Proč na mě tak koukají? Protože jsem zrůda!

Může to být pěkný člověk. Ale v zrcadle vidí něco jiného. Znetvořeného šeredu. Dysmorfofobie je duševní porucha, posedlost vlastním – v představách – pokaženým vzhledem a urputnou snahou ho napravit.

Není „dys“ jako „dys“. Jisté je, že všechny obvykle zmiňované poruchy, jejichž názvy začínají „dys…“, nemají nic společného s dysmorfofobickým bludem. Zmíněný blud není v psychiatrii žádná novinka.

Poprvé byl popsán roku 1886. Jde o nutkavou – tj. vnucující se představu daného jednotlivce o jeho vlastním tělesném nedostatku či postižení. Zmíněné postižení je subjektivně vnímáno jako na první pohled zřejmé a nápadné pro okolí.

Dysmorfofobie

  • Dysmorfofobická porucha je onemocnění charakterizované tím, že daný jedinec je přesvědčený o tom, že má jednu či více deformit na povrchu těla.
  • Nadměrně silný pocit ošklivosti a znetvořenosti vlastního těla, zejména obličeje nebo obava z ní. 
  • Název pochází z řečtiny – dysmorfos znetvořený.
  • V důsledku toho opakovaně vyhledává lékaře – zejména dermatology, plastické chirurgy a stomatology k odstranění různých nedostatků. 
  • I přes opakované zákroky pacient není nikdy s výkonem spokojen.
  • Jedná se vlastně o poruchu hodnocení vlastního těla a jako taková přetrvává po jakémkoliv zdokonalení. Toto může dosáhnout až takové intenzity, kdy to splňuje kritéria pro jinou chorobu – poruchu s bludy.
  • Poruchou mohou trpět např. dívky v období dospívání.
  • Typické je kontrolování, zakrývání, líčení, vyhýbání se styku s lidmi apod.

Zdroje: wikipedia.org, lekarske.slovniky.cz

Ach, ty moje nohy

Zlí jazykové tvrdí, že ženy se dělí na dvě skupiny. První je přesvědčena o svých příliš tlustých nohách. Druhá trpí naopak představou, že má nohy příliš tenké. Srovnatelné rozdělení lze údajně aplikovat i na další párové části tělesné schránky a to obvykle mimo párové orgány na hlavě.

Vesměs jde víceméně o omyl. Vzniká ve smyslu rčení „kdo chybu usilovně hledá, tak ji najde“. Zmíněná – o malé kráse svých nohou přesvědčená – paní či dívka ovšem myslí i na jiné věci. Nemá v této souvislosti pocit čiré beznaděje šířící se na všechna možná snažení a cíle. Nezřídka jde do jisté míry o jakousi hru. To ve smyslu – „já si postěžuji, a ty mne budeš utěšovat a přesvědčovat, že se mýlím“. Tato mezilidská hra mívá i erotický podtext.

Dysmorfofobie je něco zcela odlišného.

Když je to zlé

Dysmorfofobie se především velmi často zaměřuje právě na oblast hlavy. Trpící lidé věnují mnoho, někdy dokonce většinu času úvahám či promluvám na dané téma. Nevyskytuje se snaha po – řekněme přiměřené – korekci. Pokud dva činí totéž, nemusí to být totéž. Blud – v rozdílné intenzitě – může být příznakem neurotickým. Může jít o depresi jakoby hledající „zdůvodnění“ psychických obtíží. Ve zvlášť závažných případech může jít i o psychózu – schizofrenii.

Tomu odpovídají i rozdílná vysvětlení pro jádro dysmorfofobie. Jde o strach ze zohyzdění, obavu před odmítáním jinými lidmi, úzkost před možným zesměšněním, vztahovačnost? Posledně uvedené příčině by odpovídal i jeden z názvů pro tuto chorobu – paranoia dysmorphica. 

Podstatný bývá strach z toho, že druzí lidé nejen vnímají, ale považují za podstatný tělesný nedostatek, chybu. Z toho si údajně zákonitě musí všichni kolem vydedukovat, že postižený je „ošklivé káčátko“. Připouštím, že název s káčátkem je pro popsanou situaci až příliš korektní. Objevují se spíše velmi pregnantní, nezřídka vulgární výrazy pro tělesný vzhled. Může se objevit i osočování předků v souvislosti s dědičnou výbavou.

Žádná kosmetika ani operace bludu nezbaví

S troškou černého humoru lze v této souvislosti připomenout starý vtip. Psychiatr říká pacientovi: „Ne, pane Nováku, vy opravdu netrpíte pocity méněcennosti. Vy jste méněcenný.“ Úsměv poněkud mrzne na rtech, pokud v odborném tisku čteme: „Médii prezentovaný vzor se stává ideálem. Čím větší je potom diskrepance mezi subjektivně pociťovaným vlastním tělesným obrazem a tímto ideálem, tím větší to má dopady na sebevědomí člověka. Tento vliv a nespokojenost s vlastním tělem může vést ke zvýšenému výskytu rizikového chování, především k sebepoškozování, poruchám příjmu potravy a sebevraždám. Platí to zvláště, pokud jde o ještě nevyzrálou osobnost v době pubertální, postpubertální a adolescentní…“

Zralé, psychicky komponované osobě je jasné, že nejen její profil nemusí působit jako Adonisův či Venuše právě povstalé z mořských vln. Pleť nemá každý jako z alabastru. Vlasy nemusí připomínat až na zem hustě směřující pokrývku hlavy Anny Csillagové z dávných c.k. inzerátů.

Může to zamrzet, ba dokonce pořádně naštvat. Normální je pokusit se handicap zakrýt. Vyhledat v tomto směru pomoc či investovat. Namátkou zázračnou vodičku bájné Anny již neseženete, leč nabídek se zcela srovnatelným výsledkem je dost i nyní. Můžeme si dát pozor, abychom se, dejme tomu, nefotografovali z profilu atd. Můžeme vyvinout snahu výše uvedené kompenzovat. Namátkou: nejsem krásný, ale úspěšný ve škole, v práci, při sportu.

Dysmorfofobický blud žádnou kompenzaci ani osobně uspokojující úpravu vzhledu neumožňuje. Je drtivý a ovládavý. Pokud je ovšem sycený převážně depresivní epizodou, odezní sám od sebe. Ovšem jen pokud odezní deprese. Posléze – při jejím opakování, se může vrátit.

Ta naše Maruna nějak ztloustla aneb Važte slova

Je čas tanečních. V poradenské praxi se občas setkávám s nešťastníkem či nešťastnicí, jež v souvislosti s jejich (nevalnou) atraktivitou pro rej na parketu psychicky odrovnala netaktní poznámka.

widgety

Opravdu nejde jen o dívky. I drsní muži mohou takříkajíc klamat tělem. Kupodivu obvykle nejde o frustrující výrok spolužáků. Častěji se tak vyjádří někdo z rodiny, ze sousedů, přátel, rodičů atd. Nechtě tak lze vytvořit tzv. sebenaplňující proroctví:

Objevuje se v různých souvislostech v rámci tzv. cirkulární kauzality. Zde – pokud u člověka vytvoříme o něčem negativní obraz – mívá tendenci v budoucnu tento obraz neopouštět. Pozor na to!

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 16. 2. 2016 14:18