Fůůůj! To jsou moje zuby?

Intraorální kamera je báječná věc. Odzvonilo časům, kdy mohl zubař půl hodiny něco patlat na horní šestce, návštěvu ukončit obligátním pokynem „vypláchněte si“ a vy jste nebyli schopni zjistit, co že se to uprostřed vaší hlavy tak dlouhou dobu dělo.

Standardem práce by dnes mělo být vysvětlení, co je v ústech za problém, a tento pak co nejlépe vyřešit, to vše patřičně doplněné o fotografie pořízené před ošetřením, během něj i po něm. Otevřeně si řekněme, že intraorální kamera je dvojsečná zbraň. Pacient má v rukou nástroj kontroly lékařovy práce navíc a zubař tak nemůže práci odfláknout, ani kdyby stokrát chtěl. Na druhou stranu není pro ošetřujícího lepší připomínka vlastní práce.

Fůůůj! To jsou moje zuby?

Zub sám o sobě není v očích běžných smrtelníků nic krásného. Sice je každý den používají, olizují (a to nejen svoje vlastní) a smějí se jimi na své okolí, ale vyfotíte-li zub v desetinásobném zvětšení a promítnete jej na obrazovku počítačového monitoru o úhlopříčce pětašedesát centimetrů, je první reakcí zpravidla výkřik

„To jsou moje zuby?“ Ano, ukazujeme vám vaše. Ne zuby cizích lidí.

Hned poté následuje: „Proboha, fůj, to je hnusný, dejte to pryč!“

Lhostejno přitom, zda se dvacetiletá slečna kouká na své zdravé krásné bílé zuby, nebo jestli ukazujete zkaženou stoličku s rozpadlou plombou a hnisem vytékajícím z váčku hned vedle. Není bez zajímavosti, že emotivně reagují spíše dámy. Tak už to ale u žen bývá.

Univerzální efekt zvětšovacího zrcadla ve zkušebních kabinkách funguje i zde – v plavkách před zrcadlem si každá žena připadá ještě o kousek víc těžkotonážní než superhmotná černá díra. I sebekrásnější zub tak v očích své majitelky vypadá jako extrahováníhodný květák. Oproti tomu pánové nemají se svými pivasy tolik potíží, a tak jim ani pohled na vlastní zdevastovaný chrup nezkazí den.

Skutečné patologie pacienty neruší

Ovšem i tady panuje relativita. Ne vše, co je na zubu černé, musí být kaz nebo šerednózní amalgámová výplň pamatující císaře pána. Dokonce bych řekl, že většina barevného, co se lidem na zubech nelíbí, je jen přirozený vzhled zubu se všemi vývojovými defekty skloviny, pigmentacemi a demineralizacemi.

Skutečné patologie naproti tomu pacienty nikterak neruší. Odstraníte-li podkaženou olámanou černočernou amalgámovou výplň zabírající půl zubu, vyměníte ji za estetický kompozit a dovolíte si ponechat pigmentovanou a zcela zdravou jamku, můžete se spolehnout, že pacient při ukázce výsledku po ošetření zapíchne ukazováček do obrazovky a podrážděně se zeptá: „A co je tohle?!“

Selhávající obří černý amalgám roky nevadil a zabarvení z kávy velikosti špičky špendlíku najednou představuje problém. Nemluvě o tom, že na zubech všude okolo je kompromisních amalgámových výplní ještě dalších deset.

Zubařina je chirurgický obor

Pacienti nesnášející krev si navíc musejí uvědomit, že krvácí-li při vyšetření dáseň, je to dané zánětem ze špatné hygieny. Ba co víc, zubní lékařství je chirurgický obor, a ty, jak známo, krvácení doprovází. Prahne-li někdo po detailních záběrech z průběhu operačních zákroků, nesmí pak žehrat, že je na fotografiích krev. Ostatně, herecké etudy na téma „myslím, že omdlím“ jsou evergreenem v celé medicíně, jakkoliv lze zrovna v našem případě operaci zubů rozsahem a estetickým dojmem přirovnat k přípravě řízků nebo svíčkové.

Ještě chodíte do ordinace, kde se nemůžete podívat, co vám zubní lékař nebo lékařka vytvořili v ústech? Ale klidně, pokud vám nevadí, že nemáte ani tucha, co se ve vašich vlastních ústech děje. Je docela dobře možné, že až vaše zuby někdo vyfotí, budete se setsakramentsky divit.

Fotografiím zdar!

Psáno pro blog Dentální kliniky Jan Stuchlík, kde autor působí