Dioptrická vada nejsou malá prsa. Ale pojišťovny je tak berou

Zdravotní péče u nás je na úrovni, dostupná, ale jsou věci, kde se stále můžeme učit. Těžká oční vada je podle Petra Kociana, ředitele sítě očních klinik, hendikep srovnatelný s invalidním vozíkem. Přestože jej medicína umí vyřešit, pojišťovny na mnohé zákroky nepřispívají.

Do prostředí soukromých zdravotnických zařízení se dostal krátce po revoluci, ještě během studií a „jako slepý k houslím“. Petru Kocianovi bylo pouhých jednadvacet, když kývl na nabídku brigády, která ovlivnila celý jeho další pracovní život. O jedenáct let dříve ho ale potkala jiná zásadní událost.

Coby dítě jste byl jedním z šestašedesáti Čechů a Slováků, které v roce 1983 zajali vojáci v Angole. Vzpomínám si, jak jsme tehdy doma sledovali se zatajeným dechem zprávy o stovky kilometrů dlouhém pochodu buší, který jste museli podstoupit, a nikdo netušil, zda se vůbec vrátíte domů. Tehdy vám bylo deset let, jak to ovlivnilo váš další život?

Určitě mě to ovlivnilo, i když je těžké říct, jak přesně, co by bylo jinak. Možná víc myslím na zadní kolečka, na rezervu. Nejet na doraz a mít vždycky připraven záložní plán. Myslet na to, co kdyby… protože tehdy jsme se prakticky z ráje a luxusu dostali během pár hodin do předtím nepředstavitelných podmínek. A musíte si umět poradit, když chcete přežít.

To se asi do podnikání hodí, myslet na zadní kolečka…

Myslím, že ano. Člověk je připravený na to, že věci se můžou náhle změnit. Nemůžete spoléhat na to, že vše půjde dál pořád stejně dobře a vše bude fungovat. Překonat nečekané události, zvraty, to všechno se v životě hodí.

Nejste vystudovaný zdravotník, ale ekonom a manažer. Co vás přivedlo ke zdravotnictví?

Byla to v podstatě náhoda. Zdravotnictví mě ničím nelákalo, ale dostal jsem nabídku, kterou jsem vnímal jako brigádu. Nakonec z toho byla práce na plný úvazek a mě to začalo strašně bavit.

To byla devadesátá léta, dneska už byste asi ve zdravotnictví tušil větší potenciál.

Určitě. Tehdy šlo o nemocnici v Neratovicích, která byla v České republice první nemocnicí vznikající na „zelené louce“. Převzali jsme prázdnou budovu, nemocnici bylo potřeba vybavit od připínáčků až po medicínskou technologii. Já jsem měl zaměstnanecký poměr číslo jedna, byl jsem prvním zaměstnancem a bez předchozích znalostí jsme se metodou pokusů a omylů učili, co s tím. Ale myslím, že se to podařilo a nemocnice získala slušnou pověst. Po pěti letech jsem odešel do kliniky Lexum, kterou jsme během osmi let, kdy jsem tam působil, rozvinuli na tehdy největší síť očních pracovišť v republice. Oblast oční chirurgie a medicíny je pořád poměrně dynamická, dá se vymýšlet, zkoušet a zavádět spousta nových věcí, ale musíte se tomu věnovat, řídit od stolu se to nedá. Mě vždycky bavilo chytnout příležitost za pačesy a využít ji. Pustil jsem se proto do dalšího projektu – s Josefem Hyclem, jedním z předních českých oftalmologů, jsme v roce 2008 založili novou oční kliniku v Brně, NeoVizi. Během pár měsíců jsme dali do kupy zařízení, které se stalo největším chirurgickým pracovištěm na jižní Moravě.

Petr Kocian a „brýle, které už nebudete potřebovat“
Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

Petr Kocian a „brýle, které už nebudete potřebovat“

Co bylo nejtěžší při rozjezdu?

Zásadní jsou lidé. Překvapivě není jednoduché najít ani funkční prostory, chtěli jsme operační sál, hledali jsme dlouho.

Postupně jste se rozšířili do dalších míst. Jak jste volili lokace?

Klinika v Brně přestala stačit, lidé k nám jezdili z celé republiky, proto jsme vybudovali nové pracoviště v Praze. Další byl Český Těšín, ideální lokalita blízko hranic, kde jsme chtěli polským pacientům nabídnout dostupnou péči, která v Polsku dodnes není. Další kliniku jsme otevřeli v Bratislavě.

V rámci studií a stáží jste se pohyboval i v zahraničí. Jak v tomto srovnání hodnotíte úroveň českého zdravotnictví?

V řadě parametrů je u nás úroveň zdravotnictví velmi vysoká. Máme určitě vyšší úroveň než okolní státy, které prošly podobným vývojem jako my, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rusko, Ukrajina. Řada lidí hodnotí české zdravotnictví i podstatně výš než britské. Na druhou stranu tu chybí některé věci. Úroveň poskytované péče je někdy tristní, to, jak vypadají nemocnice, ambulance, čekárny. Komunikace s pacienty je někdy na pováženou. Přestože se situace hodně zlepšila, pořád je za standardem, kde by měla být. Pokud mluvíme konkrétně o oční chirurgii, patříme ke světové špičce, po stránce odborné i technologické. Máme se pořád co učit v komunikaci, jak fungovat, jaký by měl být vztah s pacientem, co kdo dělá… péče je u nás stále hodně fixovaná na lékaře. Například pozice optometristy funguje v ČR již dlouho, přesto stále nemůže podepsat předpis na brýle, musí to být lékař, jinak jej pojišťovny neuznají – na rozdíl od zahraničí.

Zařízení, která jste založil a řídíte, pečují o zdraví našich očí. Čemu všemu se věnujete?

V rámci oční chirurgie jsou to dva hlavní směry, zhruba půl na půl. Jednak operace šedého zákalu, většinou hrazená ze zdravotního pojištění, a druhá základní větev je zbavování brýlí, dioptrických vad. To je záležitost většinou hrazena privátně. Někdo se na to dívá jako na kosmetický zákrok, ale to není žádná kosmetika. Dioptrická vada nejsou malá prsa nebo odstáté uši.

Pojišťovny tyto zákroky nehradí?

To je smutný příběh. Setkáváme se s případy, kdy by pojišťovny minimálně měly přispívat, ale chovají se velmi netečně. Je něco jiného, když máte pár dioptrií a brýle či čočky jsou spíše otázkou komfortu, a když máte patnáct, osmnáct dioptrií. To je hendikep srovnatelný s invalidním vozíkem. Měli jsme několik pacientů, kteří měli dvanáct až dvacet dioptrií, pro ně je život bez optické pomůcky nepředstavitelný. Někdy jim ani není možné optikou, brýlemi nebo čočkami, zkorigovat jejich vadu, jak by potřebovali. Většinou se to odráží na psychice těchto lidí, jsou nesebevědomí, ustrašení. Měli jsme slečnu, která měla minus dvacet dioptrií, chodila velmi opatrně, při zdi, brýle jí zmenšovaly zorné pole. Po operaci, kdy dostala do oka speciální čočku, se do roka změnila v atraktivní sebevědomou ženu. Takový člověk pak může žít plnohodnotný život. Kdyby měl třeba kratší nohu, nikdo by úhradu výkonu nezpochybňoval. Pokud by bylo možné operační řešení místo celoživotních berlí, tak by mu ho udělali. Ale u brýlí se to tak nebere a to je pro pacienty špatně. Pojišťovny na to zatím nechtějí slyšet.

Jak se podobným zařízením, jako je to vaše, daří prosadit a uspět? Máte velkou konkurenci?

V oblasti oční chirurgie probíhá ostrý konkurenční boj, kdy jsou někdy ceny stlačovány na úkor kvality, zákrok se zjednodušuje a upravuje, aby byl co nejlevnější. Ceny začínají reálně kolem jedenácti tisíc a jdou k pětadvaceti tisícům za laserovou operaci a jedno oko. Nitrooční operace jsou od dvaceti tisíc výš. Uvědomuji si, že pro někoho to je hodně, i když z dlouhodobého pohledu se investice do operace většinou vyplatí (každý si to může zkusit spočítat na naší kalkulačce). Snažíme se vyjít pacientům vstříc, zavedli jsme například možnost operace na splátky, skupinové slevy a podobně.

Operace očí

Co by vás mělo varovat při výběru zařízení:

  • výrazně nízká cena
  • krátké vstupní vyšetření (může trvat i tři hodiny)
  • operace by neměla probíhat ve stejný den jako vyšetření
  • spěch a nátlak do zákroku
  • nedostatek informací (např. ohledně možných komplikací)

Sázíte i na klasickou reklamu?

Spíše se snažíme hledat neotřelé způsoby, edukovat pacienty a rozšiřovat trh tak, aby rostlo povědomí o možnostech oční chirurgie. Lidé třeba neví, že operaci šedého zákalu hradí pojišťovna, a mnohdy přijdou zbytečně pozdě. Senioři mívají pocit, že pro ně už se to nevyplatí, oni vlastně vidí dobře… a po operaci najednou zjistí, že život může být úplně jiný. Že vidí detaily, že si mohou dobře číst. Oblast osvěty je důležitá, proto rádi využíváme akce v terénu, přednášky a podobně.

Sledujete někdy osudy vašich pacientů?

Určitě. Medicína a oční chirurgie zvlášť je krásná v tom, že se tu odehrávají „zázraky na počkání“. Přijde pacient a nevidí bez brýlí nebo kvůli šedému zákalu a mnohdy hned po operaci nebo druhý den má úplně jiný zážitek. To je velmi povzbuzující. Zajímavé jsou příběhy, kdy se lidem změní život. Měli jsme tu například kluka, vychovávala ho sama babička a v osmnácti se přišel poradit, co s vysokou oční vadou. Laser nebyl vhodný, žádali jsme pojišťovnu, aby mu zákrok uhradila, ale marně. Na zákrok našetřili a byli nadšení, hoch změnil vzhled, chování, možná i život.

Odoperované oči dokáží člověku v něčem vrátit mladistvý věk, kvalitu života, ale jako u všeho je potřeba si uvědomit limity. My jsme schopní napravovat, člověka však neomladíme, nejsme schopní ho zázračně vyléčit, ale snažíme se mu zkompenzovat hendikep. A tak by k tomu měl přistupovat, což někdy bývá potíž. Oftalmolog by měl být i dobrý psycholog a poznat člověka, pro kterého by operace mohla znamenat problémy. Někteří lidé nejsou schopní se srovnat se změnou po zákroku a se svými očekáváními. Pokud má člověk racionální očekávání, tak je to úžasná věc. Ale když čeká, že po oční operaci z něj bude patnáctiletý jura a přečte malá písmenka při svíčce, snažíme se mu to vysvětlit, nebo se raději do operace nepustíme.

Nevadí vám, že pak třeba půjde jinam a vy přijdete o peníze?

Podnikání je obecně za účelem zisku. I my jsme rádi, když tvoříme zisk, ale musí být tvořený na základě spokojených pacientů. Je možné prakticky každého, kdo vstoupí do dveří, přesvědčit k operaci, ale pro nás je důležitější, aby byli naši pacienti spokojení a abychom měli dobrý pocit ze své práce. Ne za každou cenu z lidí dostat peníze, což bohužel vídáme.

Pacient má strašně těžkou situaci, jak si vybrat, kam jít. Bohužel se mnohdy rozhodne podle ceny. Kdyby ale někdo nabízel auto za polovinu obvyklé ceny, tak se aspoň část lidí zamyslí a řekne si: To přece není možné, to auto bylo v povodni, nebo to nemá kola? Věc nemůže zničehonic stát polovinu, ani když to nazývají akcí. Řada lidí toto nechce slyšet, kupuje si párek za dvě koruny a myslí si, že je vyrobený z masa za dvě stě korun… Jenže špatný párek člověku nechutná, nebo ho po něm maximálně bolí břicho. Po špatné operaci má ale vážnější potíže a také o tom mluví a shazuje tak něco, co je fantastické a lidem přináší úžasné věci. Kvůli takovýmhle případům pak může docházet k tomu, že část lidí svůj život ochuzuje, protože má strach.

Bc. Petr Kocian, MHA

Je spoluzakladatelem Oční kliniky NeoVize, kde působí ve funkci ředitele.

Vystudoval obor Ekonomika a management ve zdravotnictví na Ekonomicko-správní fakultě MU v Brně. V roce 1996 absolvoval kurz managementu ve zdravotnictví americké nadace Project HOPE. V roce 2016 ukončil studium Master of Healthcare Administration na Advance Healthcare Management Institute. Absolvoval odborné stáže ve zdravotnických zařízeních v Německu a Velké Británii.

V letech 1994 až 1999 vedl Městskou nemocnici v Neratovicích. Od roku 1999 do roku 2002 se podílel ve společnosti Klient Pro s.r.o. na vedení Plánu řízené péče Střešovice a dalších aktivit v oblasti zdravotního pojištění a řízení zdravotnictví. Od roku 2000 působil v Oční klinice Lexum, kde vytvořil koncept soukromého kataraktového pracoviště a postupně vybudoval nová pracoviště v Praze, Hradci Králové, Ostravě a Českých Budějovicích. Po odchodu z Lexum v červnu 2008 založil Oční kliniku NeoVize, v roce 2009 Oční kliniku DuoVize Praha a v roce 2010 Oční kliniku NeoVízia v Bratislavě, urologickou kliniku UroKlinikum v Praze (2011), Oční kliniku NeoVize Český Těšín (2013) a urologickou ambulanci UroVize v Praze – Barrandově (2016).

Je členem České společnosti refrakční a kataraktové chirurgie (ČSRKCH), České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a Evropské společnosti kataraktové a refrakční chirurgie (ESCRS). Pravidelně se účastní odborných domácích i mezinárodních konferencí v oboru oftalmologie a managementu ve zdravotnictví. Je lektorem Advance Healthcare Management Institute.

13 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 15. 3. 2017 19:08