Eva Jurinová: Jsem profesní hypochondr

Autor: Archív Evy Jurinové

Deset let dělá mluvčí pražské Fakultní nemocnice v Motole. Jaký vliv má dennodenní setkávání s nemocí a smrtí na Evu Jurinovou, bývalou moderátorku Televizních novin na Nově?

Eva Jurinová (56) patřila mezi první čtveřici moderátorů Televizních novin, kteří se od roku 1995 do srpna 1999 objevovali na televizi Nova. Pět let tvořila dvojici se Zbyňkem Merunkou, který se později ukázal i na jiných komerčních televizích. Eva Jurinová však na televizní moderování zanevřela, i když měla v roce 1999 nabídku, aby pokračovala na „nové Nově“ na pražském Barrandově. Odmítala však pracovat pod novým šéfredaktorem zpravodajství Pavlem Zunou, jehož znala už z Československé a České televize.


Autor: Archív Evy Jurinové

Nova vlastně byla vyvrcholením její novinářské kariéry. V televizi totiž začínala už v roce 1975 jako redaktorka ostravského studia ČST. Od roku 1980 byla redaktorkou zpravodajství v pražské centrále ČST (dodnes ji můžete vídat v archivních zprávách ČST na zpravodajském kanálu ČT 24) a v letech 1989 až 1992 moderovala hlavní zpravodajskou relaci Deník. Krátce po odchodu z Novy přešla na „druhý břeh“ a od roku 2000 je mluvčí Fakultní nemocnice v Praze – Motole, ale navíc dává lekce z mediálního tréninku.

Dnešním nahodilým televizním moderátorkám zpravidla nemůže přijít na jméno. „Nerozhoduje už jejich profesní kvalita, ale to, jestli jsou dostatečně sexy a odpovídají parametrům hollywoodských krasavic,“ říká. K televizi se ale postupně vrací: v Motole provozuje interní televizi, která by se měla na podzim objevit i volně na internetu. Dokonce si u vedení nemocnice prosadila malé televizní studio.

Myslíte si, že žijete zdravě?

Nechápu, co vede člověka, který je způsobilý a má veškeré předpoklady k tomu, aby žil zdravě, k tomu, že je to pro něj to poslední, co na klade důraz. Rozhodně to není pud sebezáchovy, ale spíš určité sebevražedné sklony, které v sobě zřejmě máme. Znám spoustu lidí, kteří mají na to, aby žili zdravě, ale nežijí tak. Bohužel, patřím mezi ně. Říkám bohužel, protože se pohybuji v prostředí, kde se dostávám k řadě zajímavých informací, jimiž bych se mohla řídit. Jenže člověk, pokud mu zrovna není ouvej, na to nemyslí. Žít zdravě je jedna z nejtěžších rolí člověka v životě. Na celém světě.

Je to pro vás příliš náročné?

Ano, protože na začátku je to vždy válka s návyky, různými lákadly, zajetým životním stylem a pohodlím. Je to opravdu velmi těžké. Lepší je to říkat nebo to učit jiné, než to sám dělat.

Jste pohodlná?

Jak kdy, někdy ne, někdy až příliš.

Čtěte téma: Sportem ku zdraví aneb Jak to vidí lenoch

Ne že bych sport vyloženě neměl rád. Jen se chovám rozumně. Jediný zbytečný krok totiž spouští lavinu dalších neužitečných pohybů. Ale lidé tropí hloupostí… 

Kolik hodin denně průměrně spíte?

Spím ráda. Patřím k těm, kteří říkají, že potřebují osm až devět hodin spánku denně. I když jsem „sova“, takže toho nejvíc udělám v noci. Naučila mě to vysoká škola. Podle toho jsem si celý život vybírala práci, která mě nenutí vstávat ráno a být někde už v osm nebo devět hodin. Zvykla jsem si chodit spát po půlnoci a vstávat někdy před devátou. Pokud nemám dostatek spánku, ničí mě to a takový den pokládám za ztracený. Teď na „stará kolena“ ale zjišťuji, že se začínám chovat trochu jinak, nevydržím vzhůru dlouho do půlnoci a někdy mám chuť si jít lehnout třeba už v deset hodin večer. Rozhodně spánku přikládám velkou váhu a je pravda, že ložnice je u nás doma asi nejlépe vybavenou místností.

Pijete kávu? A pokud ano, kolik denně?

Piju ji ráda, asi tak třikrát denně. Určitě si ji dávám ráno, to je takový můj zajetý rituál: káva s mlékem bez cukru a z velkého hrnku.

Jak jste na tom s alkoholem? Pijete ho denně? A dáváte přednost pivu, nebo vínu?

Pivo jsem se nenaučila pít, i když je dobré. Přiznám se, že mám ráda dobrou slivovici, ne příliš silnou. Rozhodně si ji nedávám každý den, ale pokud volím alkohol, sahám právě spíš po slivovici nebo po dobré irské whisky. Nesnáším míchané nápoje a všelijaké koktejly. Co se týká vína, mám ráda moravská, spíše sladší. Pokud si dám víno, rozhodně nesmí být trpké.

Ono se říká, že jedna až dvě skleničky vína nebo jeden panák slivovice denně zdraví spíš prospívají.

Ano, protože zejména červené víno obsahuje bioflavonoid xercetin, který zabraňuje okysličování cholesterolu. Pak ovšem, dodávám ústy lékařů, by člověk musel toho vína vypít asi čtyři litry denně, aby to mělo nějaký vliv.

Někteří lidé by to jistě zvládli.

Považuji za neškodné dát si denně jednoho panáka, protože pomáhá na tlak, čistí střeva, pomáhá lépe trávit a srovná metabolismus. Člověka to povzbudí, nakopne. Ale nesmí se opíjet. Mluvím o jednom, případně dvou panácích denně. Snažím se hlídat záklopku, nesnáším ten druhý den tzv. „po koťatech“, bolehlav a vůbec…

Kouříte?

Přiznám se, že u skleničky mám na cigaretu chuť a někdy jí ráda podlehnu. Nepatřím totiž mezi notorické kuřáky a bez cigarety se obejdu třeba půl roku.

Takže kouříte tak jednou za půl roku?

Ne, tak to není. Vykouřím asi tak deset cigaret za dva týdny.

Zkoušela jste s tím někdy úplně skončit?

Myslím, že nemusím. Nejsem pravidelný, notorický kuřák, takže nemám důvod to považovat za nějakou závislost, s níž bych měla skoncovat. Když se nad tím pan doktor Hnízdil zamyslí, možná mi dá mi za pravdu, že pokud člověk žije ve velkoměstě a je nekuřák, tak jako by vykouřil desítku cigaret denně. Zejména v Praze. Takže si troufám říci, že mi těch pár „cigaretiček“ nebude mít za zlé.

Daří se vám dodržovat pravidelnost ve stravě? Míváte každý den snídani, oběd a večeři?

Od malička to neřeším, protože jsem Střelec a přesně podle tohoto znamení potřebuji mít v některých oblastech absolutní volnost a v některých zase absolutní, až nepochopitelnou pravidelnost. Někdy mě kvůli tomu ostatní vůbec nechápou, včetně přátel a manžela. Jedna z těch nepravidelností je jídlo: nesnáším povinnost, třeba když jsem někde na návštěvě nebo na nějaké akci a někdo mě vyzve, ať jdu ke stolu a povinně musím jíst. Představa, že v půl sedmé mám snídat a přizpůsobit tomu svoje vstávání, že např. od-do se podávají obědy a pak už mám smůlu… nevyhovuje mi to. Jím, když mám hlad nebo chuť.

Od kdy vám to tak vadí?

Už od školních let, naprosto jsem nesnášela školní jídelnu s tou masou dětí, hlukem, boucháním talířů a tácků. S pachy jídla a upachtěnými ubrusy, s frontami s tácky. Nikdy jsem ve škole nechodila na obědy a nijak zvlášť pravidelně jsem ani nevečeřela. Možná někdy zjistím, že mám kvůli tomu vážné zdravotní problémy. Zatím ťukám na dřevo, není to tak strašné, takže si myslím, že jíst v adekvátním množství několikrát denně, podle vlastního rozvrhu, je lepší.

Takže čekáte, až si o to tělo řekne samo.

Víceméně.

Když už jíte, vybíráte si spíš zdravější jídlo, nebo dáte na to, co vám chutná a nehledíte na to, že jde třeba o něco nezdravého?

Jak kdy. Tělo si to řekne. Spíš už dnes ale hledím na to, aby to bylo zdravé. V tom mi bylo už dávno jasno, že i kdybych měla víc investovat do jídla a do pití, udělám to. Vyřadila jsem si z jídelníčku všechny základní škodliviny: tuky, cukry, bílé pečivo, sladké limonády, cukrovinky, nekvalitní čokolády apod. Dnes jsem už zarytý odpůrce tlustých mas, mastných polévek, přemaštěných příloh, ale i větší spotřeby vepřového masa. Dokonce bych nemohla sedět u jednoho stolu s člověkem, který si dává krvavé nebo syrové maso.

Myslíte tatarák?

To je něco tak strašného, něco, co mě zvedá ze židle. Úplně mi to toho člověka zhnusí. Nebo věta, která zazní ve filmu: dáš si krvavý, nebo polokrvavý steak? Co to je? Z toho je mi špatně, považuji to za něco, co není dáno člověku do vínku, aby jedl. Syrové nebo jakkoli poloupravené maso prostě nemohu ani vidět. Sama si dávám jen lehčí maso: ryby a kuřecí, ale nemusím ho mít. Dávám přednost italské a francouzské kuchyni, mám ráda zeleninu, ale dám si klidně i omáčku s knedlíkem, českou kuchyni. Chutná mi i čína a vůbec jakkoliv upravená zelenina. To víte, že občas hřeším! Mého muže jednou málem ranila mrtvice, když mi uvařil čínu, kterou se chtěl pochlubit, a já jsem k ní vyžadovala kečup! Na něm totiž ulítávám stejně jako na cibuli, česneku a ze sladkostí nevyléčitelně na zmrzlině s vaječným koňakem nebo griotkou.

Čtěte téma: Jezte méně masa, zachráníte planetu?

Svět hledá způsoby, jak zmírnit dopady globálního oteplování, a tak se objevil nápad na snížení konzumace masa. Dobytek prý ohřívá zeměkouli. Má to ale vůbec smysl? 

Když nakupujete potraviny, sledujte na obalech, co obsahují a zda v nich náhodou nejsou éčka a další chemické látky?

Zajímá mě hlavně doba spotřeby a kalorie, to je první ukazatel, na který se dívám. Kalorie je dobré sledovat a mít pod kontrolou příjem a výdej. To je nejlepší dieta! Třeba když si dám pár zákusků najednou, nebo celou vaničku zmrzliny, zejména po večerech, vím, že to druhý den musím vykompenzovat lehčí hladovkou.

Pokračování rozhovoru čtěte dále…

Lékař říká: MOHLA BY SE POKUSIT S TÍM NĚCO UDĚLAT

MUDr. Jan Hnízdil se zabývá komplexní rehabilitací a psychosomatikou. Jak říká, nedokáže se smířit s tím, že by se situoval do role „policisty“ životního stylu a někoho známkoval, byť symbolicky. Proto jsme právě jeho požádali o komentář, bez „známkování“ a „doktorských rad“.

Hnízdil

Paní Jurinová je zdravá, až se jí to nezdá normální. Tomu rozumím. Udržet si zdraví v prostředí nemocnice není snadné. Rozhoduje o tom hlavně klidný spánek, kvalitní strava a přívětivé prostředí.

Paní Jurinová to ví. Spí proto až devět hodin, vstává před devátou. Ráda se v klidu nají. „Představa, že v 9 hodin má snídat a přizpůsobit tomu svoje vstávání, že v půl jedné jsou obědy a má na něj jen půl hodiny, protože v jednu zavírá jídelna“, je pro ni „absolutně nepřijatelná“. Libuje si v lehčím mase, italské a francouzské kuchyni, zelenině. Kvůli zdravému životnímu stylu vyměnila rušné Vinohrady za dům a zahradu na venkově.

Škoda jen, že v nemocnici, jíž je mluvčí, je to naopak. Přesvědčil jsem se o tom před dvěma lety, při hospitalizaci dcery na dětské ortopedii. Den začínal za úsvitu brutálním a úplně zbytečným buzením. Jídlo jsme jí raději nosili z domova, po zelenině nebo ovoci ani stopa. Vizity se prakticky nekonaly, zastihnout lékaře byl nepřekonatelný problém. Pokusil jsem se tehdy dosáhnout alespoň zrušení zbytečného buzení. Psal jsem vedení kliniky i nemocnice, na ministerstvo zdravotnictví. „Ranní buzení pacientů na klinice dětské ortopedie je v souladu s vnitřním řádem FN Motol,“ stálo v odpovědi.

Místo toho, aby se chod nemocnice snažil přizpůsobit potřebám a domácím zvyklostem pacienta, je pacient nucen přizpůsobit se byrokratickému chodu nemocnice. Paní Jurinová by se mohla pokusit s tím něco udělat. V osobním životě to má srovnané.

MUDr. Jan Hnízdil, Centrum komplexní péče Dobřichovice


…pokračování rozhovoru:

Pokud vás něco bolí, jdete hned k doktorovi, nebo to řešíte sama? Jako mluvčí nemocnice asi máte dveře otevřené k různým specialistům…

Právě proto k nim moc nechodím, aby to nevypadalo, že toho zneužívám. Jdu teprve, až když je nejhůř! Jasně, že to není správné, přiznávám.

Když řešíte nějaký zdravotní problém sama, sáhnete hned po léku, nebo ho řešíte čajem, bylinkami a alternativní medicínou?

Počkám, až to přejde. Ať je to cokoliv. Prozradím na sebe něco, co teď, zpětně, nemohu ani pochopit! Pět let jsem chodila s bolestí v podbřišku, potom jsem navštívila gynekoložku, která nic nenašla a doporučila mi neuroložku, že by to mohlo být od páteře. A ono to tak opravdu bylo. Ťukám si na čelo a říkám, jestli nejsem zralá na Chocholouška! Byl to takový můj největší rekord v tom, jak se s bolestí naučit žít, ale jinak opravdu počkám dva týdny, a pokud přetrvává, oslovím specialistu nebo sáhnu po léku, který je běžně v lékárně dostupný. Nezamítám ani kombinaci s bylinkami či alternativní medicínou.

Nemají mluvčí nemocnic sklon k hypochondrii, když se denně setkávají s různými nemocemi a jejich symptomy?

Nechci mluvit za ostatní, ale myslím, že z mluvčích ve zdravotnictví se tomu vyhne jen málokdo. Vždyť o nemocech a zdraví téměř denně mluví! Než se stačí vzpamatovat, je to tu. Jsem zdravá, nic mi není, to přece není normální, když je kolem mě tolik nemocných bez rozdílu věku! Víte, já to mám trochu horší v tom, že si mě lidé pamatují z obrazovky a rádi se mi svěřují se svými nemocemi. Když mi někdo volá nebo se s někým potkám, většinou to bývá první téma rozhovoru. Pak se nedivte, že nezvládám mít hypochondrické sklony pod kontrolou. Neumím tzv. vyhořet, jako lékaři a zdravotnický personál. Často si v sobě problémy jiných dlouho nosím.

Původně jsem chtěla dělat mluvčí Fakultní nemocnice Motol jen tři roky a pak o tom napsat knížku. Jenže jsem na to stále neměla dost času a teď, po deseti letech nevím, jak uchopit první kapitolu. Mezitím to na mne dost dolehlo, když vidím, že jsou nemocné děti, které se zrovna narodily, školáci, mladí lidé, kteří před sebou mají celý život, ženy a muži ve středních letech. Zdraví neodchází jen starým lidem, jak si mnohdy myslíme. Naštěstí to na druhé straně vyvažují úspěchy medicíny. Zákroky, které zachraňují životy, vracejí lidem sebedůvěru a startují nový život. Vidím doslova zázraky lékařů, před kterými nezbývá než hluboce smeknout, příběhy se šťastným koncem a na jejich začátcích opravdové elity společnosti. Když ale v člověku více ulpívají ty černé myšlenky, jako strach z něčeho nepoznaného, co nejde jen tak vytlačit z hlavy.

Čili profesní hypochondrie?

Ano, vypadá to na rozpravu s psychiatrem a moc se na to těším! Jak vyhořet, když si uvědomím, že medicína a s ním i naše zdravotnictví zaznamenalo od revoluce ohromný pokrok, ale že v některých ohledech jsme v ČR stále ještě na startovní pozici, že existují dobří, ale i špatní doktoři, že někdy mohou i pochybovat a pochybit. Že oni sami se stále učí a že někdy i na úkor pacientova komfortu musejí překonávat lecjaké, zejména administrativní bariéry.

A tak je vlastně štěstí v neštěstí, když pacient skončí v rukách vynikajícího odborníka. Anebo má třeba tu smůlu, že jeho neúspěšně vyřešený zdravotní problém se neodehrál v příštím století.

Čtěte téma: Anabáze pacienta po české nemocnici

Našemu zdravotnictví nechybějí jen peníze, ale také slušné vychování. Jak mám věřit lékaři či sestře, že od nich mohu čekat pomoc, když jim nestojím ani za to, aby mi řekli „Dobrý den“?

Chodíte na preventivní lékařské prohlídky?

Chodím, ale úplně jinam. Už léta jsem ve společnosti Santé. Za to, že mě sami k prevenci vyzývají a kontrolují, si platím. Jak už jsem řekla, v tomto ohledu potřebuji nad sebou pevný bič, takže ušetřit musím jinde a jinak. Do nemocnice půjdu jen s vážnějšími problémy.

Chodíte pravidelně k zubaři?

Ano a to jen díky kladenskému MUDr. Hrkalovi, pro jehož temperament, dobrou náladu a samozřejmě profesionální jistotu si na to zubařské křeslo jedu ráda sednout. Vážně! Když mě s profesorem Neméthem operovali, zpívala jsem si.

Jakým způsobem relaxujete? Dokážete úplně vypnout od práce?


Autor: Archív Evy Jurinové

Jasně. Mám to celé promyšlené. Celý život jsem bydlela ve městě, pohybovala jsem se po centru a chodila do televize, ale nebyla jsem ten typ, co by chodil cvičit, plavat a podobně. Celý život jsem se věnovala novinařině, takže teď jsem se rozhodla přestěhovat za Prahu. Chtěli jsme tam přestěhovat rodiče z Ostravy, protože jsme se o ně museli starat, koupili jsme si proto dům u Prahy. Docela velký, abychom s manželem i pro rodiče měli soukromí. Nemáme děti, takže nám stačily docela skromné podmínky. Rodiče odešli, tatínek zemřel několik měsíců po přestěhování a maminka se chtěla vrátit do Ostravy.

S manželem jsme stáli před rozhodnutím, jak si ten náš životní styl poskládat, když máme možnost bydlet mimo město. Na zdravějším vzduchu, v přírodě uprostřed vlastní zahrady, kde si člověk může zařídit prostředí tak, jak potřebuje. Samozřejmě že zvítězil venkov nad Vinohrady, takže jsme se definitivně přestěhovali tam. Zvítězilo přesvědčení, že jsme s mužem už přesně na hranici, kdy nám odcházejí síly, ale máme jich ještě dost na to, abychom je mohli posbírat k tomu, že bychom pro sebe mohli něco udělat. Proto jsme pohodlí městského života vyměnili za dům a velkou zahradu, abychom si ten zdravý životní styl vyzkoušeli na vlastní kůži! A musím říct, že je to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Všem to doporučuji, pokud mají podmínky, aby se museli hýbat kolem domu, to je dobrý začátek.

Vám už síly docházejí?

Rok od roku vidím, jak je namáhavější opečovávat dům, ohnout se, vyjít s nějakým závažím po schodech, jsem rychleji unavenější než loni. Po padesátce to člověk na sobě cítí, aniž by si to připouštěl. Už toho neudělám tolik jako dřív. Máme v plánu, že až nám síly dojdou, zase se vrátíme do města. Do pohodlného bytečku, blízko MHD, s dostupností ke všemu, co k základnímu životu člověk potřebuje. Teď si ale užívám venkova. Snažím se hýbat, chodit, lehce běhat, plavat a pobývat co nejčastěji na čerstvém vzduchu. Proto se v teplých dnech zdržuji doma minimálně. Zahradu máme zařízenou skoro jako obývák. Kytky se počítají na stovky, keře a stromy na desítky. Jsem na ni pyšná. V zimě je to ale horší. To se po 18. hodině najednou začne kouřit z komínů a rázem si připadám jako před 20 lety ve Slezské Ostravě.

Pravda, musíme dojíždět, jsou to tam a zpět cca dvě hodiny denně, ale to koneckonců nasbírá každý, kdo jezdí po Praze z jednoho konce na druhý. Navíc, dnes už to jde i tak, že mohu být na mailu a na telefonu a někdy udělám více práce, než když jsem fyzicky v nemocnici. Sedět osm hodin na jednom místě ještě neznamená zvýšenou produktivitu práce a zaručené výsledky. Mluvčí čehokoliv musí být zkrátka v terénu a mít určitou volnost. Za to jsem pořád v pohotovosti a prakticky stále ve službě i v době, kdy ostatní mají volno.

Takže jste se svým životním stylem spokojená.

Velmi. Nevidím, že bych si zdravíčko mohla takto pěstovat v Praze. Dnes přijedu domů, jsem třeba šíleně unavená, a přesto se donutím jít na procházku, i když zrovna není ideální počasí, třeba v zimě. Kousek jsou lázně, kde si pacienti za dobrý vzduch platí. Když vidím v Praze běhat sportovce, doporučuji jim, aby rychle navštívili psychiatra. Protože při jisté pravidelnosti je to cesta k rakovině plic jako vyšitá.

Jak dlouho myslíte, že tu ještě budete?

Každý den si připouštím, že zítra mohu umřít. 

To není moc pozitivní.

Poslední rok se s tím nějak peru a snažím se myslet na to, že to tak nemusí být. Důvod myslet si to opravdu nemám, ale nějak se mi to dostalo do hlavy. Pořád mě tam něco straší a říká: dej si do pořádku všechny věci, protože zítra umřeš. Teď se při těchto slovech trochu usmívám, ale jen si představte mluvčí velké nemocnice, kam se denně vozí vážné případy z havárií, lidé po těžkých úrazech. Skoro každý den informuji média minimálně o jednom případu. Ať je to dítě, které vypadlo z okna, nebo chodec v bezvědomí, kterého srazilo auto, či mladý motorkář s těžkým poraněním míchy, jenž se už nikdy nepostaví na vlastní nohy. Skoro každý víkend zazvoní telefon a redaktor se mě ptá na stav např. čtrnáctileté dívky, která spadla z koně a vypadá to, že ochrne. Vzápětí je středem zájmu těhotná žena, kterou v bezvědomí přivezli po vážné havárii, nebo zraněný sebevrah, kterému to naštěstí nevyšlo. Volám sloužícímu lékaři, dozvím se informace o kritickém stavu, pak o tom hovořím s novinářem a tutéž informaci pak podávám znovu asi deseti různým médiím. Při tom třeba zalévám zahradu, což je pro mě obrovská relaxace nebo dělám něco, co mě těší a uklidňuje, nebo se bavím s návštěvou apod. Není to paradox?

Eva Jurinová: „Siliženami naprosto opovrhuji!“

Ve speciálu Silikozy.cz snažíme zjistit, co vede ženy k tomu, že do sebe nechávají dobrovolně řezat. Jaký je názor Evy Jurinové?

To vám na psychice nepřidá.

Nestěžuji si, je to moje volba. Do života je to rozhodně velmi poučné. Zatím se snažím to brát z té lepší stránky a využít této praxe v mé další profesi – v oblasti mediálního poradenství, komunikace a nově se také věnuji koučinku. Tam je to zkušenost k nezaplacení!

Dietní policie:

Kukura

Juraj Kukura: Žít zdravě je hrozně nudné

„Nejpříjemnější na světě je hřích, zatímco to zdravé hřích není,“ říká v rozhovoru matador českého, slovenského i světového filmu. „Znáte ten vtip, jak přijde člověk do pekla, a tam všichni jedí, pijí, šampaňské a kaviár, jsou tam plné bary, a najednou se tam objeví manželé…“

Nosek

Jaromír Nosek: Spím čtyři hodiny denně, víc nepotřebuju

Typický filmový záporňák hodně pracuje: „Jsem tak trochu workoholik, i když mám volno, na víc než pět hodin spánku denně se stejně nedostanu…“


Alice Nellis: Nemám čas vysedávat po doktorech

Její nejnovější film Mamas & Papas o moderním rodičovství právě běží v kinech a jeho autorka říká: „Jakmile přijdu domů, čekají mně tam moje dvě malé děti, takže nevím, co je náročnější. Relaxuji asi prací.“ 


Kateřina Kalistová: Chybí mi bio supermarkety

Předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je vyznavačkou biopotravin: „Určité zlepšení v nabídce tu je.“




Jolana Voldánová: Překvapuje mě účinnost homeopatik

Známá televizní moderátorka kouří, věří homeopatikům a bolesti se snaží zbavit co nejdříve: „Rozhodně nejsem z těch, kteří by čekali, zda je to přejde samo.“


Kateřina Fričová: Nás kuřáky by měli začít chránit

K programové ředitelce ČT cigarety neodmyslitelně patří: „Kouření je hnusné, to vím… Ale musím říct, že to byl smutný život, bez cigaret.“



J. X. Doležal: Marihuana mi pomáhá i od deprese

Známý kuřák a propagátor marihuany říká: „V podstatě žiju zdravě. Nepiju alkohol a poměrně hodně spím. A kouřím hodně marihuany, ta je léčivá.“



Kateřina Cajthamlová: Kvalita potravin je u nás příšerná

Někdejší moderátorka pořadu Jste to, co jíte se zlobí: „Prodávají zajíci v pytli. Potraviny nejsou značené, nejsou kvalitně balené. Kvalita našich potravin bohužel velmi klesla.“ 


Tomáš Cikrt: Jít k doktorovi na „blind“ je sázka do loterie

Jakou důvěru v české lékaře má bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví? „Máme skvělé lékaře, ale ti nejsou všude.“



Martin Veselovský: Nesnídám, nesvačím. Nestíhám

“Můj mozek mi zatím neřekl, že bych se o sebe měl začít víc starat,“ říká moderátor. „Asi se k tomu budu muset dotlačit.“




Otakar Černý: Pil jsem třeba deset piv za den 

Šéfredaktor sportovní redakce ČT hraje pétanque a doktorům moc nedá: „Zubaře a gynekologa nepotřebuji.“




Tomáš Baldýnský: Byl jsem závislý na energy drincích 

„Jsem taková neorganizovaná povaha,“ připouští novinář a dramaturg, s jehož jménem je spojený například komiks Zelený Raoul a sitcom Comeback.


Jan Šibík: Relax od focení? To snad ani nejde 

„Baví mě výlety, víno, holky,“ říká známý fotograf Honza Šibík. „Ale focení je zcela dominantní a hodně určuje to ostatní.“




Barbora Kroužková: Dělala jsem karate, teď cvičím jógu 

Televizní moderátorka prokládá jógu posilovnou: „Vybíjím si tam negativní emoce a vztek.“