmin, Beyaz by měly situaci zlepšovat, ale je to individuální a uvádí se, že účinek může být i opačný.

U premenstruační dysforické poruchy (Wikipedia), což je zvlášť silná forma syndromu postihující podle údajů 3–8 % žen, se také zmiňuje souvislost s nedostatkem serotoninu v mozku. Prospěšné tedy může být i nějaké antidepresivum typu SSRI (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) nebo zvýšené dávky aminokyseliny tryptofanu (prekurzor serotoninu), který je dostupný i jako výživový doplněk.

Geny pro nesnesitelnost

Nutno přiznat, že evolučně-psychologické výklady někdy připomínají spíše bajky, které jsou zajímavé, dobře se poslouchají, ale ruku do ohně by za ně člověk raději nedával. I v tomto případě se hned vnucuje pár možných námitek. Tak třeba, popsaný evoluční mechanismus by ztratil smysl po menopauze, nedá se ovšem říct, že by ženy starší, např. tchyně, měly pověst osob zrovna příjemných. PMS představuje jistě jen jeden ze zdrojů nesnesitelnosti.

A pak je tu ještě minimálně jedna věc: vyjma mitochondriální DNA a chromozomu Y geny volně cirkulují mezi oběma pohlavími. I pokud by příslušné geny pro premenstruační syndrom byly (kdysi) výhodné pro ženy, polovina z nich by neustále byla přítomna v mužských tělech a rozhodně by chtělo vědět i to, co způsobují tam. Snad nesnesitelnost mužskou? (Ale zase, může to být i jinak, známe geny pro jedno pohlaví sice nevýhodné, ale pro druhé naopak výhodné, takže je evoluce nedokáže vymýtit.)

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 3. 9. 2014 15:21