Divoši měli větší pocit jistoty než my

GLOSA – Zná to každý z nás: obavy ze ztráty zaměstnání, hrozba zadlužení, strach ze samoty, opuštěnosti a stáří. Výsledný dojem? Naše životy jsou postaveny na existenční nejistotě.

Žijeme v době nebývalé fragmentarizace společnosti. Jinými slovy: prakticky všechny životní jistoty se rozpadají. Selhávají i nositelé tradičních hodnot.

Co třeba rodina? Podle Evropského statistického úřadu přišlo v roce 1990 na svět 17,4 procenta narozených dětí mimo manželský svazek, o 18 let později se počet nemanželských dětí zdvojnásobil. Rozpadá se každé druhé manželství. Stále větší počet mladých lidí do něj odmítá vstoupit. Zcela logicky. Koupili byste si s velkými náklady los s padesátiprocentní pravděpodobností, že s ním prohrajete? A s prohrou možná přijdete o vše? Roste také počet žen, které nechtějí mít děti.

Jistota partnerských vztahů? Dovolím si citovat našeho čtenáře: „Každý má přítelkyni, kterou je ochoten vyhodit, jakmile narazí na některou, která by mu lépe vyhovovala. Ona dělá přirozeně to samé a oba mají neustálý strach, že se rozejdou.“ 

Stát, vlast? Váží si dnes vůbec někdo politiků?

Náboženství, církve? O těch dnes ve zprávách uslyšíte jen v souvislosti s islámským terorismem nebo pedofilními skandály. Podle statistik příslušnost k církvi nezajišťuje stabilitu manželství. Naše jediná křesťanská strana je již mimo mísu.

Jaká je perspektiva a životní jistoty dnešního člověka? Pokud se trochu vymykáte potřebám industriální společnosti, hrozí vám nezaměstnanost nebo série špatně placených brigád. Stále větší počet rodin nedokáže vyjít s penězi. Na stáří vám hrozí zhroucení důchodového, možná i nemocenského systému. Dále samota nebo život v neustálé obavě z rozpadu vztahů. Stále se zvyšující počet civilizačních chorob… Dost, ty příklady už stačí!

Potřeba jistoty

Podle Abrahama Maslowa je bezpečnost naší druhou nejzákladnější potřebou, hned po potřebách fyziologických. Uspokojení těchto nižších potřeb má přitom zpravidla přednost před všemi vyššími hodnotami. Příklad: V současném Bělorusku občané akceptují vládu svého diktátora navzdory všem kompromitujícím materiálům, které se o něm objevují v zahraničních médiích. Ať nám vládne třeba psychopat – hlavně, že v zemi je klid, pořádek, relativní ekonomická stabilita a výplaty máme včas!


Autor: Agentura SXC

Proč žijeme ve stálé nejistotě? Uvedu jednu vyčtenou myšlenku: Člověk není uzpůsoben k tomu, aby žil v civilizaci. Naše přirozené místo je jinde – v kmenovém soužití o počtu asi 150 členů. Jedině kmenový způsob života naplňoval naše základní potřeby. Člen kmene si byl vědom, že jeho život má smysl, věděl, kam patří, žil v kruhu blízkých lidí, ne mezi „cizinci“ jako my. Divoch se cítil být součástí a pokračováním života svých předků, žil v důvěrném vztahu s přírodou, v souladu se zákony tajemného vesmíru. Kmenové mýty dávaly smysl jeho životu a otvíraly cestu k duši, každý znal různá tajemství přírody, a nejlépe šamani. Náčelníci na rozdíl od dnešních politiků bývali přirozenými kmenovými autoritami, které každý znal a ctil…

Jak se naproti tomu žije dnes – např. v přelidněných městech? „Čím větší přelidnění, tím naléhavější nutností je pro jedince stranit se citové účasti, a tak se v největších velkoměstech loupí, vraždí a znásilňuje za denního světla na živých ulicích, aniž by kolemjdoucí zasáhli," píše etolog Konrád Lorenz v knize Osm smrtelných hříchů. "Nahuštění mnoha lidí v těsném prostoru vede nejen skrze vyčerpání a rozmělnění mezilidských vztahů nepřímo k projevům odlidštění, ale bezprostředně také vyvolává agresívní chování.“

Zbaveny hodnot „ztraceného ráje“ přírodních národů, všechny civilizace mají společné jedno: vytvářejí existenciální nejistotu. Život se stal prakticky neustálým bojem o zajištění životních potřeb, neustále hrozila neúroda, hlad, válka, barbaři před branami… Potřeba organizovat rozrůstající se společnost vytvořila vládnoucí třídu – a masu bezmocných.

Osm smrtelných hříchů popsaných ve stejnojmenné knize Konráda Lorenze:

1. přelidnění Země
2. ničení životního prostředí
3. závod člověka se sebou samým
4. ztráta schopnosti prožívat city
5. genetický úpadek
6. rozchod s tradicí
7. rostoucí poddajnost lidstva k doktrinám
8. zbrojení atomovými zbraněmi

Reakce na nejistotu

Jak civilizovaní lidé bojují s touto neustálou existenční nejistotou? Kdo může, snaží se získat alespoň náhražky dávno ztracených jistot: hmotné statky, peníze, půdu, moc, slávu. Jsou to jen tišící prostředky naší nenaplnitelné touhy po existenční jistotě, její značně nespolehlivé cetky: zemi ovládne nepřítel, majetek uloupí lupiči, vládci spí s Damoklovým mečem nad hlavou…

A kde hledá kousek jistoty ta mlčící většina, která nedisponuje žádným bohatstvím ani mocí? V náboženství. Marx jej nazval opiem lidstva. Těžko říct, zda jsou ateisté „střízlivější“, faktem ale je, že chudí a bezmocní vždy byli a jsou páteří každého náboženství. Věřící nehledají jen království nebeské, ale též (a nezřídka na prvním místě) hodnoty zcela přirozené, z nichž především – ano, existenční jistotu. Kdo by si nepřál stálým přísunem Božího požehnání „pojistit“ svůj život, modlitbou a dobrými skutky si zajistit stabilní manželství a prosperitu, v chrámu si najít solidní přátele a tak nějak se oddělit od těch „zlých“, od zkaženého a nebezpečného světa?

Když se hroutí civilizace

Jak lidé zpravidla reagují, když se hroutí civilizace? V zanikajícím Římě hledali spásu u svých bohů a v pohromách viděli jejich trest za křesťanství a za to, že staré bohy už nikdo neuctívá. Nechápali, že civilizace mají své cykly, a jakmile se blíží svému přirozenému konci, projevuje se to chaosem. Jinou běžnou reakcí je příklon k starým dobrým pořádkům. Pokud ho má zajistit státní moc, dostaneme se k fašismu. Pokud se hledá ve víře, snadno sklouzne k náboženskému fundamentalismu.

Anebo se prostě přizpůsobíme. Nevnímáme, co vidět nechceme, dokud to jen jde. Příkladem budiž vztah k naší planetě. Co byste dělali, kdyby se vám zvýšila teplota, zvraceli jste, dostali průjem a tak trochu se cítili přiotrávení? Asi byste pochopili, že jste nemocní. A když se to opakovaně stává Zemi? Globální oteplování (letos byl nejteplejší rok za posledních 130 let), chaotické výkyvy počasí, povodně, požáry, zemětřesení? Planeta není zdravá a dává nám to najevo. Ale žádný lékař nepřichází. A nám už ani nepřijde nenormální ta zvyšující se frekvence všech možných přírodních katastrof, tak nějak jsme si už zvykli. Člověk je element veskrze přizpůsobivý a přizpůsobí se i chaosu.

Recept na uzdravení? Holistické myšlení

Je stále jasnější, že svět nemůže dál fungovat, jak funguje. Kolem roku 2050 má být na světě 9 miliard lidí. Představte si populaci Číny, Evropy a obou Amerik dohromady, a tyto nové 2 miliardy budou chtít žít životním stylem vyspělého světa, jakým žijeme my!

Civilizace končily, protože už ve svých základech měly zárodek rozkladu: vadný způsob myšlení. Komunistický blok se zhroutil, protože ekonomické bludy, na nichž stál, zákonitě vedly k ekonomickému zaostávání a chaosu. Současný svět se fragmentarizuje (čti rozpadá!), protože je postaven na – fragmentárním myšlení. Takovému myšlení je vlastní představa, že mohu získat vlastní výhody na úkor někoho nebo něčeho jiného. Znamená to využívat pro své pohodlí a sobectví práce lidí v rozvojových zemích, nechat vyhynout rostlinné i živočišné druhy, bez zábran plundrovat přírodu a zajímat se jenom o ekonomický růst, který toto plundrování umocňuje.

Nové myšlení, které má potenciál zachránit planetu, nazvěme holistickým, protože vnímá svět jako vzájemně propojený celek. Pokud věřím, že jsme jednotou, nebudu ubližovat jiným, neboť si uvědomuji, že tím ubližuji sám sobě. Nikoliv metaforicky, ale doslova.

(Holismus je názor, že všechny vlastnosti nějakého systému nelze určit nebo vysvětlit pouze zkoumáním jeho částí. Naopak celek podstatně ovlivňuje i fungování nebo podobu svých částí. Jednotlivé části jsou ve vzájemném recipročním vztahu: změny vyvolané v jedné dimenzi mohou ovlivnit také struktury ostatních dimenzí. Příkladem holistického pohledu na společnost je citát Martina Luther Kinga Jr.: „Nespravedlnost na jakémkoliv místě ohrožuje spravedlnost všude.“)

Trvale neudržitelný způsob života zkrátka – není trvale udržitelný. Co není udržitelné, musí jednou skončit. Dřív nebo později. Změnu mohou iniciovat buď osvícení lidé s novým myšlením, nebo katastrofy. Jaký scénář vypadá pravděpodobněji?

71 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 1. 12. 2010 2:12